Březen 2015

Jinak

29. března 2015 v 21:45 | sarushef |  Co mě napadne
Televizi nějakou dobu prakticky nesleduju, ale vždycky se dokážu naštvat, když na ni náhodou kouká někdo jiný a já jdu zrovna okolo. Onehdy jsem se musela smát dialogům, mluvě a kostrbatým vztahovým liniím v Ulici. A vůbec nejraděj mám všeobecně všechen ten patos, kdy každá blbost pro každýho znamená prostě celej svět, všichni se milujou anebo nenávidí a ještě přitom stihnout najít sama sebe a zachránit planetu. Pokaždý mě fascinuje čím dál tím víc, že to na nás lidi po těch všech navždycky ještě působí. Bravo.

Včera frčela v televizi Česká Miss. Slečny, všechny podobně vysoké, stejná postava, stejný naučený postoj, co ty jejich dlouhý nohy udělá ještě delší, naučenej úsměv, díky kterýmu vypadají jak muzea voskových figurín, všechny podobného inteligenčního kvocientu, ale krásné a úspěšné, protože, jak jedna z nich řekla - ušly jsem velmi těžkou cestu a byla to zkouška. Nuda.

Když mě to prostě nebaví. Nebaví mě tahleta strojenost a kýč. I kdyby byla dokonalost sebevětší, pořád je nudná. Hranice krásy, inteligence a koneckonců štěstí u mě je a bude posunutá. Asi proto dávám pít přednost holkám (a všeobecně lidem), co nejsou jak přes kopírák a kolikrát je vzhled to poslední, co by mě zajímalo. Asi proto nekoukám na Ulici a nesleduju zprávy na Nově. To je důvod, proč u spousty věcí nadávám a rozčiluju se a o spoustě věcí zase říkám, že nestojí za nic a že nejsou hezké.

Vždycky, ať mi bylo sedm, dvanáct nebo osmnáct jako teď, jsem přemýšlela nad tím, že bych nikdy nechtěla žít život někoho jiného. Člověk se často mýlí, ale obávám se, že tohle byla trefa do černého a nějakej rok si za tím ještě budu stát.




.

Z lesů vysočinských

22. března 2015 v 20:40 | sarushef |  Fotografie
Ze všeho nejraději teď pozoruji nebe. Slunce, stíny, imprese. Oko fotografky ve mě plesá a roní pomyslnou slzu štěstí. Zlatá západu slunce, teplá žlutá probleskující mezi kmeny stromů. Ze všeho nejraděj mám města, průmyslem ošklivá a pochmurná a stejně oslnivá při západu slunce. Anebo ohromující domky historických měst, kouzelná náměstí v teplé neděli, kdy nic nemusíte. A lesy, se zelenými vrcholky smrků, vysokými kopci a údolíčky s jezery. Je fascinující, jak mě pozorovat krajinu kolem sebe baví, ale je to tak.

Další týden za mnou. Se školou bojuju stále, ale víkendy to prostě neřeším. Ať po mě nikdo nechce v pátek večer analytickou geometrii. To řeším, jestli se mi v sobotu povede těstovinovej salát, jakej film si pustit a kde mají donuty s pudinkovou náplní. Víc netřeba, aspoň zatím.













Mobil letěl do řeky, táta prý koupí novej jako vždycky

20. března 2015 v 21:49 | sarushef |  Co mě napadne
To jsme takhle jednoho pátku seděly s dinosauří princeznou u řeky na lavičce. Sedíme a tlacháme o událostech uplynulého týdne, když si to k nám šinou dva asi osmiletí chlapci jak vystřižení z Bylo nás pět, oba navlečení v teplákách a větrovkách a s blonďatými vlásky a obličeji jak z cvičení Hitlerjugend. Vozí se na minilondbordu a vypadají vcelku normálně. Dokud nepromluví.

Dvakrát si nevybavuju, jak jsme se v osmi bavili my. Co ale vím je, že naše rozhovory se tehdy nesestávaly z výrazů píča kretén mrdat vole kretén nasrat hovno prdel a pár výrazů, kterým by se daly tyhle notně expresivní výrazy spojit. Oukej, je jim osm a neznají nic než vulgarismy. Proboha. Co už.

Jenže naše překvapení nekončilo ani končit nemělo. Po pár minutách ti chlapci přišli přímo za námi, že ten jeden hodil tomu druhému longbord do řeky. Ne, protože by jim tam nedejbože spadl. Jeden ho tam tomu druhému prostě hodil. Proč? Jen tak. A že pro něj nepůjde. A jestli jim s tím nechceme pomoct. Potlačila jsem znechucení a říkám si, oukej, borci jsou švihlí, ale furt mám delší ruce a třeba budu s tím klackem úspěšnější.

Jo, respekt je hezká věc a člověk ji naivně tak nějak čeká od osmiletýho kluka, když jej ten zmrd žádá o pomoc. A tak jsem se jim na tu pomoc vykašlala přesně ve chvíli, kdy se mi ti, ano, osmiletí haranti vysmáli, že tam beztak spadnu. Mezitím před nás stihli hodit jakousi omlácenou berli.

Že prý jsme starý a potřebujem ji víc než oni.

A tak se tam dál handrkovali, mlátili a častovali se nadávkami který není hezký psát, pokud zároveň píšete o něčem tak zdánlivě nevinnym jako je osmiletý dítě. Z repráku telefonu si ten jeden pustil nějakej podřadnej rap se stejnou koncentrací buranismu a vulgarismů jako jejich mluva. A pak ten týpek ten telefon vzal a mrdl s ním o zem. Zvedl se, kopl do něj a zařval NASRAT.

A tak se ptám, proč to dělá. A on že prej neví. A já zas, kolik takových telefonu už rozbil. A že prej dost. A já, co by na to řekli rodiče. On na to, že těm řekne, že mu spadl. A že tatínek koupí novej. Že vždycky koupil novej. A vzal jej, rozmáchl se a telefon letěl do řeky jako longbord.

Díky, kluci, dnes už mě nic nepřekvapí. Díky. Fakt. Všechny moje iluze se rozplynuly.

Spring is coming

18. března 2015 v 19:45 | sarushef |  Co mě napadne
Občas se člověk dostane do stádia, kdy si připadá jako absolutní kus hadru na podlaze, dávno slepá vývojová větev fakt divnýho živočicha, prostě nic moc a z toho nic moc ještě mínus tisíc. Souhrou několika věcí si poslední dny přesně takhle teď připadám já. Dost dobře kvůli sobě. A kvůli škole, ze který mi jde hlava kolem. Mám toho plný zuby.




Aspoň že je tepleji. To já můžu.


S touhle věcí jsem konečně vyzrála na ranní teplé nápoje a konečně mohu vstávat doslova deset minut před odchodem z domu (a s horkým sladkým čajem v ruce). A nejnovější Zaklínač! ♥
Další z cest do IKEA, oddělení zrcadel, ráj rájů!

Po čertech dobrý boty a milej úsměv, kdyby jej někdo našel, ať se mi ozve, myslím ale, že zhynul vyčerpáním někde v analytické geometrii.
Kafíčkování s přáteli a nepřátely v simply the best nejlepší kavárně široko daleko. Neslyšet ty jejich kecy, už se asi vážně oběsím na HDMI kabelu.

High hopes

14. března 2015 v 21:07 | sarushef |  Fashion
Říkám si, milostiví, že psát fashion blog musí bejt vlastně docela jednoduchý. Záměrně říkám jednoduchý, ne snadný. Fotky se sfouknou za pár minut, pokud máte dobrýho fotografa, na tu úpravu se těch pár minut (dobrá, spíš desítek minut) taky najde, přidáte tři věty o počasí a o tom, proč máte hořcicovej svetr (vždycky existuje důvod, proč je to zrovna ten svetr).

Přesně proto fashionblog nepíšu. A taky proto, že bych musela začít přestat uznávat než pořád ty samý kousky a nakoupit si hromadu novejch hader. Když ono je to přesně tohle to, co prostě můžu. Protože jestli není černá, velký černý klobouky (díky, nácku!), kožený bundy (tahle na fotkách po stopadesátý, no nevadí, a to jsem se bála, že ji neunosím), černý punčochy a trička kapel boží, tak asi už vůbec nic a budu raděj chodit nahá.

Chodit spát s mokrými vlasy díky výsledku vypadám po ránu jako ovce bylo shledáno jedním z nejblbějších nápadů ever. A rtěnky, ať žijí rtěnky. Hlavně ty nude a sytě červený. Konečně vytahuju šatotričko Pink Floyd a jo, je skvělý. Ať žijí víkendy. A co dál? Nemusely by končit tak brzy.








Sempiternal

9. března 2015 v 19:45 | sarushef |  Co mě napadne
Chuť pustit BMTH, zatímco oči sledují fascinovány hořící oblohu. Jen blázen by se odvolával na to, že jde o vedlejší produkt znečištění nebe. Téměř fascinovaná jsem si to uvědomila. Že existuje jediný měsíc, kdy vzduch voní takhle. Přesně tenhle. Březen.


Ozývám se netradičně po docela dlouhé době. V zájmu vzdělání jsem celý minulý týden ležela v knížkách, a ono učit se organiku karboxylových kyselin se čtyřmi hodinami spánku není zas taková sranda, zvlášť pokud vás to od rovnic v sešitě táhne spíš ke sledování Breaking Bad.

Víkend byl filmovej, pejskovej, plnej dobrýho jídla a vůbec dobrýho všeho, i fotit jsem stíhala (i když u těch fotek focenejch z auta při 170km/h by se o tom asi dalo polemizovat), znovu byla v Brně, což si vždycky vychutnávám, pokud se nacházím teda někde jinde, než na hlavním nádraží, ale když zrovna zapadá slunce, dokáže mě dojmout i tohle místo.

Tenhle týden by už moh být volnější, nějaký exkurze a přednášky, takže bych si toho jara a výletíčků mohla užít víc. Třeba. Doufám. Tak.











I'm scared to get close and I hate being alone.
I long for that feeling to not feel at all.
The higher I get, the lower I'll sink.
I can't drown my demons, they know how to swim



That's why we're bloggers

3. března 2015 v 21:41 | sarushef |  Co mě napadne
Mám pocit, že blogování je ve většině případů prostě koníček, kterej vás chytne a nepustí. Člověk si tu rychle zvykne na to že píše a že to má odezvu. Je to jiný než psát si usmolenej deníček a schovávat jej v šuplíku mezi matikou a biologií a rozhodně je to lepší. Troufám si říct, že je to i lepší než cpát povídky na všechny ty povídkový servery a sdílet fotky na facebooku. Tady člověk prostě může dát své práci nějakou příchuť, formát, celý si to ošéfovat podle svýho, ahoj, tohle jsem já a prostě vás donutím žrát mě.

Untitled

Jeleni u silnice

1. března 2015 v 17:00 | sarushef |  Co mě napadne
Stala se ze mě zatraceně spokojená večně hladová ženská. Ne, že by mi stačilo málo, to ani náhodou. Z Vysočiny jsem doma a z prázdnin mi zbývá poslední den, co bych měla a chci alespoň částečně strávit učením. Když jsem odtam odjížděla a znovu projížděla Třebíčí a okolím plným lesů a rybníků, měla jsem několikrát chuť prostě z toho auta vylézt a projít ty místa pořádně a nafotit je. Když jsme potom míjeli ohradu s jeleny, myslela jsem, že tam prostě musím zůstat. Příroda je jedna z věcí, co mi prostě dokáže sama o sobě udělat radost.


Miluju miluju miluju tenhle proces! Když poznáváš nový města, fotíš a večer vlezeš pod deku s teplými tousty a máš tam třista fotek za každej den a pak s nimi pracuješ. Minulej rok jsem moc nepsala a fotila ještě míň a teď ještě nejsem na úrovni, kde bych chtěla být, ale prostě, aaaaw, už zase jsem v tom tvůrčím procesu a to je kurva kurva dobře.

V podstatě teď bývám všední dny po škole většinou jen doma. Škola teď asi bude náročnější, takže mi to tak vyhovuje. Mám čas se učit a mám čas se flákat a mít čas na to, co chci. Díkybohu jsem se zase vrátila ke čtení, osmá knížka tenhle rok. Taky jsem vyslovila nahlas pošetilé přání, že se chci dozvědět něco o ekonomii, protože o ekonomii prostě vím úplný kulový a když vyslovím něco takovýho, neměla bych couvnout a prostě se o ní něco dozvědět. Šmarjá.

A chci vidět ty jeleny zblízka.

protože prostě ♥


protože MASO.


protože narcis.


zkouším SCIO. čekají mě sice až za rok, ale přece. a znám se, že mi za ten rok pekelně poteče do bot, sakra!
.