Říjen 2015

Nedostatek hořčíku

31. října 2015 v 20:18 | sarushef |  Co mě napadne
Existuji. S lehkou paraoiou a třesoucími se studenými prsty. Halloweena neslavím a tuhle část roku nesnáším. Slavnostně jsem přežila svůj stužkovací večírek. Dostála jsem svému slibu sama sobě a dosáhla toho, že básnička k mému maturanskému pasování od třídní začínala slovy výjimečná osobnost. Doma mi na stole leží maturantská stužka. Je tříbarevná a ta kombinace se mi líbí, ale pásek s citací bych nejraděj odstřihla, jak se mi z toho, co spolužáci vymysleli, pokaždé orosí čelo, haha. Není mi jasné, z čeho a jak zpracuji ročníkovou práci a proč si já hloupá vybrala zrovna téma, co mě zabije. Není mi jasný, jak odevzdám ty první čtyři strany na pondělí. Ale protože minimálně na blogu jsem zvyklá být poměrně pozitivní, tak nějak doufám, že to nějak dopadne. Na Vysočině, odkud píšu tentokrát, je ale zase krásně. Tak krásně, že to skoro kontrastuje s nočními můrami.

Podzimní, nuda a listí a klišé a hnusný počasí

tahle láska mi přišla tenhle týden z ali, milujem se a narvu tam i zrcadlovku


školní focení ve stylu 80. let, nějak jsem ale nechtěla jít za diskočubku, takže jsem metalák v džísce a creeperskách / neva, na výsledný fotce stejně nejsem, protože jsem ji musela fotit

cesty vlakem ve tmě v kupéčkách po procházení brna, proč mám pocit, že všechny nákupy oblečení pokaždý končí prakticky tak, že oblečení nemám žádný, zato jsem narvaná k prasknutí a zamilovaná do x nových jídel?


MR. ROBOT, STARBUCKS, NESBO & ELLYSÉE PINKHAIR

26. října 2015 v 19:57 | sarushef |  Co mě napadne
Ze starých článků jsem zjistila dvě věci. To, že dokážu psát i články s nějakým tématem, a zadruhé to, že takových článků píši žalostně málo, což je prostě špatný, protože mě přijdou jako jedny s největší výpovědní hodnotou (o tom, jaké jsou trendy toho, co čtenář chce, pomlčíme, to bych se rovnou musela přesunout na Youtube a dělat video s padesáti absolutně nudnými fakty o mně). Recenze, kritiky a názory jsou prostě část mě a já se jich zbavit nechci, jakkoli to pro mě může být nevýhodné. A dneska to bude o věcech, které jsem za poslední dobu vyzkoušela/viděla/četla/jedla/pila.


Třeba to i přežiju

18. října 2015 v 20:50 | sarushef |  Co mě napadne
Odmyslíme si žalozpěvy o blížící se maturitě. Kdo kdy maturoval, ví jak to je. Kdo neví, podvědomě tuší, že je to terno a soucítí. A já jsem prosím na gymplu. V prázdných frázích se všichni plácáme po ramenou se slovy, že zrovna ty to dáš levou zadní. Jsme lidé, ne? A solidarita je hezká, víte, solidarita je hezká.

I přes to, že permanentně nestíhám, jsem si řekla, že psát zrovna teď na blog je fajn. I na úkor maturitní otázky ze základů společenských věd. Protože jinak by už mi definitivně hráblo. Šup do sebe s Paralenem na bolest hlavy. Protože i když nevěřím na vyšší věci, psychosomatika a její vliv je prostě jasnej fakt, a rychleji ta bolest přece odezní s něčím příjemným než stresovým a jakkoli nemilým! A já, ačkoli pokaždý zjistím, že píšu o dvěstě procent míň než bych chtěla, stejně zjistím, že blogovat bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co za posledních pár let ve svým bídným životě, kterej mohl být o kvadrilion procent lepší, kdybych nebyla líná koza, udělala! I přes nedostatky moje i blogové, kterých jsou desítky, je pro mě psát a fotit pro ostatní jedna z nejlepších jistot seberealizace, bé.

hráblo mi. výsledek mýho nejspontánnějšího rozhodnutí za poslední dobu, RŮ-ŽO-VÁ!

Neumím dost dobře zvládat stres. A poslední dobou je to horší. Nejsem nespokojenější, rozhodně ne. Spíš hysteričtější, a nějak to ze sebe dostat musím. Takže píšu, když to jde. Tenhle víkend snad už strávim jako živá bytost a ne v historickej knížkách jako ten minulej, abych pak stejně v neděli v deset zjišťovala, že mi stejně kus chybí, že nefunguje kopírka a že všichni normální lidé, co by mi byli ochotni tu mnohahodinovou zatracenou práci vytisknout, už dávno spí.

Ta hlava už mě nebolí. Dobrý znamení, že? Další dobrý je, že mě v kuchyni čeká kotleta. Třeba to zvládnu.

růžová a město měst za setmění, bájo! ta barva je dost možná největší úlet, co jsem na hlavě měla, nevyjímaje ani tu blonďatou, co mi beztak neslušela, a víte co? je to super! barevný tužidlo, 60 korun, patnáct minut.

Zpět

9. října 2015 v 23:50 | sarushef |  Co mě napadne
První školní jsem se tíhou událostí několikrát rozbrečela. Konec léta se mi tak nějak rozležel v hlavě. Celý to očekávání všeho bylo děsivý. Nebylo mi jasný, jak to celý budu zvládat. Slzy ze mě padaly v dramatických intervalech tak automaticky jako když člověk dýchá. Sára vs. stres 0:1.


A čas plyne a mě to najednou šíleně baví. Roky se těším na tenhle rok. Zvlášť proto, že se po mě chtějí prakticky jen věci a předměty, co jsem si zvolila. Neztrácím čas zbytečnostma, neztrácím čas karboxylovejma kyselinama. Denně mi projdou rukama desítky stránek textu. Díkybohu. Knížky, noviny, časopisy, učebnice, do toho x prezentací, eseje, úvahy, maturitní práce, no a zítra si napíšem na další dvě maturitní otázečky! Halda informací, o kterých mám cit, že je nemůžu strávit. Ve finále mám pocit, že si ze všech historickejch dat pamatuju akorát přelom letopočtu, založení Karlovy univerzity a Husa.

Konečně po pár týdnech sedím u blogu. Zbytek času se snažím přijít na kloub spíš kombinacím a permutacím, anebo se snažím porozumět politický situace ve světě. Je to těžký. Hodně nadávám, ještě víc než obvykle. Nejvíc po ránu, kdy se misantropie zkrystalizuje do čistý nenávisti a nejvíc vyplývá na povrch při ranním cestování. Kdyby analyzovali moje myšlenky jen na základě těch ranních, jsem označena za společnosti nebezpečnou.


Moc se ale nezměnilo. Stále mi dělá problém dodržovat termíny. I s tímhle článkem jsem otálela, a když jej píšu, jsem spokojená jak nic. Fotek mám ovšem pomálu, můj bídný život se opravdovým existováním smrskl prakticky na víkendy. A já bych tak ráda psala častěji! O všem, o věcech, co mě štvou, filmech, co jsem viděla, o hloupejch krystalech z aliexpressu, co mám každý ráno na krku, o tom, jak Češi neumí dělat product placement nebo tom, o kolik jinak přemejšlí chlapi od ženských. Jen kouřit jsem přestala. Stále hodně spím a z Pána Prstenů mám nejraděj Aragorna. Jsem ráda, že jsem zpátky. Tak hrozitánsky moc jsem ráda!