Červen 2015

Fenomén Kmeny

13. června 2015 v 22:41 | sarushef |  Co mě napadne
Nápad Vladimíra 518 seznámit veřejnost se subkulturami jako jsou gothici, hipsteři, cosplayeři nebo punkeři se mi zdál jako skvělá věc. Šestnáct českých režisérů se v půlhodinových dokumentech pokusili vystihnout podstatu jednotlivých skupin, vyvrátit zaběhnuté předsudky společnosti a dát jí místo toho pravdivější a realističtější pohled na věc. Zhruba od třinácti mám k několika subkulturám poměrně blízko a zpracování mě pochopitelě zajímalo.


Škoda, že skvělost nápadu nerovná se skvělost výsledku. Někde ve zpracování se stala chyba. Popravdě jsem nesledovala úplně všechny díly, ale zhlédnutá část mi stačila poměrně dobře k tomu, abych si udělala obrázek. Protože KMENY nedávají nezasvěcenýmu člověku absolutně žádnej prostor po pochopení dané subkultury. Nezúčastněnej člověk uvidí 26 minut nudy a nádhernejch estetickejch záběrů s nulovou výpovědní hodnotou, kde by se podstatná část dala shrnout do několika minut a žádná nic z toho by neřekla, co by říct měla.

O GOTHICÍCH se dozvíme, že jde prakticky jen o oblečení, přičemž zbytek jakoby neexistoval, že jej vyznávají lidi, co neví co s životem, chlastaj a mají problémy uvědomit si identitu vlastního pohlaví, v části o TETOVÁNÍ si slečna okamžitě fotí tetování na iPhone, od HIPSTRŮ se dozvíme, že kdyby jich nebylo, tak neexistuje prostor pro umění a slečna se zamyslí nad kompozicí několika květináčů (symbolika, haha, při tomhle se řežu smíchy doteď). Světlým místem je PUNK, kterej je v podstatě tak jednoduchej a veskrze upřímnej, že jako u jediné části nemáte pocit, že mluvíte s bandou pozérů anebo hodně špatných herců, pro který je to celý jenom styl oblíkaní a vznešený řeči, ale fakt tím žijou. Kdyby se možná víc hledělo na obsah a míň na to, jak báječně ty záběry vypadají. Z tohohle totiž o subkulturách získáte přesně ten dojem, kterej mají starý babičky, co vás v MHD podezíravě sjíždí zděšeným pohledem. Ale pokus to byl hezkej, no.

Queen of sunset

8. června 2015 v 21:40 | sarushef |  Fotografie
Teplé paprsky šimrají tváře. Něžné ráno s kapkami rosy na bosých chodidlech, vlažným vánkem a snídaní do postele si užíváš jako postiženej bipulárkou se stádiem mánie a sto tisíci na kontě a chceš, aby nikdy neskončilo. Slunečno střídá mírný deštík, na kterej není potřeba deštník (kterej já ale nemám, i když padají kroupy, protože jej pokaždý zapomenu doma.) a celý je to božská symfonie zpívajících ptáků, okouzlující podívané a hlavně NEREALITY.

Místo toho se totiž teploty šplhaj ke čtyřicítce (v Náměšti bylo v sobotu v nejhorší chvíli 38.3, oujé, docela zážitek), vzduch je horší jak v nejzaplivanější putyce okresu a já se modlím za klimatizace, který jinak docela nesnáším, za stín, mimo něJž se vyskytuji jen velmi nedobrovolně a za to, aby čas do večera, kdy to není tak zlý, utekl co nejrychlej.


A nejpřekvapivější na tom všem je stejně, že po přečtení komentářů logicky usuzuju, že budím dojem, že je mi vlastně sluníčkově. Občas teda fakt není, takže si buď ne zrovna málo zanadávám nebo si regulérně pobrečím, ale mám za sebou skoro konec roku (dodělej ty členářáky!), mám brigádu, která mě občas stojí nervy, ale nejspíš to bude studnice historek na zbytek života ( a mimimálně jeden článek!) a celkově je mi dobře.

Závěrem budiž vám místo filozofický keců konstatování, že do elektroniky se prostě vyplatí investovat. Můj notebook, foťák a telefon o tom ví svoje (chudáci všichni využívaný hodiny denně, obzvlášť můj mobil lituje polovina učitelskýho sboru na škole, protože mobilní telefon se prostě v hodinách nepoužívá, vždyť víte, a to mi ještě každej den třikrát spadne na zem). A protože je právě můj foťák (díky tati, díky mami!) nekonečnou zásobárnou zábavy, lásky a čiré krystalické tvůrčí radosti a protože tyhle fotky miluju víc než kterýkoli jiný, je tohle óda na na materialismus, protože bez materialismu nejsou fotky. Právě tenhle foťák, s kterým jsme jedna ruka a jedno oko už tři roky, nebo víc?!, je snad nejlepší věc, co jsem kdy dostala. Fakt že jo.






Nějak je mi to volný

4. června 2015 v 22:27 | sarushef |  Co mě napadne
Na pánev rozklepávám dvě vejce a přihazuji k nim kousky slaniny. Vejce jsou domácí a slanina má typicky načernalé okraje. Přidávám ještě kostičky sýru, sůl a pepř. Vejce docela můžu, jen nesmí být, jak se říká, vláčná. Vláčná vejce jsou odporná, ať je to trend nebo ne. A popravdě mám stejně raděj tisíc jiných věcí, jenže vejce jsou z těch věcí, co jsou doma pokaždý. I když není nakoupeno anebo se mi nechce stát hodinu u plotny.

A zrovna nad tou plotnou jsem si uvědomila, že zítra píšu písemku z chemie. Poslední. Už nikdy si neřeknu, že si ve čtvrtek musím udělat čas na deriváty karboxylových kyselin. Už nikdy se nebudu stresovat, jestli mě náhodou nevyzkouší na aryly, že nebudu vědět rovnici xanthoproteinové reakce, stejně jako se po mě nebudou chtít zapojovat elektrický obvody, znění Ohmova zákonu a definice mechanického vlnění. Bude čistě moje věc, jestli si vzpomenu, kam vede horní dutá žíla, jaká je funkce nadledvinek a do které čeledi patří orangutan.

Je to zvláštní. Třeťák je skoro za mnou a v dalším roce mě čeká Freud, mezní užitek, Studená válka, Nietzsche nebo Norimberské procesy. A matika,kterou musím minimálně projít, pokud se nechci řídit heslem "někdo zazáří, někdo v září". Hádám, že to ještě bude sranda.

Moje neverending cesty vlakem a sledování Better Call Saul (Breaking Bad nastavil laťku i očekávání vysoko) plus odpolední káva.