Duben 2015

Chybí mi ten progres

26. dubna 2015 v 21:36 | sarushef |  Co mě napadne
Chybí mi ten progres. Čehokoli. Líná jsem bývala vždycky, ale vždycky jsem za sebou něco viděla. Říkám že píšu, ale píšu tak málo, že se to dá psaním nazývat jen těžko. Řekla bych, že mi taky chybí slova, co jsem mívávala na jazyku. Určitě mi teda chybí ta vůle. Sleduju všechny ty, co jsem měla za lůzry, sleduju jejich krásný fotky, geniální slova a plochý bříška a u toho sledování to končí, protože mě asi máloco donutí cokoli se sebou udělat. Denně mě pronásleduje myšlenka, že za rok maturita a přihláška na vysokou a já furt nic neumím. Upínám se k víkendům, ty prodloužené uctívám jako dar od Boha a kolikrát je pro mě sedm hodin ve škole nekonečných, po příchodu padám k posteli a do večera koukám na seriály a tupě zírám na kraviny na netu.

Jedna kamarádka mi vypráví o tom, že chodí běhat a denně nachodí spousty kilometrů po lesích. Včera jsem se rozhodla jít kousek s ní. Pominu-li, že jsem jsem u toho málem zdechla, bylo mi po příchodu domů nepopsatelně. Asi před dvěma týdny jsem se jedné neděle večer regulérně nasrala a do půl druhé odepisovala na brigády. Tenhle týden bych měla mít pohovor. Začala jsem vařit a víc fotím.

A stejně je mi z toho všeho zle. Všichni dělaj certifikáty a řidičáky a brigády a prachy a bicáky a velký ramena, narozdíl od těch bicáků obrazně řečeno. Já zírám do prázdna a přesvědčuju se o nepřesvědčitelnym, dramatizuju nedramatizovatelný a vlastní existence se mi zdá jako hodně blbá reklama na já vlastně ani nevím na co.

A největší hejt stejně patří mě.


.

Nic novýho

22. dubna 2015 v 20:47 | sarushef |  Co mě napadne
Ač mám veškeré sebelítosti za sebou a dávno jsem dospěla k tomu, že spokojenost si člověk nejčastěj vybírá a zaopatřuje sám, stejně sem poslední dny podivně vzteklá, nebo apatická. Do Osvětimi bych bývala nejspíš nejezdila, vědět, co to se mnou udělá. Jsem unavená, líná, a beru hořčík, o němž doufám, že mě zachrání a dorovná potřebné látky v mozku, aby mě nezavřeli do blázince. Přirozeně přeháním, ale dobře mi teda není.

Rozhodla jsem se znovu pro červenozrzavoblonďatý ombréhair, o který se pokusím, až se mi bude chtít, což je teda poněkud neurčitý datum, ale barvy už čekají v koupelně. Sedmej rok gymplu už začíná bejt peklo stereotypu a mě to nějak sere čimdál víc.

Ale jinak se občas i směju.
Ne moc, ale všichni velcí lidé začínali jako malá zlomená stvoření.
Aspoň doufám.













Můj čtvrtrok ve fotkách

15. dubna 2015 v 15:58 | sarushef |  Fotografie

Tohle má být bilancování uplynulého roku. Spíš než kvůli textu to dělám kvůli fotkám, kterejch se za tu dobu nahromadilo víc než kterejkoli předchozí rok, ač já jsem prostě chamtivá a chtěla bych fotky každej den. Kdybych víc cestovala, míň spala a měla víc oblečení, bylo by jich ještě víc. Popravdě, jsem poslední dobou nejlínější za celá léta. Nikdy mi tolik nedělalo problém vstávání a pořád mě nepobolívala krční páteř, netrápily mě úzkosti a nebylo mi zle. Celkově jsem větší bolískař, fyzičku, relativně spravenou pravidelným cvičením jsem nechala spadnout na nulu a tělo se s tím srovnává špatně. Aspoň to lehce dorovnávám pravidelnými procházkami, ale i tak si občas připadám, jako by mi bylo 80.

