Leden 2016

Dlouze a zvláštně

23. ledna 2016 v 0:39 | sarushef |  Co mě napadne
Je to ohromně těžký stát po letech vstříc svýmu osudu a budoucnosti. Klik, druhej. Na gymplu jsem za těch osm let zabředla do šedi, o níž jsem věděla, že skončí, ale ten konec byl tak vzdálenej, že jsem mu nepřikládala jakoukoli vážnost. Přihlásit. Podmínky. Prezenční studium. Orientuj se, dítě, je to jen byrokracie. Ta chvíle se táhne tak dlouze a zvláštně, že být jen o trochu víc sentimentální, asi mám v očích slzy. Takhle jen hluboce vydechuju a ty oči jsou lesklý. Přede mnou je zatracenej úkol vybrat si vysokou, vybrat si směr, vybrat si styl života, kterej chci žít, vybrat si jeho příchuť, vybrat lidi, který mně budou dál utvářet pohled na svět, a za zvuku famfár a velký pompéznosti a očekávání příbuzných si ten cíl obhájit.

Tenhle rok je pro mě dlouho očekávaným rokem rozuzlením. Rokem, který mi dá patřičné odpovědi. Podvědomě před sebou vidím i něco jako možnou satisfakci za všechny ty roky smíšených pocitů z vlastních kvalit a schopností. Já prakticky zapomněla jak psát, co víc, ztratila jsem sebevědomí v něco, o čem jsem věřila, že umím, ve schopnost se projevit a zaujmout, a kolikrát i v blbou schopnost držet krok s ostatními a nepřipadat si jako nejslabší článek. Ať už to dopadne jakkoli, zbavím se školy, co mi osm let užírala poslední kousky soudnosti, sebevědomí a klidu.

Za poslední dny jsem ze sebe vymáčkla, co to šlo. Dny nepřetržitýho učení jsem proložila tím, že jsem nastavila jsem šablonu nového blogu, naučila se pracovat se Vegasem, stříhat videa a něco natočila. Sláva. Ještě jsem neumřela.


Walking

17. ledna 2016 v 16:12 | sarushef |  Co mě napadne
Ve světě, kde člověka sžíraj nejtemnější noční můry a zhmotňují se do pravidelných neuróz, povinnosti se kupí na stůl a svět a okolnosti po vás chtějí chtějí všudypřítomnej úsměv, potřebuje člověk příjemnej protipól proti tomu všemu. Já jich našla za život spoustu, ale tenhleten protipól proti všemu je nejobyčejnější a nejjednodušší, tříbí myšlenky a světedivse dokonce posiluje srdce.

Vlastně jsem začala chodit, když mě začal vadit fakt, že se zadejchám i při dobíhání na vlak, a přerostlo to přes únosnou míru mý trpělivosti. Krom toho jsem prostě cítila, že nutně potřebuju trávit delší čas na čerstvým vzduchu, takovým tom vzduchu, co se po něm dobře spí, člověka to uklidní z chuti nekomu rozbít hubu a tak vůbec, prostě to do sebe zapadlo sakumprásk a mně to dělá dobře. Lesy, který vyváží hodiny za monitorem a kecy idiotů za celej týden, jsou prostě už součást mě a nemoct z toho domu vylézt, asi bych se taky zcvokla, a ne, nemám tendenci sklouzávávat k alternativním žvástům, karmám a výkladu karet, jen tohle jsem vám chtěla říct, protože by to měl dělat každej.



Ohňostroje jsou pryč

3. ledna 2016 v 0:47 | sarushef |  Fotografie
Usrkám vína - ačkoli během roku prakticky nepiju, tahle doba si jakoby žádá ony dvojky bílýho - a snažím se najít ztracený písmenka. Ačkoli je rok 2015 jeden z nejplodnějších let, co se psaní týče, nepřestávám bejt ostře kritická a vidět ve svym počínání spíš nedostatky, ztracený příležitosti a vyhozenej čas. A pochybnosti, jestli je o čem psát - protože knižní recenze já bych mohla psát jen na knížky, co nikoho nezajímaj, punkovej život nemám, na fashion blog jsou troje kalhoty fakt málo a motivační moudra já fakt neumím a navíc se to vylučuje s tím, že mám občas chuť ráno ve vlaku všechny postřílet.

Kdyby tu byla ta příjemnější Sára, víte, ta, co se rozněžňuje nad kočkama, co chodí ve smyčce na TV Mnau, řekla by vám, že je ráda za všechny příležitosti, co v 2015 dostala - že pokořila hory, strach i sama sebe - a tisíc jinejch věcí. Že byla ráda i za brigádu, kde přes všechny šílenosti zůstala přes dva měsíce, Osvětim, která ji zlomila, školu, která jí co den pila krev takovým způsobem, že kolikrát ráno prostě zůstala ležet, za všechny myšlenky, které kdysi nebyla schopna vyhodnotit správně, až jí pomalu skoro ovládly. Nenechám ji ale přijít a budu mluvit za ni. A narovinu řeknu, že s informacema, co teď mám, bych ty věci udělala líp. S okolním světem to přitom nemám vůbec co dělat. To já subjektivně makala málo a mohla jsem toho stihnout tisíckrát víc, takže konec knížky je pořád v nedohlednu a v matice mi zcela netradičně opět teče do bot.

Ani jedna Sára totiž nevěří na karmu. Nevěří ani na paranormální jevy, Boha a plánovaný hospodářství. Věří na věci, co se se dají doložit faktama, číslama, pocitama a zkušenostma. Věří, že když si v Brně v Olympii objedná kappa maki, zažije chuťovej orgasmus. A věří na práci. Na písmenka, kterejch když bude hodně, tak z nich i po letech bude mít radost. A někdy možná nejen ona. A to všechno se mi za 2015 nepodařilo splnit tak, jak by by mi vlastní svědomí nařizovalo. Protože já to prostě vím, mohla jsem makat stokrát víc a je mi jedno, že výsledky tomu nenasvědčují a že jsou vlastně dobrý.

Do novýho roku si přeju jedinou věc - jet podle svýho. Neměřit se s nikým. Makat tolik, kolik mi říká svědomí, ne tabulky, ať už to bude víc, anebo míň. A to samý zcela netradičně - ač já na tyhle přání nejsem - přeju tenhle Novej rok vám.