Z dopisů na leteckým papíře

21. března 2018 v 23:36 | sarushef |  Co mě napadne
Raz dva tři, scéna.

Chci stopnout svoji existenci a probudit se za měsíc nebo rok. Necítit, nebýt, neřešit. Nemuset nikomu nic vysvětlovat. Přemýšlím, jak by vypadala terapie ještě větší bolestí nebo terapie šokem. Jestli by mi pomohla. Nemám v úmyslu se sjíždět, dál se destruktivně ničit, nechci dokonce, aby ten pocit sám od sebe odezněl.



Když pak doufám, že to bude trochu lepší, udeří mě to zpátky se stejnou intenzitou. Proto jsem taky od toho všeho utekla. Nechci rozdávat motivační rady a dělat si krásný fotky, když se v noci budím a je mi tak, strašně, strašně špatně. Ne, ze strachu dávno ne, všechny ty věci, z kterých jsem mívala nahnáno, jsou mi najednou tak strašně ukradený a mně přijde směšný, co jsem řešila. Nebojím se, občas mám pocit, že mi pukne srdce, ale jsem podivně klidná. Místo toho se schovávám i písmenkách, hudbě nebo vybíjím kliknutím myši monstra v snových lokacích, jenže i odsud musím jednou vylézt. Ještě na chvilku. Chviličku.

***

A pak bum a střih a cvak a změna scény. Jindy a jinde. Kde to jsem?

Slunce mi svítí do čerstvě umytejch a voňavejch vlasů. Vybíhám na vlak, vlasy mám nedosušený, ale nechávám je doschnout právě v mírným vánku. Neřešim vlnky, lokny, žehličky, pičoviny. Poprvý tenhle rok je krásně. Dechberoucně krásně. Nejintenzivněvněj vnímám právě tu vůni.

Pravda je taková, že když pak sedím ve vlaku a ten mě veze někam pryč a z okna koukám na blankytně modrý nebe a zelenou krajinu, kterou jsem viděla tolikrát předtím, ale stejně mě znovu dojímá. Do sluchátek mi hraje starej rock, po kterým jsem dostala hlad minulou noc achci se v těch tónech utopit a zároveň doufám, že fláky, který zrovna poslouchám, se mi nikdy neoposlouchaj. Přeskakuju mezi Deep Purple a Uriah Heep a jediný co v tu chvíli chci, je prostě sedět a zírat. Nasávat do sebe ten čerstvej vzduch jako by ho zbývaly poslední tři nádechy nebo jako by to byl kokain, kterej vás vynese do stavu beztíže a možná ještě kousek výš.

Je to vůně naděje, ve který svítí slunce a ve v ní teplo akorát tak na slabou koženkovou bundu. Je to vůně, z který odněkud z dálky cítím slabou, příjemnou cigaretovou vůni a ještě jinou, ještě zvláštní kořeněnou vůni, která je všudypřítomná a kterou bych se klidně na místě udusila.

***

A pak ten obraz mlží a postupně mizi a já se ocitám jindeněkde. Někde mezi tím vším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 brassa brassa | 3. dubna 2018 v 3:56 | Reagovat

Hezké psaní! Má to myšlenku a donutí to člověka zamyslet, jen tak dál <3

2 SarushEf SarushEf | Web | 3. dubna 2018 v 13:42 | Reagovat

[1]: diky moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama