Únor 2015

Prostě mi chutná

28. února 2015 v 20:39 | sarushef |  Co mě napadne
Existuje jediná láska, co mě provází od takřka od narození a troufám si v tomhle případě nepříliš naivně troufat, že mě bude provázet do hrobu. S muži je to pokaždé nejisté, právě narozené miminko má zrak mizerný asi jako krtek, takže ne, nekoukala jsem po příjezdu z porodnice na Kubricka ani jsem si nezamilovala Mozartovy sonáty.

Za to si mě máma pamatuje s neskutečným apetitem. Čas od času si chce někdo na rodinné oslavě zavzpomínat a pustí některé ze starých videí, a já zase vidím scénu, kde se dvouleté děvčátko s nebývalou chutí cpe chlebem se sýrem nakrájeným na kostičky.


Když mně vážně chutná. Přikládám zrovna jídlu obrovskej význam. Přikládám mu větší význam, než přikládám jiným tak nějak očekávaným věcem. Jídlo, jídlo, jídlo, copak to může někdo mít jinak? Myslím na něj tak, že bych jej musela u zpovědi přiznat jako hříšné myšlenky. Jsem schopna se na výlet těšit proto, že vím, že to bude zčásti gastrovýlet. Jasněže nenajezená jsem nevrlá, ale s tím se už dávno počítá, ne?

Mnohokrát citované a opěvované pečené vepřové, o němž nevěřím, že bude kdy překonáno byť mnohonásobným orgasmem. Šlehačka. Losos. Kari. Žila a umírala bych pro kari. Parboiled rýže, tvrdá a přesně taková, jaká má být. Svíčková, co se, můj ty bože, rozplývá na jazyku. Kuskus se zeleninou. Sýry, jakékoli, protože kdybych neumírala pro kari, tak pro jakýkoli sýr. Anglická, protože ta provoní cokoli. Domácí vejce, protože i když je lednička jinak prázdná, tak domácí vejce udělají své a je to na nejlepší věc, kterou můžete hostit kamarády v půldruhý ráno. Bazalka. Rozmarýn. Tymián. Oregáno. Těstoviny. Česnek.


Díky za místo, kde za šedesát korun dostanete kebab s bylinkovou omáčkou a kari rýží, takže jsme tam jsme s náckem věrnými zákazníky tak často, jak jen to jde. Kdo kdy neměl tuhle dokonalost, jako by nikdy doopravdy nežil. Oříšková čokoláda. Ledovej salát. Maliny. Nektarinky. Kešu oříšky. Donuty s jemňoučkou náplní, co mají jen v Penny. Marcipán. Nudle z Letma na brněnském hlavním nádraží. Kladeňská pečeně. Kyselý pásky, trubičky a rakvičky.

Jídlo je prostě součást mé spokojené osoby. Jako není bouřky bez deště, jako není knih bez písmen, tak neexistuje Sára co by odpověděla, ne, nedám si. Nemám totiž hlad.


Čtyřnohé radosti

24. února 2015 v 23:16 | sarushef |  Fotografie

Fascinuje mě, že pokaždé když přijedu na Vysočinu, tak je tu hnusně. Včera se převalovala nad městy hustá mlha a když se tak nějak rozpustila, byla moc velká tma na to, na to vyfotit cokoli v oné slíbené Třebíči. Okolí města mě zklamalo, náměstí nadchlo. A příště ji pokořím, hah.

A taky mám novou psí kamarádku. Ona mě nezná a je ze mě nadšená a já jako člověk, co nikdy neměl doma psa a je zvyklej jen na suchý kočičí ignorování, si to užívám taky. Ona je prostě pusinka! Taky si užívám spánek, respektive hodně spánku, a filmečky a každodenní nafocení několika stovek fotek a jejich následnýho upravování, prolejzání vysočinskejch horních prdelní a tak dál a tak dál.

A taky jsem tyhle dny větší obžera a lenoch než obvykle, ale proč vlastně ne.


Hrozně velká šála

22. února 2015 v 22:30 | sarushef |  Fashion



Vytoužené prázdiny jsou tady. Čeká mě týden volna a já se jej snažím využívat, jak to jde. Od začátku roku mám přečtených sedm knížek a můj píšící i fotící apetit se začíná blížit tomu vytouženýho, takže třikrát sláva. Těhle pár fotek vzniklo během dneška při návštěvě Náměště nad Oslavou. Zítra mám v plánu podobným způsobem znásilnit i Třebíč. Dnes bez jakýchkoli dalších chvalozpěvů a jinejch ód, nebo u toho nefalšovaně usnu dřív než dofrčí šestej díl Star Wars. Dobrou noc, čtenářstvo!

#3 - Oblíbené citáty

21. února 2015 v 21:23 | sarushef |  bloggerstag
Tady jsem se poprvé zmiňovala o tomhle TAGU. Zde jsem se pokoušela popsat sebe samotnou a v tom popisu jsem pokračovala i v druhém úkole, kde jsem na sebe měla naprášit 20 faktů. Třetí úkol je zdánlivě jednoduchý a myslím, že bude kratší než ty předchozí. Mým úkolem je seznámit Vás se svými oblíbenými citáty.


Ty, co tu zazní, nezmiňuji proto, že bych snad podle nich žila, ale protože mi v onom nepřeberném množství prostě utkěly v paměti. Nebudou tu filmové hlášky ani věci typu "někdy se prostě musíš vychcat do umyvadla", v tomhle článku nenajdete vtípky a moje oblíbený slovní hříčky. Tenhle článek bude o slovech, které mi přijdou dobré v záplavě klišé sraček a spoustě velikášskejch keců.


Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.

Neoznačila bych se za pravdoláskaře. Myslím ale, že tyhle nejspíš vůbec nejslavnější Voltairova slova jsou chtě nechtě alespoň částečně součástí vyspělé civilizace. Pokud ne pochopení a pomoc, tak minimálně svoboda projevu a to, že budeme přemýšlet nad tím, že by taky mohl mít pravdu někdo jiný, by měla být věc, kterou si nenecháme vzít. A zmiňuju to taky proto, že na tu věc sama občas zapomínám.



"Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou... - Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. "

Čapek. Mám ráda jeho knihy a pohled na svět, i když zvládnout prokousat se jeho celým dílem mi ještě asi nějakej ten rok potrvá. Mistrně a téměř měkce volená slova o lidské determinaci jsou prostě jeden obrovský skvost.



"Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt - DVA!"

Rovněž Čapek. Kam by jiní dosadili něco o zlomených srdcích, osudovém spojení a spalující lásce, tam já hodím tohle. Neb nevěřím ani na nic z výše zmíněného, zato v to, že spojení dvou lidí může být moc moc dobrá věc ve všech směrech.




Jsme to ale zvláštní tvoři

16. února 2015 v 0:10 | sarushef |  Co mě napadne
V některých věcech zůstávám stejná - stále se rozčiluji nad Putinovými projevy a valentýnskou výzdobou nejlíp demonstrovanou růžovými polštářky s nápisy I LOVE YOU, když procházím Tescem a narážím do pomyslných kanystrů se vztekem, stále nechápu lidi, co si kafe dávají s mléčnou pěnou, a svátek zamilovaných nejraději jako nepřející frigidka komentuji slovy "To máme lásky, to máme lásky! Člověk by dneska snad i řekl, že se nerozejdete. Škoda, že rozejdete."

Stále mi dělá radost vepřové, co se rozpadá na jazyku, jakým mě dnes překvapila máma, stále mám raději rýži než brambory a hudbou, co se dle mého primárně poslouchá v autě, je SOAD. Jsem pořád to samý téměř zhýčkaný nevycválaný káče, co si stále málo uvědomuje, co by mělo říkat a co dělat a co dělá naopak moc humbuku a hloupejch vtipů.

A mám se v podstatě bájo. Kromě věcí, co zůstavaj stejný a nejspíš takový už zůstanou, se totiž pár věcí mění a je to místy kouzelný a místy kouzelný ještě víc. Jen bolístky mě neopouštějí - prvních pět dní v týdnu mi praskala bolestí hlava, včera jsem si rozházela krční páteř a teď si neobleču tričko, aniž bych neskučela bolestí, třikrát neprovolala Boha a pětkrát si neuvědomila, že nemám co napsat do závěti.

