Leden 2017

Kdo bejt a kdo nebejt

21. ledna 2017 v 23:13 | sarushef
Pokaždý, když nepíšu, není to tak, že bych přestala být blogerkou. Blogerkou člověk prostě je, poznáte to tak, že několikrát za den zašrotuje člověku v hlavě, jakej je vyvrhel, že pořád ještě nepíše. A hrozně vás to štve, zároveň ale víte že není čas (na to se vznešeně vymlouváme všichni, ale málokdy je to tak docela pravda) a nebo prostě není o čem psát, aby to bylo dostatečně dobrý k vydání.

Ve mně se v době, kdy jsem nepsala, mísilo hromadu pocitů. Především mi to celý chybělo, věděla jsem, že až zase sednu k editoru blogu, hrozně mě to zase chytne, ale že si na tu kouzelnou chvíli musím počkat a kdybych začala teď, nenapsala bych ani čárku. A taky jsem přemítala nad všema sračkama, co poslední dobu blogovou a potažmo YT scénu a blogerky provází. A že nejsem ten typ holky, co by do toho konceptu zapadal. Že sakra píšu blog jinak, s jinejma cílema, a že kdoví, jestli to co dělám, má svý čtenáře, když dokážu věci vidět jen kriticky a ne opakovat prázdný motivační fráze, že většina trendů mi přijde hloupejch a přízemních a fakt kašlu na to kvůli pár stovkám šaškovat a vychvalovat do nebe šampon, kterej je beztak stejnej jako všechny ostatní. Na žurnalistiku jsem šla, abych se naučila psát, ale s psaním je to děsně složitý a samotný psaní vlastně není ani z poloviny tak důležitý, jak jsem asi vždycky myslela, po pár týdnech mi došlo, že se na tý škole asi naučím hromadu věcí, ale psaní paradoxně ne.


Kde jsme to vlastně skončili.. když já vlastně ani nevím. Ale v půli prosince jsem oslavila dvacetiny, asi poprvý mi bylo jedno, že je mi zase o rok víc, tak nějak jsem začala objevovat, jak to funguje na vysoký, co se po mě chce, co musím dělat pilně a co můžu s přehledem vypustit, aniž by to byl problém. Tak nějak jsem přestala řešit hovadiny, začala makat na tom, co chci, psychika to ocenila a je mi zase o level líp. Zkouškový je od minulýho týdne úspěšně za mnou, jednu zkouška mi poprvý o pár bodů utekla, takže jsem si ji druhej týden úspěšně zopákla a šmytec, mám zase božskej klid. Ačkoli to další semestr asi nebude takhle snadný, proč se bát, když je zatím lepší slavit?

No a z tý doby se mi tu nahromadila hromada fotek, který jsem vám chtěla ukázat, tak koukejte, dneska toho bude asi líp jak obvykle!

Když mi k dvacetinám dala kamarádka moji namalovanou fotku, bylo to fakt dojemný!

Frozen

16. ledna 2017 v 6:00 | sarushef |  Fotografie
Jak jsem řekla, další fotky jsou tu. Tentokrát budou z náměšťstkýho rybníka, kde jsem neodolala zasněženýmu rybníku a o chvíli pozděj už nejistě našlapovala po zasněžený ledový ploše. Zimu obecně spíš nesnáším, je mi pořád zima, mrznou mi prsty a štve mě, že se spousta věcí nedá dělat, ale sníh je aspoň z estetickýho hlediska hrozně krásnej, všehno je čistý a zářivý. Tyhle fotky jsme stejně jako ty předchozí sfoukli asi za deset minut, protože dýl se to vydržet snad ani nedalo, a měla jsem při focení dvoje rukavice, ale výsledek zbožňuju a pár fotek vám tu teď ukážu.

Taky jsem si konečně objednala pevnej objektiv a to sakra znamená, že mi v nejbližším týdnu nebo dvou dojde 35mm! Vím, že všichni frčej spíš pevný padesátky, ale já si prostě nevěřila, že s takhle velkou ohniskovou vzdáleností něco vyfotím. Těším se jak malý dítě, protože pevnej objektiv chci roky, a zatím z toho vždycky nějak sešlo, potřebovala jsem peníze na něco jinýho nebo si prostě nebyla schopná ušetřit, takže odpočívám dny do chvíle, kdy přijde, a pak snad nebudu dělat nic jinýho, než ho zkoušet.


Petroff

13. ledna 2017 v 23:37 | sarushef |  Fotografie
Ve svátky jsem nechala všechno plynout a hodila za hlavu, Štědrej den a 25. prostě vypínám a užívám si čas s rodinou hlavně doma, přejím se bramborovýho salátu, kterej jedinej na Vánocích bezvýhradně miluju a všechno je mi jedno. Tenhle rok mi o Vánocích přibyla příprava na první vysokoškolský zkouškový, ale celý Vánoce jsem tomu stejně odmítla věnovat čas a všechny povinnosti pak řešila klasicky spíš v hraničních termínech. Až na některý stresy, za který si samozřejmě nejvíc můžu sama, to vlastně nebylo zase tak náročný a dramatický, a potvrzuje se, že žurnalistika není takovej strašák, jak si myslí všichni v mým okolí dyť na tu školu jsou hrozně těžký příjímačky, je to hrozně prestižní záležitost, ne? a že mě to furt hrozně baví, což je po osmi letech na gymplu sotva něco, co bych čekala, že mi může nějaká škola splnit.

Někdy 26. mi ale domácí válení trochu začlo lézt krkem a 27. jsem vytáhla Toma na Petrov. Mám tu vyhlídku ráda, pravda je ale taková, že 27. byla nahoře a vlastně v celým Brně taková zima a studenej vítr, že jsme na Petrově vydrželi asi pět minut. Další den jsme si tam udělali výlet znovu a já konečně dofotila, co jsem chtěla S obvyklýma zpožděníma jsem tam doběhli asi pět minut před čtvrtou, takže v tu chvíli zrovna zapadalo slunko, ale co víc jako fotograf chcete?

Zdá se, že jsem zpátky. Zkoušky mám kromě jedný úspěšně za sebou, zbývaj mi ještě nějaký menší práce, který jsem si velmi tradičně nechala na poslední chvíli. A mám toho klasicky na srdci hromadu, jen kdoví, kolik z toho dám dohromady? Drobný výkřiky můžete sledovat na instagramu, což je prakticky jedna z posledních sociálních sítí, co doopravdy aktivně používám. A teď jdem na ty fotky z Petrova!