Školu zvládám o něco lépe, štve mě o to více. Začátek roku byl fajn, snad jen s věčnými stížnostmi na studené počasí. Teď je venku hezky a mě je stejně divně. Dokoukala jsem všech pět dílů Breaking Bad a tři série House of Cards (oboje doporučuju) a přečetla asi 9 knížek, ale někdy v březnu jsem se sekla a nějak to opadlo. Začala jsem psát víc článků, než jsem kdysi psávala, což je asi ta nejvýraznější změna. Několikrát jsem byla znovu na Vysočině (doporučuji všem ztrápeným duším!) a v Brně, poznala Ronnie (to ještě víc), snědla tunu sladkého a masa a vůbec, většinou to bylo fajn.


Palčivá atmosféra Auschwitz-Birkenau

11. dubna 2015 v 23:01 | sarushef |  Co mě napadne
Vždycky jsem myslela, že jsem docela silná nátura. Vlastně mi nikdy nevadila krev, o horrorech jsem zvyklá říkat, že je to hloupost a vůbec - vlastně jsem si na tom vždycky docela zakládala, tak nějak se nebát a jít do všeho po hlavě. Auschwitz-Birkenau mě ovšem vyděsila a ne tím způsobem, jakým vás děsí Samara lezoucí ze studny.

Víc než polovinu prohlídky (několikahodinové mimochodem, pokud nepočítám pár minut autobusem z Březinky do Osvětimy) jsem byla relativně v pořádku a vlastně mě docela bavily zmučené obličeje spolužáků. Zlomilo se to někde u obrovských pláten s dětmi a prázdnýma očima a pár kily. Trochu jsem pak lapala po lechu, když jsem procházela úzkými chodbami a ty byly odshora dolů posety portréty mužů a žen i s dobou života v Osvětimy. Dokončily to sklepní vězení s miniaturními temnými kobkami pro nespočet lidí. V tu chvíli jsem pod tíhou toho všeho, navíc nenapitá a s špatným přístupem vzduchu, klepající se a s pocity na omdlení, vyběhla ven.

Upřímně, nevěřím jakýmkoli teoriím stavějícím se na čemkoli jiném než rozumu, ale v tu chvíli bych věřila, že zůstat na tom místě osvětimskýho areálu, kde našlo smrt více než milion lidí, tak mi to místo nechá prasknout mozek. Sugesce pracuje na plný obrátky, protože člověk tak nějak instiktivně ví, že se na tom místě dělo něco špatně. Něco až moc zlýho, bezdůvodnýho a nepředstavitelnýho dokonce i v přirodě.




Jak se občasné stalo nutným

7. dubna 2015 v 22:06 | sarushef |  Fotografie
Když jsem včera pročítala desítky mailů, co jsem za tenhle rok napsala, došlo mi, o kolik je moje psaní upřímnější a surovější než když sednu k článku a v mozku běží kontrolka a teď musíš psát. Přemýšlela jsem, jestli jsem neměla zveřejnit těch několik článků, co jsem takto psala a byly nestrojenou analýzou mého mozku. Jistěže bych asi dokázala psát deníčkové články, ale kašlat na to. Chci psát názory a dělat fotky. Jsou věci, co bych napsat chtěla, ale nenapíšu je. Jsou věci, které si nechám do těch mailů.



Za tímhle článkem má následovat jeden, ve kterém chci bilancovat první uplynulý čtvrtrok. Mám jej dokonce rozdělanej, hurá! Zjistila jsem, že fotek mám hromadu a navíc tu spousta z nich ještě nebyla. Chvílemi trpím, chvílemi žasnu a prožívám další impresionistický orgasmy nad západy slunce. To na tomhle počasí miluju nejvíc, že se každej den obloha zbarví do roztodivnejch barev. Omílám to po miliótný, ale po milióntý mě to furt baví. Světlo a Sára. Sára a jaro. Ha. To jediný mě uklidňuje, protože občas mám chuť řvát tak silně, aby můj vztek otřásl i Australanama.

Děkuji, vážení, za všechny komentáře. Blog se stal pevnou součástí mojí existence a už to tak asi zůstane. Je mi fajn, když to píšu.
Cesty po silnicích do neznáma a ještě dál, znovu Třebíč a zlato ve vlasech.








#24 - Oblíbené knížky z dětství

4. dubna 2015 v 23:41 | sarushef |  bloggerstag
Co si pamatuju, bavily mě knížky vždycky, četla jsem, co mi přišlo pod ruku, jako menší spíš dobrodružný knížky, pak jsem se zvolna přehoupla na fantasy. Vynecháme říkanky věkové kategorie od dvou let nahoru a pojdme se vrhnout na knížky, co mě tehdy i teď bavily jako blázen.