Tak nějak cítím, když teda opomenu ten krk, na kterej asi brzo umřu, ha, že je to, co, teď žiju, správně. Není většího ujištění a přístavu bezpěčí než morální zásady. Mějte se pusinkově.



Proč jsou ďáblovy tyčinky součást mě

11. února 2015 v 22:25 | sarushef |  Co mě napadne
Dneska jsem asi druhý týden bez cigaret. Myslím, že je to doba dost dlouhá na to, abych si sama odpověděla, co mi vdechování kouře, dehtu a jinejch zplodin dává. Narovinu, nečtěte to, pokud mi chcete povídat, že to smrdí a leze do peněz a že mě čeká rakovina plic.

Říká se, že lidé kouří, aby zapadli. Že to děláme z nedostatku sebevědomí a z vlastní hlouposti. Proboha. Neznám nikoho, kdo by kouřil pro to, aby někam mohl patřit. Proč jsou zrovna cigarety vykreslovány jako největší zlo ze všech? Proč jsou brány jako společensky veřejný nepřítel číslo jedna? Kvůli tomu, že je jejim uživatelům přisuzováná rebelskost a odvaha se vzdorem a takový věci se ve společnosti musí vždycky trochu srážet? Nebo prostě proto, že se na nich dá dobře vydělávat na daních? Kvůli tomu, že jsou vznešené, tajemné, odporné, smradlavé, hnusné, proto, že je o nich mluví v souvislosti se smrtí?


Ať mi nikdo neříká, že je jako nekuřák obět pasivního kouření. Pryč jsou doby, kdy to na pracovištích a ve veřejných institucích vypadalo jako ve Vorlově Kouři, (kterej je mimochodem skvělej). Těch pár hospod, kde se čadit může, nikoho nenutí k návštěvě. Co dalšího? Zdraví? Zkrácený život? I kdyby to nakrásně tak bylo, kde se píše, že člověk musí chodit třikrát týdně na jógu, jíst jen bílý maso a snažit se to být do stodvaceti?

Nechci tu psát o výhodách potkání přítele nad popelníkem, kouzelností nočního žvára nebo sotva postřehnutelnýmu zapraskání při hoření, když oheň olízne tabák a zplodiny se vám nahrnou do plic. Nekuřák to nepochopí a neocení a kuřák to bere jako jasnou věc. Otázka proč? je důverně známá. Protože ano, není to levný a když taháte jednu za druhou a dvacítka denně vám nestačí, tak to na těch plicích taky poznáte. Je to věc čistě chemická. Ať si kdo chce co chce říká, že je to jen psychicky vytvořenej návyk a závislost na látce, co ovlivňuje činnost mozku. Ano, je. Ale láska je koneckonců taky jen chemickej defekt.

Cigareta je holt v temné a studené noci maják naděje, stejně jako je jím po náročným dni anebo při stresu z pohovoru. Kdyby mi někdo řekl, že může člověku dělat dobře to, že si skrká do úst hořící rostliny, aby byl spokojenej, myslíte, že tomu věřím? Ale pak sedíte a vyfukujete kouř a vlastně sami nevíte proč, ale je vám líp. Ten kouř se líně převaluje, rozplývá do nebe a nakonec je pryč. Je to část jistoty, něžného milého bezpečí od něčeho, o co nemůžete přijít, něco hnusně smradlavýho, co je tu navzdory stresu, navzdory tomu, že na vás zrovna nikdo nemá čas, navzdory tomu, že se zrovna děje cokoli.

A že je hloupé, dětinské, zavržení a pokrytecké mluvit takhle o nečem, co je ve skutečnosti tak stupidní a tak prostoduché? Víte, asi ano, uznávám. A stejně - nechce si všechno ostatní, strčte si za klobouk trávu a chlast a vůbec všechno, drahý auta a a kecy o bulváru a nechte mi ony zatracovaný cigarety.

A vy ostatní, co mě chápete, my ostatní se společně skryjem v dýmu.
.

Jak je žije mezi čtyřma stěnama

8. února 2015 v 20:20 | sarushef |  Co mě napadne
Víc než týden umírám zavřená prakticky mezi čtyřmi zdmi. Víc než týden prakticky neschopná normálního přežití mimo postel jsem přežívala právě jen a jen v té posteli. Od tuberáckýho kašle a záchvaty dušení se, dutin ucpaných jako blázen, přes únavu hraničící s únavou dva dny před smrtí, po bolesti na hrudi podobné těm infarktovým. Přirozeně přeháním, ale blbě mi teda bylo fest.

