Listopad 2015

Brát věci vážně je vstupenka do pekla

22. listopadu 2015 v 22:12 | sarushef |  Co mě napadne
Zvládla jsem jsem to největší. Postavila jsem se vlastnímu já a přesvědčila zmatený je, že žiju. Po těch dnech na temné straně je to nekonečně uklidňující. Myšlenky se dusí pod náporem svých démonů tak silně, že je nemožné je udržet ve správném skupenství, rozplývají se a sublimují do jiných výšin stejně jako dým.

Dnešní fotky jsou hlavně z Brna plus pár dalších zbloudilých z výletů nebo hovadin doma, přes týden každopádně moc fotit nestíhám, takže proto. Růžovou na hlavě už jsem dvakrát odbarvovala a nečekaně se to prostě vymývá jako prase a ty odrosty prostě nenabarvíte, takže jakákoli permanentní barva (rozuměj zrzavá, která se mnou přežila nejdůležitější chvíle života) bude lepší než tohle. Dny jsou studenější, ale nejhlubší podzim, kterej tolik nenávidím, se pomalu přehupuje do zimy, takže odteď bude jenom líp. Prosinec je vždycky skvělej, čeká mě stokrát milovaná Vídeň, o které bych mohla mluvit do úmoru a po tom výletu budu ještě víc, čekají mě narozky, dlouhý volno, všechny ty trhy, srazy s kamarádama a sedmej díl Star Wars, takže nasrat na všechno, co mi až doteď pilo krev.

Každej Brňák pravděpodobně pozná kde tohle je, ale tyhle jednoduchý fotky, co vznikly asi během dvou minut se mi docela překvapivě moc líbí.

Pohled z Letma, kde jsme docela klasicky skončili na sushi, protože já mám prostě na tohle jídlo šestej smysl a nemůžu prostě jít okolo a nic si nedat, parádička. A při tom čekání a jezení jsem samozřejmě fotila, takže škaredej hlavas v čarokrásným výhledu.

Dneska můžeš pozorovat vlastní smrt online

18. listopadu 2015 v 21:04 | sarushef |  Co mě napadne
Svět se vzpamatovává po pařížském útoku. Většina jen těžko věří tomu, co se stalo, třebaže komukoli, kdo si aspoň jednou do týdne na chvíli otevře noviny, muselo být jasný, že bylo jen otázkou času, kdy tenhle útok přijde. A pravděpodobně to platí i pro ten následující. Když jsem v pátek kolem jedenáctý líně hledala materiály k ročníkové práci a čas od času k tomu projela kousek facebooku a odkudsi na mě vyskočilo, že se v Paříži střílí, trochu jsem zpozorněla. A pak už to na mě skákalo odevšad a do toho mi hrálo online vysílání ČT24, k situaci se během kratičké doby vyjadřovali všichni světoví politici, posílali Francii podporu a pomoc, hned v závěsu za nimi se do situace vkládali novináři s odborníky a lékaři sháněli krev pro zraněné. Twitter s jinými sociálními sítěmi se plnil zprávami o aktuální situaci, ale střílelo se dál. Říká se, že někteří, stále zajatí teroristy, sledovali celou věc na telefonech. Nevěděli, jestli přežijí, ale byli v tu chvíli online na facebooku.

Když jsem sobotu ráno vstávala a první kroky vedly k televizi, věděli o francouzském útoku už všichni. Už máma na mě, když jsem dávala vařit vodu na čaj, volala něco o nějakým vraždění Francouzů. Když jsem pak o půl hodiny později navštěvovala příbuzné o pár domů dál, potkala jsem ženu, která držela v ruce telefon a a říkala něco o příbuzném v Nizozemí, co jej kvůli pařížské události nechali čekat na hranicích. Facebookové statusy jsem dávno přestala počítat. Zvláštní, jak něco, co nás na první pohled absolutně neovlivnilo, zacloumalo za pár hodin celou společností.


Nemyslet & nepřemýšlet

13. listopadu 2015 v 14:03 | sarushef |  Co mě napadne
Říká se, že když člověk nesleduje zprávy, je pak šťastnější. Psychologicky - my lidé milujeme dívat se na neštěstí ostatních. Všechny ty války, okradení důchodci a mimina s leukémií prostě prodávají, přitahují pozornost a zajišťují nám lepší spaní. Jenže i tyhle zprávy jsou dvoucečná zbraň - zdánlivě to člověka uvrzuje v dojmu, že jsou na tom někde ještě hůř, ale taky se ty hnusy podvědomě ukládaj. Kdysi titulky prodávala Bartošová, když zažívala svoje neblaze slavná extempore s láhvemi. Nevím, kdo se na stránkách Pestrých světů a Chvilek pro tebe vyjímá teď. O ty jména stejně nejde.


All black everything

7. listopadu 2015 v 22:45 | sarushef |  Fashion
Chladnější počasí (to, co se blíží nule) dvakrát nemusím, ale co se týče oblékání, skýtá mnohem víc možností než nudný léto, kdy jste rádi, že toho máte na sobě co nejmíň. Že se vyžívám v tmavých barvách, kůži, černé, kabátech, bundičkách, kotníčkových botách/creeperskách a úzkých džínách,to už asi všichni ví. A protože se mi tu teď nahromadilo pár věcí, co jsem vám chtěla ukázat, bude tenhle článek právě o tomhle.


Hrajem na ty dobrý chvíle

6. listopadu 2015 v 10:22 | sarushef |  Fotografie
O mně se ví, že podzim nemusím. Že jej vlastně nesnáším ještě víc než léto a zimu, poněvadž na podzim pomyslně člověku vždycky všechno padá na hlavu. V létě je teda odporný vedro a v zimě naopak odporná zima při které zamrzá skoro i krev v žilách, ale znáte to. Z atmosféry podzimu je totiž jednomu na blití, teda pardon, na zbláznění, všechny ty krátké, tmavé, blátivé, beznadějné dny, které nejde než přečkat. Těch pár týdnů bývá ale neobyčejně krásných na pohled, pokud je teda vidět na pár metrů přes všudypřítomnou mlhu a stihnete vylézt z domu ven než se setmí.

U mě je pořád převažuje škola. Přemýšlení, kam všude hodit přihlášky. Byla jsem na gaudeamu a mám už dá se říct ujasněný, co přesně chci, ale znáte to, mozek se tím stejně zděšeně zaobírá dál. Dál maturitní práce, otázky, hordy papírů, knížky. Probírání se knížkama s psychologickou tématikou. Taky mě popadl impuls a koukám na filmy o Harry Potterovi a uvažuju nad tím, že ani bombastický efekty filmu nepomohly a že ti, co knížky nečetli, přišli o 90% skvělýho. Celá ta celistvost a propracovanost toho světa jako by byla pryč. Já HP sérii přečetla několikrát a ti co ji přečetli taky, mi hádám dají stoprocentně za pravdu.

Každopádně, mám tu ještě fotky ze soboty, který jsem vám chtěla ukázat. Jsou tentokrát v Vysočiny, kde jsem si to zase užila, bylo hezky a celkově to byl nádhernej protiklad oproti hnusným týdnům v knížkách. A ta tyhle fajn chvíle se přece hraje, ne?