Listopad 2016

Bomber obsession

17. listopadu 2016 v 0:48 | sarushef |  Fashion
Trendy jdou většinou normálně mimo mě a nějak výrazně se nemění, to co nosím, z obvyklý směsice nebarevnýho, jednoduchýho, a paradoxně někdy extravagantního oblečení. Bombery, ačkoli v posledních letech spíš ožily, než by vznikly jako úplně novej trend (skinheadi by mohli povídat, žejo), taková módní záležitost poslední doby prostě jsou, jakkoli bych to mohla chtít popírat. Ačkoli ale jde taky o univerzální a lehce kombinovatelnej prvek a co si budem, pořád to vypadá líp pak mikina.

Já si zatím pořídila dva - lehkej černej z aliexpressu a teplejší z New Yorkeru asi jako první věc v khaki barvě. Snad mě skinheadi nezabijou. A ani zima. Už na ně totiž začíná být moc zima a já je zatím nestihla pořádně provětrat venku ani se v nich venku vyfotit.

P.S. Ups, koukám, že se mi tenhle článek zase stočil do fashion koutečku, což úplně není směr, kterým bych chtěl blog ubírat. Neva. Příště fashion nebude, slibuju.


Jak se dělá žurnalistika

12. listopadu 2016 v 0:55 | sarushef |  Co mě napadne
Minulej rok touhle dobou jsem měla sytě růžový vlasy, všemožně se vyhýbala škole a byla s nervama v háji. Okolnosti a peripetie života, osm let na gymplu spolu s na můj vkus příliš moc slov jako musíš a udělej plus snaha nás před maturitou vystresovat ještě stokrát víc, než by bylo potřeba, daly dohromady, že jsem měla všeho toho dost. Od všeho jsem chtěla pryč, neřešit to, uklidnit třesoucí se ruce a prostě si dát voraz. A pak tu byl fakt, že jsem prostě chtěla na tu žurnalistiku.

Teď, rok později ji totiž fakt dělám. Pravda je taková, že když jsem podávala přihlášku, zajímaly mě média, načetla jsem hodně klasický literatury a něco málo vážněj i nevážněj napsala, ale o žurnalistice jako takové vlastně věděla kulový. Neměla jsem ponětí, jaký náležitosti má zpráva, že sémiotika je i něco víc než svoje definice na wikipedii a že to celý bude ještě stokrát barvitější, zajímavější, těžší (a hlavně skvělejší!) než jsem čekala.

Všechno se dělá intenzivně a hned. První zprávu se všema náležitostma píšete už v druhým měsíci. Kdo očekával, že se na mluvení s lidma, výzkumný rozhovory a sémantický analýzy budete oťukovát další dva roky, ten čekal blbě a přesvědčí se o tom na úvodních hodinách předmětů prvního semestru. Čeká vás to hned, ale já se za ty dva měsíce naučila snad víc jak za celej maturitní ročník a konečně trávím hromadu času něčím, co mi jako celek dává smysl a kde můžu u sebe pozorovat ohromnej posun. Asi nikde jsem nepotkala tolik rozdílných skvělých, zajímavých a inspirativních inteligentních lidí jako právě zde.

Jen na to vlastní psaní mi toho času nezbývá moc. A možná je to lepší, nechat to v sobě vyzrát a místo toho koukat kolem sebe a učit se. Kromě školy jsem totiž začala chodit zase do fitka a na plavání a zjistila, že na rozechvělý ruce a stresy je nejlepší pohyb. Poprvý nezvedám ty činky jen kvůli hezčímu zadku a místo toho mě baví vidět, jak se člověku lepší fyzička. A taky, že i když člověk odchází po hodině a půl s totálně potem propoceným tričkem (anebo ve tři ráno totálně mrtvej po šesti hodinách dokončuje poslední část seminárky), tak je to vlastně jeden z nejlepších pocitů vůbec.

A tohle je první várka fotek, co za tu dobu, kdy jsem nic nepřidala, vznikly. Většina je focená u náměšťskýho rybníka a mně se hrozně líbí ten ocelovej nádech.