A občas to byla Sára a knihy. Občas místo těch knih nějakej film. Nějaký písmenko. Nějaký hry. Začala jsem hrát, jo. Anebo ta stará zlá kočka, co ke mě každý ráno přišla a odešla až tehdy, kdy jí trápil hlad. Nebo paní dinosarová. Kolega nácek. A k tomu třikrát denně pneumolysin.


I to pololetí mám za sebou, dokonce úspěšně. Ha. Čímdálvíc přemýšlím, jak málo času mi vlastně zbývá. Že za rok maturuju, to bych ještě nějak zvládla, ale přijímačky na vysokou, sakra, sakra.
Prakticky už se jen těším, až zase vylezu ven. Těším se na další fotky. Přišly mi další přírustky ptákovin. I na fotky s dalšíma přírustkama se těším. V mém očekávání je dalším pozitivem vyhlídka další návštěvy nehostinné ošklivé Vysočiny. A xmilion dalších věcí.

Jak mít o půl metru dlouhejch vlnitejch vlasů za tři dolary. Je ze mě zlatovláska s dlouhejma vlasama, jakejma se vždycky pyšnily moje alterega. To zní jako moc dobrý foceníčko, ale nepředbíhejme. Zatím jen, milé čtenářstvo, děkuji za pozornost.

Vztahový degenerátsví

6. února 2015 v 23:27 | sarushef |  Co mě napadne
Věkový rozdíly mezi partnery jsou prostě věc, kterou doteď nejsem s to pochopit. Pohybuji se ve společnosti, která si libuje ve spoustě dost zdegenerovanejch mezilidskejch vztahů - třeba kdy to dotyčnej táhne jednu dobu s třema ženskejma a ne proto, že by se taková příležitost naskytla, jemu to prostě vyhovuje. Anebo jsou spolu ti dotyční jen proto, aby si dvakrát týdně udělali dobře. Anebo dítě chodí s dospělým mužem.

Jestli jsou spokojeni? Je težké to posuzovat, ale dost dobře o tom pochybuji. Kolega hampejzník má v těch svých několika rádobypřítelkyních pěknej bordel, ti dva kamarádi s výhodami to každej berou jinak a slečna, co si nabrnkla o deset let staršího přítele si mi u kafe stěžuje, že si neměla na silvestrovské oslavě s nikým co říct, protože kamarádi jejího mladýho jsou inženýři v oblecích a řeší hypotéky, kdežto ona bude v pondělí zkoušená z logaritmů a už zase se hádá s matkou.

A přesto spousta ženských po vztahu se starším mužem dychtí nebo jej alespoň nezavrhuje. Nikdy jsem nepochopila, co je k tomu vede. Nikdy jsem nevěděla, co bych si takovým pánem ve věku blížící se spíš tomu tátovýmu než mýmu povídala. Vždycky jsem měla za to, že lidé spolu mají být na podobné úrovni a řešit věci podobného rázu. A hlavně má člověk v patnácti jiné hodnoty a cíle než o deset let pozděj. A když už alespoň zčásti schopna pochopit takovou patnáctku, co si začne něco s třicátníkem, už nechápu toho třicátníka. Slečna může u takového muže hledat minimálně bezpečí a finanční zajištění. Co ale najde chlap ve třiceti u patnáctky?

Sama bych na něco takovýho neměla. Jsem zvyklá s svými protějšky řešit tak stupidní problémy, jaký jen může člověk v osmnácti řešit a zcela majetnicky očekávám pomoc a podporu v jakejcholi malichernostech. Oni je řeší taky, jen ne s ním. K němu chodí perfektně upravené. S věcmi, co je trápí, chodí za jinými kamarádkami. Já vždycky měla věci postavené tak, že partner je ten, co toho o vás ví nejvíc a s věcma, co vás serou, běžíte nejdříve za ním. Panebože, kde to jsme, když tuhle úlohu plní kamarádky?!

