Srpen 2015

Z léta 1/2

31. srpna 2015 v 20:34 | sarushef |  Co mě napadne
Jenom na Vysočině se vám stane, že se jdete projít a po cestě vás nabere partička chlápů, co jede od dědečka z hřbitova na rodinnou usedlost. V jednu chvíli vidíte malotraktor, v druhou už tom malotraktoru sedíte s lahváčem v ruce, i když jste těmhle chlapíkům s pomyslnejma vidlema v ruce jasně řekli, že pivo už nějakej ten pátek nepijete. V Praze zase v metru sedmdesátiletá babička vytahuje z kabelky Iphone a používá jej suverénněj než vaši vrstevníci. Mně zatím baví oboje, navíc se mi nahromadila hromada slíbenejch fotek a pomalu je dávám dohromady, taaakže?

Tohle byla jedna z kouzelných částí jinak docela ošklivé Jihlavy, zoo. X let jsem v zoo nebyla, ale žirafy, surikaty a vydry jsou prostě něco, co baví nejenom děti, co v rukou ještě drží chrastítka.

Bejt blond

27. srpna 2015 v 23:08 | sarushef |  Co mě napadne
Každá ženská aspoň jednou v životě chtěla bejt blond. Ty, co tvrdí opak, mají pravděpodobně čokoládové oči a tmavé vlasy a bejt blond chtěly být taky, jenže si střízlivě uvědomily, že vzhled odbarvené cigánky není to, za co by daly metr zdravejch vlasů. Každá z nás se někdy chtěla přiblížit Marylin, být na chvilku to elektrizující spouští pozivní energie, po který zatouží každej chlap.


Stověžatá II.

24. srpna 2015 v 16:21 | sarushef |  Co mě napadne
V posledních třech sobotách jsme shodou okolností navštívili dalších mnogo českých měst, seznamu vévodí stověžatá Praha, toho času festivalový Uherský Hradiště, neva, že kvůli filmovýmu světu ta návštěva vůbec nebyla zamýšlena a taky vysočinskou Jihlavu. Brno už kategoricky nezmiňuji, neb mám potřebu říkat, že Brno nenavštěvuji, nýbrž se tam vracím.

Začnu právě stovežatou matkou, kterou jsme navštívili právě tu první sobotu. Prahu mám ráda třeba proto, že je toho v ní hromadu. Hromada skvělýho jídla (achjo, fakt je dobrý vždycky začínat jídlem?) a všeho toho skvělýho zbytku, kterej netřeba přibližovat, protože každej ví, co všechno se tak asi dá v hlavním městě dělat. Poprvý jsem viděla vyšehradskej hřbitov (místní se odeberou válet smíchy jinam). Vyšehradskej hřbitov je dechberoucí místo. Křížem krážem mezi hrobama sice choděj turisti a celou tu veleepičnost si cvakaj do foťáčků, ale i tak je to silně působící zážitek projít se tudy.

Zašli jsme si taky na kilo křídel a žebírek do restaurace do chladnýho sklípku, kde na zdech visí sbírka starých mlýnků na maso a portréty známých osobností - Masaryk, Rasputin a o kousek vedle Stalin (kterýho sice máte chuť strhnout, ale matně se vám vybavuje něco o soukromém vlastnictví a ničení cizího majetku), mají tu taky psací stroj, piano a tuze stylový jídelní lístky, prostě ráj, taky jsme neodolali frozen jogurtu, v kupéčku s náma jeli tři echt metaláci z jů kej (všude se nadává na systém a vládu, všude) z Brutal Assaultu, prošli jsme pár parků, okolí kolem řeky a OC Nový Smíchov, tak trochu i proto, protože je tam klimatizace. Všudypřítomný vedro je obecnej hnus, kterej mně vadí ještě víc než ostatním lidem, takže jsme to někdy kolem šestý utli a jeli domů. Do Prahy přístě na dýl, jo?


Umět vařit

7. srpna 2015 v 12:55 | sarushef |  Co mě napadne
Nikdy jsem o sobě netvrdila, že umím vařit. Měla jsem (a asi ještě nějakou dobu mít budu) za to, že umět vařit znamená poradit si se vším. Že zvládnete dvacet druhů polévek, vepřovou pečeni uděláte doměkka, že poznáte většinu druhů koření, ceasar děláte přesně tak, jak se dělat má, s ančovičkami, parmazánem a krutonky, na každou rodinou oslavu připravíte jinej zákusek, cizí kuchyně vám cizí fakt není a z fleku zvládnete tři recepty z thajský, čínský anebo francouzský kuchyně.

I přes zjevné gurmánství jsem nikdy neuměla ani zlomek toho a lidi kolem mě na tom nebyli o moc líp. Věřím ve nepřekonatelný kouzlo domácí kuchyně a kvalitní potraviny, začít vařit bylo přirozeným a nevyhnutným krokem, což teda neznamená, že restaurace za nic nestojí, ale dělat si jídlo doma je základ všeho. Mám upřímně problém jíst jídlo u cizích lidí, pokud se mi nějak nezdá. Nedůvěra ze školky, kde člověk neodešel od stolu, aniž by nesnědl vše (vždy a bez výjimky), udělaly své a já se ještě před pár roky dívala na jistá jídla s nedůvěrou. Právě vařit si doma a sama mi pomohlo znovu si oblíbit zeleninu nebo polévky.

Bez mučení přiznávám, že nemám ráda moučníky, naopak zbožňuju vepřové, zeleninu, luštěniny, sýry, rýži anebo omáčky. Zbožňuju plný chuti a koření. Jídel umím hromadu, někdy ani tolik neřeším přesný znění receptu a k mé smůle nejsem typ, co by pozoroval babičku a mamku, raděj hledám sama a vařím podle sebe. Přes školní rok stojím u plotny někdy jen dvakrát do týdne, teď přes prázdniny víc. Včera jsem dělala poctivej vývar, vepřový kousky se zeleninou a na víkend mám nakoupeno na první sushi.

Pár velkých věcí mi ještě chybí pokořit. Pár věcí, ke kterejm jsem se nedostala. Pár věcí, co tolik nemám potřebu zkoušet, protože mě prostě nelákají. Ale neva. Vaření je prostě věc, ve který chci bejt dobrá, a nejen proto, že jsem ženská a prostě bych "měla být". Jednou to všechno umět budu. A když ne všechno, tak to, co umět budu, bude nejlepší. A co vy?

těstoviny, vejce, kuřecí, okurek, paprika, bazalka a do toho česneková omáčka s kari a hromada ledovýho salátu


Co u mě novýho

2. srpna 2015 v 21:40 | sarushef |  Fashion
Nakupování z aliexpressu se prostě už stalo mou součástí. Od ochranných skel na displej telefonu, co objednávám co chvíli a většinou i po párech, protože co chvíli zase nějaký další sklo rozbiju, přes kabely k telefonu a jinou drobnou elektroniku, dolarové náhrdelníky a cetky a pár dolarová trička, boty, čelenky, legíny, šaty a vlastně cokoli, to všechno padá do imaginárního košíku a reálně se to pak objevuje v mý schránce. Of course je tu taky snad nejprofláklejší ebay a jiný stránky, ale již familiárně nazývaný alík má prostě největší výběr a ceny jsou.. na český poměry většinou směšně nízký. V tomhle postu vám chci ukázat pár věcí, co mi přišly právě odtud a pár věcí, co jsou odjinud, ale stále jsou supervýhodný.


Z aliexpressu mi přišel vlčí vak, kterej nosím prakticky pořád (dáma ve mně pravděpodobně tímhle kouskem zemřela, ale zbytek se raduje). Přišla mi odsud tahle černá sukně za pár dolarů, i když je tak trochu kratší a já pravděpodobně budu potřebovat i nějakou delší. Napodobenina tangle teezeru je od vietnamců a stará se mi o to, abych, když někam odjedu na víkend, nemusela tahat obrovskej kartáč a zároveň jako kartáč nevypadaly moje vlasy. Pruhovaná halenka je opět z ali a taky absolutní láska, neprosvítá a střih je skvělej. TŘIKRÁT HURÁ. Sandálky ze slev v Tescu, kde jsem mimochodem asi o měsíc dřív pořídila i absolutně super pevný loafers baleríny, ony černý slipony New Yorker, no, aspoň něco mají v tom obchodě hezký, že. Chokers nestojí jak u nás stovku za jeden, ale hezky deset korun. Parádička, že.
.