Nemyslet & nepřemýšlet

13. listopadu 2015 v 14:03 | sarushef |  Co mě napadne
Říká se, že když člověk nesleduje zprávy, je pak šťastnější. Psychologicky - my lidé milujeme dívat se na neštěstí ostatních. Všechny ty války, okradení důchodci a mimina s leukémií prostě prodávají, přitahují pozornost a zajišťují nám lepší spaní. Jenže i tyhle zprávy jsou dvoucečná zbraň - zdánlivě to člověka uvrzuje v dojmu, že jsou na tom někde ještě hůř, ale taky se ty hnusy podvědomě ukládaj. Kdysi titulky prodávala Bartošová, když zažívala svoje neblaze slavná extempore s láhvemi. Nevím, kdo se na stránkách Pestrých světů a Chvilek pro tebe vyjímá teď. O ty jména stejně nejde.


Jak se to dělat má

Pozitivní a šťastné blogy to propagují nejvíc a dovedli to ad absurdum. Razí smělou teorii, že nevědět o tom, co se děje, nás dělá šťastnějšími a tudíž spokojenějšími. A ženy především, co chcete od žen? Že zapomenout na politiku je to nejlepší, co můžete udělat pro svoje duševní zdraví (upřímně, no asi částečně jo). Že není důležité, kdo zrovna válčí v Sýrii, kdo je u nás zrovna u moci a kdo komu podráží nohy, protože vám to přece není, a dokud nebude, bude to jedno.

Jak to dělám já

V jedné věci mají lidé pravdu - žít s vědomostmi je na nic. Žít s informacemi a v nevědomosti je sakra bolestný rozdíl. Informace nahlodávají i tom, o čem jsme dávno mysleli, že v tom máme jasno, otravují, zpochybňují a vyvolávají paranoiu. Občas na pár vteřin toužím, abych věcem nerozuměla. Nevidět svět jako chemický shluk atomů s bonusem různých fyzikálních veličin, tělo jako schránku orgánů, z nichž jakýkoli může napadnout patologický jev, reklamu jako šikovnej marketingovej tah s úmyslem vydělat peníze a potom zaplnit díru v poptávce, city jako chemický proces. Neznat dějiny, protože to by člověk nevěděl, že se historie a všechny její průšvihy cyklicky opakuje. Vteřin, kdy po tomhle toužím, je stejných pár vteřin jako třeba těch, kdy toužím být nekritickou, krásnou a společenskou slečnou, co sedmnáckrát za život neztratila klíče. Jsou to vteřiny, o nichž vím, že zase odezní. Že je to hloupost, která musí přijít a zase se rozplynout stejně jako cigaretový dým.

Ale stejně to je hloupost. Poněvadž být v opozici znamená nezplesnivět. Nevyhasnout. Poněvadž cesta menšího odporu neznamená zvítězit. Znamená to nevyměnit vize za večer u Ordinace a život, v němž největší dobrodružství je páteční nákup v Kauflandu. Pochybnost, kritika a nespokojenost je hlavním hybatelem pokroku. Jsou motorem revolucí, vynálezů a změn, bez kterých bychom pravděpodobně nikdy nevylezli z jeskyní. Já se z toho pravděpodobně brzy zblázním, ale to už je taková daň. Nazdar.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 barlie barlie | Web | 13. listopadu 2015 v 20:21 | Reagovat

Tenhle článek se mi fakt hodně líbil.
A souhlasím, taky jsem schopná se občas do něčeho děsně zažrat a pak jsem vyděšená. Je toho spousta, ale vlastně jsem ráda že to vím. U mě asi vítězí to, že to chci vědět.

2 sarushef sarushef | Web | 13. listopadu 2015 v 21:35 | Reagovat

[1]: u mě to taky většinou tak dopadá :)
A děkuji!

