Květen 2015

Se mi zas otvírá kudla v kapse

29. května 2015 v 23:13 | sarushef |  Co mě napadne
Předevčírem se celá škola fotila. Debilní fotky tříd, který vám přeci jen zajistí nějakou tu vzpomínku a nebo aspoň dlouhý záchvaty smíchu, jsou vlastně fajn věc a tafuj blé kompozice s pozadím školy k tomu už tak nějak patří. V ročníku o rok dva níž třídní učitelka přišla s tím, že se všechny holky udělají další fotku. Jedna z nich se hlavních vchodem vrací dovnitř a říká, že se s nimi fotit nechce. Což o to, já bych se se všema slepicemi světa asi taky fotit nechtěla, načež tam ze svého dekadentního posedu vysmátá řvu na třídní, že já bych teda taky nešla. Jasně, nejde o nic, ale proč se fotit s někým, kdo vás permanentně sere?

A místo toho se zase ukázalo, jaký jsou učitelky geniální stvoření. Na slečnu byl zvýšen hlas a nakonec se vyfotit šla. Když se vrátila k ostatním spolužákům, rozeznávám ze slov učitelek docela neuvěřitelný "vždyť je to inteligentní slečna".


A doma si rovnou pustím Ulici, začnu poslouchat Evropu 2 a kdybych měla do testu z biologie napsat, že kapr je savec, tak to udělám a tou jedničkou se půjdu pochlubit rodičům. Dva a dva se rovná čtyři, a někdy tři, někdy pět a někdy všechno to dohromady. Já sem sice pořád jen ta holka, co hejtuje všechno okolo, ale za ty roky snad už nemám iluze, že by to nebylo správně. A vy prosím nechte lidi, co chcou bejt jiný a nechte jim aspoň tuhle primitivní svobodu a nenutte je navazovat instatní vztahy.
.

Óda na město měst

18. května 2015 v 23:43 | sarushef |  Co mě napadne
Můj problém při návštěvách měst je prostý. Já prostě nikdy nedokážu projít ani zlomek toho, co si usmyslím. Patrně buď velmi špatně plánuji anebo jsem prostě líná. Raději ani neuvažuju nad tím, že existuje reálná možnost, že by mě snad trápilo oboje. To bych se totiž nejspíš oběsila. A kdybych se věšela, chtěla bych mít u toho hezkej výhled. Pro mě hezkej. Ne na okouzlující Prahu, kouzelný Budějovice nebo dechberoucí Vídeň, které jsem stokrát vynášela do nebe.

Asi bych se, jo, taky vidím tu absurdnost a je mi jasný, že lidi byť s minimálním smyslem pro estetičnost a architekturu obrací oči v sloup, ale já bych koukala na Brno. Koukala bych na město, kde kurva nejezdí tramvaje, protože to jsou šaliny, kde se lidi scházej na Čáře anebo pod hodinama, na Priglu nebo u draka a prostě to tak je. Koukala bych na město, jehož některý výjevy jsou občas k zblití, ale já pořád nemohu zapomenout na západ slunce, když sedíte v šalině a jedete směrem k Výstavišti a kouzelný Pisárky, zastávku u ZOO v jedenáct večer, večery na Melodce, kafíčka, obědy, nákupy, vánoční trhy, ohňostroje na přehradě nebo pohled na město při 170 kilometrech v hodině.

Ať přemýšlím jak přemýšlím, pořád mám pocit, že jsem toho v Brně zažila málo. Všechny koncerty, stylový kavárny, obchody a místa mi s přehledem utítají a o akcích se obvykle dozvím, až když je po nich, na kavárny zapomenu a na místa zrovna nemám náladu. Copak má smysl si stěžovat? Říkat něco? Bože, bože, copak to měste jde nemilovat i kdybyste tu byli jedinkrát za život? Z mách dalších chvalozpěvů si o Brnečku můžete přečíst ještě tady a taky - patrně nezaručím, že nepřeháním a že za to nemůže přehršel nějakého hormonálního výkyvu, ale minimálně je to naskrze upřímný.

BRNU ZDAR.







Ve vzduchu

14. května 2015 v 23:11 | sarushef |  Co mě napadne
Minulý týden jsem se podívala na pár hodin do Prahy. Jezdit vlakem s celým osazenstvem fanoušků hokeje, čecháčky s řízkama po krabičkách a vřískajícími fracky je asi tak příjemný jako noc ve svěrací kazajce, ale kdo by si takovými přízemními hloupostmi kazil den? Nejsem na obvyklý pochůzky po památkách, spíš mě baví v poklidu pozorovat město a nedělat si moc velký násilí, ony vám ty muzea, orloje a hrady taky neutečou. Proč jen mám pocit, že má každej v metru vyjetý oči, Praha je na mě moc rychlá a hraje si ve svý prohnilosti na víc, než je?

Dělám si prdel, bylo vlastně to fajn, když si v tom najdete to svý. Nafotit a projít jsem toho stihla minimum, takže mám jasnej plán - navštívit prohnilou Prahu v nejbližsích týdnech/měsících znovu a na dýl.

Btw, poznatek týdne - někdy je víno prostě ta nejlepší věc, co můžete udělat. Všem těm chia semínkům a sójovým mlíkům, co v poslední době zaplnily instagramy, mám chuť vzkázat - život je taky nezdravej, když jste s každým krokem blíž ke smrti. Zatím. Jdu sbírat síly na další počiny.