Červenec 2016

M I A T A

29. července 2016 v 14:00 | sarushef |  Fotografie
Neznám nic, co by víc znamenalo léto víc než Miata. Znamená to vítr ve vlasech, západy slunce a spálený záda, protože pro světlý lidi je jezdit v cabrioletu, kde na vás permanentně praží, něco jako rozsudek smrti. Lidi se na vás usmívají a mavají a řidiči s něčím podobným automaticky přidávají vášnivě pokývnutí, jak by jste právě potkali člena rodiny nebo sekty. Je to občas vtipný, večně vám se vám větrem cuchaj vlasy a v zatáčkách je tohle auto docela i zábavný.

Bystří možná pamatují hejt na motoristický šílentví nějakej pátek zpátky. Popravdě, nic moc se nezměnilo. Ačkoli jsem začala dělat autoškolu, o planetovejch převodovkách toho pořád moc nevím. Jediný, co mně trochu rozvášní, je rychlá jízda. Hodně rychlá jízda. Ale jinak čekám, až mi osud, na kterej nevěřim, přinese do života Mustanga 67. A pak se zamiluju.

A Miata? Z tý jsou hlavně zatraceně fajn fotky.

Jíst, cestovat, smát se - léto vol. 3

26. července 2016 v 13:57 | sarushef |  Co mě napadne
Pokračujeme, vážení. Minule, když jsem psala deníčkovej článek s fotkama, tak jsem to utla docela brzo, a když jsem pak chystala další, tak jsem zjistila, že mám ještě dost fotek v záloze. Od té doby jsem změnila účes, kdy mě jeden ten naštvala vyblitě vypadající zrz, co se vymývala do blond pod ní, takže jsem to razantně zkrátila a hodila na to tmavě hnědou. A taky jsem zažila spoustu jinýho, výlety, akce, víkend strávenej malováním pokoje, mástry, o kterých už byl článek. Dneska to bude opět plný momentek, co jsem na telefonu nasbírala a klasicky spousta jídla. O víkendu se plánuju zase vrátit k milovaný zrcadlovce a užít si pohodičkovej víkend.


Masters of Rock

23. července 2016 v 16:04 | sarushef |  Co mě napadne
Jet v devatenácti konečně na Masters bylo něco jako splnit si sen třináctiletý Sáry. A řeknu vám, že shánět v první den fesťáku teprve lístky je na nic. A ještě mnohem víc na nic je myslet si, že ve Vizovicích nebo kdekoli v okruhu deseti kilometrů druhej den fesťáku máte šanci zaparkovat. Protože, já vám to řeknu, nemáte, ani když během dalších pár hodin najezdíte po městě a jeho okolí dalších 80 (!!!) kilometrů a nestihnete kvůli tomu koncert největší legendy.

Amaranth. Písnička, která odstartovala mnohaletou jízdu. Bylo mi dvanáct nebo třináct, když jsem poprvé vyplula na vlnách metalu. Po Nightwish přišla Epica a Sonata Arctica, s přibývajícím věkem pak Zeppelini, Floydi, Sabbathi, Maidni a Manowar. Četla jsem tehdy blog Blackwish a s metalově oblečenými spolužáky chodila po městě, kde nebohý chlapec, jdouce proti nám po chodníku, raději sešel z chodníku do škarpy.

Na mástry jsem chtěla roky. Ta akce znamenala jakousi nejvyšší metu metaláctví, jaké může člověk dosáhnout. Tak jako mají tenisti Wimbledon a fotbalisti FIFU, my měli masters, aspoň podle mýho. A paradoxně jsem se na ně poprvý dostala až ve chvíli kdy se vášnivý zapálení transformovalo do něčeho, čemu by se dalo říkat stálá zaliba, dost podrobená kritice a humoru, protože jinak bych to nebyla já. A tak jsem si dělala legraci z přestárlejch mániček, co by byli adepty do módního pekla, a toho, jak Manowar s železnou pevností ve svých textech opakují 5 stejných slov - metal, king, warrior, steel a brother, a opakují je se skálopevnou vírou a patetičností do nekonečna, ale stejně je, stejně jako celou tuhle scénu, zbožňuju.

NEW IN #1

20. července 2016 v 21:48 | sarushef |  Fashion
Od posledního článku podobnýho rázu uběhlo asi osm měsíců, což je docela úctihodná doba, ale mě tyhle oddechovky docela bavěj. Jsou tu nový nákupy, samozřejmě jen s s těma víc zajímavýma věcma, protože basic trika a sprcháče nějak závratně zajímavý nejsou. No a jdem na to!


Léto vol. 2

10. července 2016 v 22:55 | sarushef |  Co mě napadne
Tak trochu zuřivě se mi teď skládaly jeden plán a akce za druhou, až jsem tak trochu zase odsunula tu slibovanou další část článku na dobu, která odpovídá mému obvyklému blogerskému režimu. A to prosím pořád doufám o stavu, kdy budu psát minimálně obden. Namouduši, protože vím, že nápady mám a taky by to zde ožilo. Ale konec řečí - článek je tu.

Vím, že moje přemýšlení před maturitou bylo asi takový, že jestli to dám, tak na místě puknu blahem. Když to najednou bylo za mnou, měla jsem pocity, jestli tohle je vážně všechno, a mísila se ve mě radost a tak trochu i se zklamáním. Vím, že paradoxně někdy dva týdny po tom, co bylo po všem, se mi začaly zdát sny o škole. O tom, že jsem znovu tam a matikářka píše na tabuli ohromně složitý příklady. O tom, jak jsem zkoušená z novověké filozofie a vím kulový. Víte, je to zvláštní. Osm strávenejch let. Nespočet výletů, akcí, exkurzí a z třiceti hodin týdně spolu je najednou nic. Pak přišel pomaturiťák, pár lidí si spontánně zabrečelo. Já na tohle nejsem, ale přemýšlím o tom všem často o to víc.

Tenhle týden jsem konečně dovymalovala pokoj a demonstravně vyhodila asi tři krabice zápisků z matiky a jiných hnusů. Báječnej pocit.
Byla jsem ve Znojmě, kde to bylo strašně fajn. Tohle je z vyhlídky z centra.

Léto si víc než kdy jindy hlavně fakt užívám. Všechno co jde. Nejvíc mě baví trávit hodně času venku a v autě. A jezdit, chodit, cestovat. A nebo voda. Nikdy mě tak moc nebavilo plavat.

Taky mám novej telefon. Xaiomi Redmi 2, protože mě už hodně dlouho baví absolutně parádním systémem a taky má fajn foťák, což byl můj hlavní požadavek. Dost jsem teď omezila nosit všude zrcadlovku (a vůbec nosit všude spoustu věcí, zjistila jsem, že víkend se dá přežít jen s čistým prádlem a jedním trikem na převlečení), ale fotím dost, protože to cvakám na telefon. Mrkněte na fotky, kterých je tentokrát víc než obvykle. Další článek už se peče!