3 Van Vendy Van Vendy | Web | 14. listopadu 2015 v 18:15 | Reagovat

Dobré zamyšlení.
Ono vědět, že existují informace a mít k nim přístup tak nějak člověka nutí, aby je získal a seznámil se s nimi.
Ale přitom - nemyslím si, že je tak opovrženíhodné a nemístné žít v nevědomosti. Žijí tak mnohé národy a svůj život prožijí třeba i šťastněji než my, se všemi encyklopediemi, internety a dalšími možnostmi.
Taky si někdy říkám, že bych byla radši šťastný ignorant, který si umí vychutnat života, než nešťastná poučená a naučená, která vidí ten bordel kolem sebe, to svinstvo, které se kupí a hlavně, nemůže s tím nic dělat.
Za ty roky jsem si všimla, že 90% zpravodajských informací se klidně může pustit kolem. Koho dnes zajímá nějaká pofidérní srážka zemí s meteoritem před třemi lety, zejména pokud se nekonala - a díky tomu neměla žádné následky? (příklad). Koho zajímají politické tahanice mezi stranami, dokonce i když mají ekonomické dopady? Stejně ty dopady musíme přijmout, ať chceme nebo nechceme.
Není možné, ve světě informací, být úplně bez informací. To co se děje teď, je příliš silné a dotýká se už našich zemí.Proto jsme vnímavější, dokud se tato neštěstí odehrávala za hranicemi, bylo to jen vzálené cosi, co sice politujeme, ale necháme být.
Ale není dobré se těmi informacemi dát pohltit, hltat jednu zprávu za druhou, eventuálně přepínat jedno zpravodajství po druhém (znám pár lidí, kteří to tak opravdu dělají, začnou primou, pokračují čt1 a končí novou.
Ale jedno doporučuji, Sarush - aspoň jednou za rok se sbal třeba s bandou kamarádů, jeďte někam do lesa na chatu, bez rádia, bez televize, a mobily vypněte a zapněte jen na odeslání sms zpráv vašim, že jste v pořádku. Užívejte si toho týdne, choďte na vycházky, na nejbližší koupaliště, čtěte knížky nebo časopisy, opékejte klobásky na ohni, dejte si do nosu, hrajte karty nebo scrable, bavte se.
A nebudeš věřit, jak neuvěřitelně se ti za ten týden vyčistí hlava a jak skvěle odpočatě se budeš cítit.
To, co jsem ti popsala, je moje vlastní zkušenost.

4 Van Vendy Van Vendy | Web | 14. listopadu 2015 v 18:16 | Reagovat

(Chci říct, že na krátký čas se dá opravdu vypnout, od těch zpráv a informací.)

5 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 18:41 | Reagovat

Dneska už asi nejde žít v nevědomosti. Člověk se postaral, aby občané byli rovnocenní a všichni měli zhruba stejný přísun informací o zločinech, válkách, terorech, úmrtích, nemocech a tak. Možná bych brala žít někde ve středověku na vesnici, vědět o obyvatelích vsi a možná o těch z nejbližšího okolí či vedlejšího města, starat se o vlastní živobytí a rodinu a žít s věděním, že někde ve velkém městě je na trůně panovník a faráře v kostele musím poslouchat, protože káže pravdu boží. Jo, teď jsem asi kvákla úplnou blbost. Ale když jsi tak pěkně shrnula vnímání současného života - i láska je v podstatě vědecký proces, nic už není tajemstvím a člověk se v podstatě nemá na co těšit, pro co žít a tak (rozmnožování už dávno není smyslem života)...

Motají se mi z tebe myšlenky. Možná si sedím na vedení. To je fuk.
Prostě jsem napsala, co na jazyku. :)

6 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 22:41 | Reagovat

Mám takové dva stavy, ten zaneprázdněný, kdy mám výčitky, že nestíhám sledovat, co se děje ve světě a ten druhý, kdy mi dojde, že bych to radši na moment nevěděla, či tomu nerozuměla. jsem zatraceně empatický člověk, což se ovšem projevuje i tak, že poté, co soucítím za všechny životní nesnáze přátel (jimž všem se to seběhne ve stejnou dobu), soucítím pak i s druhým koncem planety a to tak, že se mi špatně usíná... A zároveň cítím strach a hnus ze všeho násilí na světě. Avšak zcela beznásilný svět je utopií. I přesto nesmíme dopustit, aby  násilí vyhrálo.

Je důležité se věcmi kolem sebe zabývat, ale jakmile nás globální okolí (krásné slovní spojení) doslova pohltí a my zapomeneme být sami sebou, je už také něco špatně.

7 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 18. listopadu 2015 v 21:05 | Reagovat

Já vlastně ani nevim, jestli chci bejt šťastnej a spokojenej. Možná proto rejpu do věcí a jsem konstantně cynická obluda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama