Červenec 2015

Proč novináři nadávají na blogery a kdo má pravdu

31. července 2015 v 16:47 | sarushef |  Co mě napadne
Novináři řádí. A mají proč. Tištěná média jdou do kytek a oni, roky nebo dekády zaměstnaní a s horami zkušeností, s dvěma tituly před jménem a s hromadou znalostí v malíčku, jsou válcováni youtubery a blogery. Mohou psát o milionových fashionweecích a nebo situaci na Ukrajině, aniž by prvnímu jmenovanýmu ušla jediná významná kolekce a druhýmu jediná významná souvislost, pomyslnej potlesk ale stejně sklízí Teri Blitzen a díky několikaminutovýmu videu, ve kterým třikrát odpoví na otázku, jaká příchuť bubble tea je nejlepší, má během pár dní několik stovek tisíc zhlédnutí. Ona, anebo Fatty Pillow, co se postříká šlehačkou a dělá si srandu z toho, jak je tlustej.

http://pitchpublishprosper.com/wp-content/uploads/2013/11/bigstock-handsome-journalist-writing-wi-43410031.jpg


Z vrcholků a krajů věčného vysílení

26. července 2015 v 13:03 | sarushef |  Fotografie
Hory mě pro mě byly po všech lehárech u moře prazvláštní zkušeností. Tatry totiž pokoří každýho. A já, největší lenoch, pro nějž jsou jediným sportovním vyžitím poslední dobou nanejvýš hodinový procházky, teď měla vstávat denně před sedmou a a domů se vracet před večeří. A mezi tím hodiny chodit a lézt po šutrech.

Samozřejmě jsem se na to celý mohla vykašlat a zůstat minimálně na hotelu, jenže v Tatrách jsem byla poprvý a tak jsem si prostě řekla, že si nějaký to pohodlí odepřu a pokusím se za ten týden něco zvládnout a vidět. A dalo se to. Ale příjemný to občas nebylo. Už od rána jsem se do sebe pokoušela nacpat co nejvíc jídla, protože ač bez snídaně prakticky nejsem schopna fungovat, na velký snídaně fakt zvyklá nejsem a po pár hodinách chození jsem přirozeně měla hlad a schopnosti šly dolů. Dokud bylo ještě chladno, bylo to celý fajn, jenže pak se k tomu všemu přidaly třicetstupňový teploty a to jsme fakt neměla dobrej pocit a šla jsem tam ze všech možnejch důvodů, jenom ne ráda.

Kromě obrovskejch kopců se přidaly ještě kameny, po kterejch se člověk tak nějak pokouší dostat nahoru, jenže je to nesmírně vyčerpávající a přijde mi, že jsem se zadejchávala co pět dalších šutrů, lidi, co jsem míjela, funěli úplně stejně, do toho se ty šutry viklaj, pod váma desítky metrů propasti, do který zahučíte, kdykoli vám blbě ujede noha. Občas jsem koukla na vrchol, kterejch byl tak hrozně vzdálenej, že mi regulérně pod náporem vysílení vyhrkly slzy.

Jenže, po dalších desítkách minut, pak na tom vrcholu jste a uvědomíte si, že jste cestou předběhli šest důchodců a tři dvacetiletý kluky s atletickou postavou a že nebýt toho, že jste to zkusili, nikdy by jste neuvěřili tomu, že to dáte. A to je nesmírná výhoda hor. Ukazujou člověku, že je v něm mnohem víc, než by čekal.

A tohle je prosím reálný a dokonce i na Slovensku. U Teryho chaty tahle mrcha loudí po lidech jídlo a prohledává igelitky.

Fakt mě neberou auta

23. července 2015 v 23:34 | sarushef |  Co mě napadne
Auta (a celej automobilovej průmysl) platí za posledních padesát let v v celý západní kultuře za jeden ze středobodů vesmíru. Jsou důležitý skoro jako velikost přirození, chlapi doufaj v nadupanou káru, o který budou moct mluvit jako o svým potomkovi (a taky to náležitě dělají, kdykoli je příležitost) a ženský si toužej hřát prdelky v audinkách, ty míň majetný, co pochopily , že ke čtyřem kroužkům jim chybí odhodit vidle a třicet kilo a zázrakem se přes noc nabiflovat deset let vzdělání a Špačkovu velkou knížku etikety, hází na úvodky polorozpadlý Pola z roku 123 a mluví o nich jako o láskách na celej život. Paradox, pokud jsou to auta, co nemůžou dostat další technickou.




Z posledních tří měsíců II.

21. července 2015 v 18:07 | sarushef |  Fotografie

Trochu po termínu mám zase čas na shrnutí posledních tří měsíců. Konečně na okamžik mám čas vydechnout a odprostit se ode všeho. Prostě toho bylo dost. Pokouším se dát dohromady po celém roce a znovu najít jakýs takýs klid. Třeťák, jak jsem pravděpodobně už psala, je tak nějak za mnou a ačkoli se v září zbavím biologie, fyziky a chemie, pořád musím zvládnout matiku. Od novýho školního roku to bude nefalšovanej záhul a moje raděj se vyspím asi budu muset přestat praktikovat, pokud nechci zůstat bez maturity. Před pár dny jsem přijela ze Slovenska, kde mě mučily zabijácký tůry po Tatrách, od června mám stresově i fyzicky náročnou brigádu a stále přemejšlím, kam jinam jít anebo jestli toho nechat, protože nestojím o to být do konce prázdnin úplně mrtvá anebo zavřená v ústavu pro choromyslné. Ze zkoušky dospělosti takovej strach nemám, z přijímaček na vysokou ale ano a všecko se to blíží, sakra. Zbytek prázdnin jsem připravena si užít. Ještě nevím, kam se chci vydat, ale to je to poslední. Zamilovala jsem se do sushi, rozhodla se, že se přes prázdniny naučím vařit zase nějaký nový jídla, konečně mi došly všechny věci z aliexpressu, stihla jsem si spálit půlku zad a zadní strany lýtek (v horách, WTF, kdo se do prdele dokáže spálit v horách?!), žiju tak trochu gurmánsky a doufám, že nic než příjemný překvapení mě v poslední době nečekaj.















No a to byl právě ten průřez posledníma třema měsícema. Těm co se zprávy nahrávaj pomalu, nechť si místo stěžování seženou jinej internet. A já ty články do příštího článku zmenším. Možná.

Aj vas zjem

14. července 2015 v 21:03 | sarushef |  Co mě napadne
Totálně vyšťavená píšu tenhle článek přímo ze slovenských Tater. Kraj čerstvého vzduchu a turistickou lokalitu občas charakterem připomínající Chorvatsko jsem přijela navštívit včera a zdolávat vrcholy budu až do soboty. První výšlap byl hrůza hrůz, první etapu jsem při pohledu na kopec a převýšení myslela, že se prostě obrátím a raděj zůstanu v kategorii "sračka, co neumí chodit po horách". Začátky v jakýmkoli sportě či pohybu pro mě bývají utrpení a tak přiznávám, že nejsem zvyklá chodit na veliký vzdálenosti a zvlášť než se trochu dostanu do tempa, mám pocit, že jednoduše chcípnu.

Slováci jsou.. vtipní. Už v práci občas nebylo o přímou konfrontaci nouzi. Když se chlapa zeptáte, kolik si dá masa, fakt čekáte spíš gramáž než "Vela. Vela toho zjem. Všetko zjem. Aj vas zjem."

Když přijde na lámání chleba, jsou menší burani jak my, jsou tak nějak víc od rány, vtipnější a energičnější, arogantnější, no a idioti jsou to úplně stejní jako my, i když svým způsobem. Slyšet jejich jazyk naživo je buď úžasně roztomilý, úderně skvělý anebo fakt divný, protože si říkáte, že mluvit takhle úplně vážně a regulérně jako mateřským jazykem přece nemůže bejt možný.

Pořád si nemohu zvyknout na všechna ta nech sa pači, naozaj a teraz (proč mám jen dojem, že je slovenskej jazyk složenej z výrazů teraz a naozaj?). Jak zvládnu další dny v horách, netuším, protože mě nohy bolí už teď. Snad ale aspon něco vyfotím. Jestli teda někam vylezu, žeano.



Viděno za poslední dobu #1

8. července 2015 v 17:51 | sarushef |  Co mě napadne
Že bych byla filmovej kritik, to netvrdím, ale napsat pár řádků o dobrým filmu zkusit můžu. Protože je ČSFD s trochou nadsázky mekkou kinemaografie na české scéně, zvykla jsem si filmy, na který koukám, vyhledávat zrovna tam (anebo na IMBD, žejo) a číst komentáře. Procenta jsou pro mě samozřejmě orientační a občas si člověk fakt vychutná věc, co má slabejch 65 procent, ale to už je věc vkusu. Hledám podle toho, o čem někde slyším, čtu, anebo právě podle žebříčků. Mám několik kritérií, který mě zajímají, takže mě často zaujmou snímky, pro který jsou nějak typický:

  • netypický a silný charaktery
  • fantasy
  • zvláštní prostředí (drogy, vězení)
  • historické pozadí
  • duševní rozpolcenost
  • surová pravdivost
  • metafory
  • dokumenty

Naopak mě fakt ve většitě neberou:
  • animáky
  • akční filmy, kde jde fakt jen o akci
  • komedie, kde jde jenom o srandu
  • tuctový hororry, vlastně většina horrorů

Poslední dobou jsem viděla několik zajímavých filmů. Rozhodla jsem se o několik z nich podělit a trochu je ze svýho pohledu pohled přiblížit.

FIGHT CLUB je snad největší kultovka všech kultovek, kterou jsem viděla o milion let později než všichni ostatní, ale všechny dobrý filmy se nedají stihnout ještě na základce, že? Heleně Bonham Carter je role Marly šitá na míru a je tak dokonale šíleně ztracená, že vám v všechny ty scény s ní a cigaretou zůstanou v mysli ještě pěkně dlouho. Fight club je totiž všechno - hořká satira, kritika konzumu, zčásti nihilistická hovadina a tak trochu pseudo-intelektuálská pastva pro mozek často odlehčená kecama o kozách Boba s rakovinou. A stejně si Fight club uchovává svoji určitou vážnost a tempo. Brad Pitt i Edward Norton předvádí skvělý výkony, celou podívanou podtrhuje ponurá atmosféra a ve zkratce je to jako celek zatraceně dobrý.

Fight club, edward norton, brad pitt, tyler durden, Dövüş Kulübü, brad pitt, edward norton vektör

KOKAIN (BLOW) s Johhnym Deppem v hlavní roli o překupníkovi drog s příběhem alá jak se z chudého chlapce stal milionář a jak milionář padl na hubu podle skutečné události podle života George Junga se chvílemi tváří scénářem jako docela průměrnej snímek, několika momenty toto nicméně shazuje a dokazuje, že si zaslouží mnohem víc. A co vy, jak moc věříte, že vám peníze zachrání krk?

http://cdn.toperiodiko.gr/wp-content/uploads/2014/08/blow-2001.jpg

PŘÍBĚH KMOTRA je mimo dobře strávenýho večera i důkaz, že česká kinematografie ještě nešla úplně do kytek a dokážeme ještě dělat filmy o něčem jiným než o dovolené v Chorvatsku. Příběh o vekslácích, kteří se z kšeftování s elektronikou ze Západu dostanou přímo na vrchol, je inspirován a dost se drží slavného zneužití kuponové privatizace, i když o přímej odraz historie nejde. Po patách jim šlape tým policistů, kteří víc než v Kmotrovo "Silnější vítězí" věří ve spravedlnost. Na nahou, oblečenou i jakokoli Vicu Kerekes se dá koukat pořád a Ondřej Vetchý to zahrál taky docela obstojně.

http://img.csfd.cz/files/images/film/photos/157/965/157965571_c80f3e.jpg?w700

FOTOGRAF s Karlem Rodenem v hlavní roli se stal v poslední době hodně diskutovaným filmem. Někteří jej jednoduše odvrhli, protože byl moc porno. Asi každej viděl se Saudkem nějakej rozhovor a měl před očima jak ten dědek starej básní o ženskejch, hází bonmoty s lacinejma vtipama a moudrama a snaží se navodit dojem, že v osmdesáti člověk začíná žít, ale tak trochu máte pocit, že to ve skutečnosti nebude tak horký. Že je Saudek nabubřelej blbec s obarvenejma vlasama, haldou keců, na který můžou slyšet leda neukojený šedesátky, a absencí soudnosti, to víme. Ale v Rodenově podání to bylo docela fajn, čas od času se člověk zasmál, mělo to šmrnc i spád, třebaže to člověk musel brát trochu s rezervou. Roden prostě umí a zahraje přesvědčivě všechno. A že to se Sárou bylo jinak? To už nějak není důležitý.

http://img.csfd.cz/files/images/film/photos/159/346/159346258_464393.jpg?w700

THE GREAT GASTBY podle předlohy F. S. Fitzgeralda je aktuálně mým největším knižním prohřeškem, neb jsem se prostě ještě nedokopala k tomu jej přečíst. Film je samozřejmě taky díky 100 miliónovýmu rozpočtu pompézní, líbivej, koukatelnej a plnej velkolepých efektů a krásných rób. Nejsem si úplně jistá, jestli o tohle úplně šlo, ale nalákat diváky a vydělat prachy to asi zvládlo ukázkově. Z Leonarda Dicapria teda radostí do stropu fakt neskáču, toho chlapa popravdě až tolik nemusím, ale mohlo být hůř. Myšlenka se nakonec v záplavě efektů, flitrů a party scén (kupodivu) úplně taky nezdegradovala, takže když si připustíte že je to typicky hollywoodská záležitost a přehršel bombastičnosti tam prostě patří, může být ten film i docela příjemná věc.


TRAINSPOTTING, film, kterej na nás hned na začátku vytahuje "Vybrat si život. Vybrat si práci. Vybrat si kariéru. Vybrat si rodinu. Vybrat si zasraně velkou televizi. Vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy. (…) Na konci toho všeho pěkně zplesnivět. Pochcávat se v ubohym domku a bejt jenom na obtíž sobeckejm, zmrvenejm spratkům, který jsi splodil, aby tě nahradili." s Ewanem McGregorem v hlavní roli.

Chvilku vám trvá, než si zvyknete, že Obi Wan Kenobi najednou bere herák a potápí se v záchodě, ale McGregor je prostě dobrej v každý situaci. Svět drog, absťáků, násilí a zrady je tak trochu vzpourou proti všemu a všem. Kdybych fetovala, asi mě baví ještě víc.


DĚTI ZE STANICE LENINGRADSKÁ a já jsem udivená a znechucená. Proti tomuhle jsou totiž všechny horrory i filmy o drogách slabý odvar, protože to, co se děje tady, dostane na kolena asi každýho. Dokument o několika milionech dětských bezdomovců přespávajících na nádraží, žebrajících a prodávajících se na ulicích, často už v útlém věku závislých na drogách v bohatém a mocném Rusku. V době dětských domovů a Klokánků u nás v ČR na člověka působí policista, který bije chlapce na ulici do bezvědomí, skoro neuvěřitelně. Půlhodinový dokument lze najít na Youtube.

PENNY DREADFUL, oficiálně zařazen do žánrů Drama/Horor mě trochu znejistělo, protože já čarodějnice a vykládání tarotu fakt nee. Problém jsem s tím měla, ale menší, než bych čekala. Díly z viktoriánského Londýna se prolínají i Dorian Gray a Victor Frankenstein, takže je to takov chaotická všehochuť, která se tváří, že je mnohem víc, do toho občas nějakej Satan, panenka, zrůda, kostlivec, zombie, exorcismus nebo postelová hrátka, což celý smeřuje spíš k béčkovýmu horroru než dobrýmu seriálu. Eva Green je fascinující a skutečně právě taková, jaká by měla být, ale chlápci, co se o úplňku mění ve vlkodlaky jsou do nečeho, co má úroveň, trochu moc, a Dorian Grey by se nemusel vyspat se třemi dalšími hlavními postavami. Abych nebrblala, má to i mnoho silných stránek, takže jestli je vám tohle téma blízký, tak směle do toho!

http://images.enstarz.com/data/images/full/31276/penny-dreadful-cast.jpg

Z mnou viděných filmů, o kterých stojí za to psát, to bude asi všechno. Tak pac a pusu, maniaci!

Nadávat a kritizovat

2. července 2015 v 14:35 | sarushef |  Co mě napadne
S bolestně trpkým a tedy pro mě dokonale sednoucím zjištění, že já prostě nepřestanu být jaká jsem, a to, že jsem v pátý třídě házela hejty na všechno okolo mě tak trochu předurčuje k tomu, že fakt nebudu po zbytek života sluníčková víla, jsem po vesměs dlouhé době opět otevřela okýnko blog.cz. Stihla jsem za tu dobu fakt hodně pracovat, tudíž nadávat v průměru šestsetmilionkrátvíkrát víc než normálně, ve vzteku si nechala ostříhat zlatý vlasy o polovinu délky, udělat brutální objednávku z aliexpressu a dokonce si sepsat seznam hejtů jako z 1000 věcí co mě serou.


Mezi blogerkama teď víc než kdy jindy vládne květinková nálada, rádoby nezaujatý recenze s účely nenápadnými jako sáňky na koupališti a motivační proslovy, protože kdo nepije vodu z kouzelný flašky, jako by pil úplně zbytečně a kdo nedělá jarní/povánoční/jakejkoli detox a sračka jej nebudí v pět ráno, ten právě ztratil veškerou perspektivu lidskýho bytí.

Pozitivní nebudu, když se budou všude cpát hloupý věci, nevkusnou reklama a design a všude budou gramatických chyby, každej člověk planety mě třikrát denně nasere a ještě se nestihnu dobře vyspat. A nebudu psát o tom, že je všechno dokonalý, když mám další den vstávat v půl čtvrtý do práce. Stěžovat si budu a hodlám z nadávávaní (a doufejme ne bolístkaření) udělat pevnou součást sama sebe (i když to už tak patnáct let je).

A zrovna teď řeším několik dilemat:
  • Jestli jet příští týden na MOR. Řeším to vážně brzo, vím.
  • Jestli se pokoušet o blond ve vlasech. Postoj lidí je mi tak nějak jasnej, ale s Marilyn to bylo určitě stejný, že?
  • Jak utratit ty prachy z brigády co nejdřív. A jakej si koupit objektiv.
  • Z čeho psát maturitní práci. Protože furt mám pocit, že to není ono.
  • Jak přežít týden na Slovensku. A kam se vydat dál.
  • Jestli zvolit nějakou ostrou palčivou bolest anebo raději pomalou a tupě všudypřítomnou, neb si od doby, co mám foťák, říkám, že se naučím dělat s videem. Achjou.

Závěrem smekám pomyslnej klobouk pro blogery a blogerky, jimž nevyschlo pomyslný pero kritiky a furt ještě používaj mozek. Při bližším prohlídnutí blogů sledovaných skrz bloglovin zjišťuju, že mám takových blogů v seznamu asi tak pět - PJ, Lenina, kterou znám chvíli, Adelaine, kterou bude asi znát veliká část lidí, co čte mě, Kirsten Vaams (co už asi půl roku nenapsala ani čárku, bohužel), Lúmenn, kterou čtu prakticky od začátku a na blog.cz už je to skoro legenda, Cheryl de Large, co se po několika letech blogování přesunula na YT a rozdává hejty na všechny strany tam. Díkec, ženský. Taky čtu čas od času Prigl, nahoře zmíněný 1000věcícoměserou, Respekt a sleduju DVTV a Naprosto retardovanýho, ale to už je víceméně chlapskej pohled na věc. A on je ten ženskej taky občas potřeba, ne že ne.