Čas na Hladové hry

4. února 2015 v 16:06 | sarushef |  Co mě napadne

Málokterý dílo u mě vyvovává tak protichůdný reakce jako právě Hunger games. Co se týče námětu, ten nepřekvapí a nenadchne, podobných knížek jsou pulty young adult literatury plný. Jazyk taky není nic, co vám vytře zrak. Ne, Hunger Games jsou originální v nečem jiným.

Vyvíjí se totiž úplně jinak, než bychom byli zvyklí. Už na začátku zjistíte, že obvyklej scénář velkej problém = velký odhodlání = velký vítězství se nebude konat. Katniss Everdeenová to nedovolí. Upřímně, ta holka mě iritovala celou dobu čtení šech tří knížek i sledování filmů. Nevím, jestli bych našla v paměti nějakou takhle špatnou hlavní postavu nebo aspoň postavu, co by mi byla tak nepříjemná.

Hunger games přitom nejsou špatný. Jistý skvěle charakterově propracovaný postavy jako Peeta, Haymitch anebo Finnick mě naopak bavily. Koncept je dost silnej na to, aby se z toho dalo vymlátit víc, a to kniha nutně nemusí končit dobře. Ale Katnissin charakter to všechno dobrý sráží zase jen do odpadní stoky pařížských kanálů z doby, kdy Victor Hugo psal Bídníky. Chvílemi ta tupá káča dělala věci, který byly tak naivní, až byly neuvěřitelný, jindy ta holka zas viděla problém, kde vůbec nebyl a jen a jen kopala kolem sebe. Upřímně jsem v celé trilogii viděla zoufalou snahu dát tomu jistou autentičnost, která by vrhla Hunger games do blyštivějšího světla než spotřební bestsellerový romány s fantasy a scifi prvky, výsledkem je jen ponurá knížka s odseknutým hlavním finálem, na který všichni tak čekali.


#2 - 20 faktů o mně

3. února 2015 v 0:49 | sarushef |  bloggerstag

1. Fakticky ráda spím a potřebuju toho spánku hodně. Ráda si přispím 9-10hodin, když jsem unavená, tak i víc, pokud vstávám do školy, tak mi samozřejmě stačí 8, pokud je to nutné, ale míň než 7 dlouhodobě nezvládám.

2. Každej ví, že jsem nešikovná jako prase, že mi všechno padá z rukou a že rozlívám pití častěj, než by bylo zdrávo.

3. Dvě znamínka. Okolo pupíku. Stejně jako moje máma.

4. Mám mladší sestru a kočku. Rodiče, s kterejma si rozumím. Neznamená to, že na sebe čas od času nehulákáme po celým domě, ale stejně, mám s rodinou relativně pohodovej vztah.

5. Jako mladší jsem několik let na počítači hrála Lineage 2. Čas od času si tu hru stáhnu znovu a zahraju si ji zase. Většina chlapů, kterým to řeknu, se mi s tím vysměje a začne se ohánět WOWkem, ale já na Lineage nedám dopustit. Anebo pařím Assasins Creed, Fable nebo The Sims.


6. Prakticky nepiju, jen si občas dám pár dvojek bílýho vína. Pro opíjení se každej pátek jsem asi nebyla zrozena.

7. Poslední dobou dost nakupuju na ebay a aliexpressu. Zvlášť oblečení a doplňky, za který bych tady dala několikanásobně tolik. Celkově za oblečení s výjimkou zimních kabátů a botů nejsem ochotna dávat jiné než směšné částky.

8. Ani za knihy neplatím víc než roční poplatek v knihovně. Ty jsi pro jistotu i navzdory vášni, kterou k nim chovám, nekupuji vůbec. Jen půjčuji.

9. Vlastně jsem ochotna utrácet jen za jídlo a cigarety. Jestli vám to přijde jako paradox, tak mně taky.

10. Jsem z vesnice s dvanácti sty obyvateli a pěkně mě to sere.

11. Líbí se mi alternativní móda, tetování i tunely, ale do tetovani se nahrnu, páč si nejsem jista motivem, co bych na sobě chtěla mít další desetiletí.

12. Nechodila jsem do tanečních a doteď mě to nemrzí.

13. Nosím brýle a mám necelých pět dioptrií na každým oku. Bez brýlí anebo kontaktních čoček (s kterejma ty brýle střídám) vidím úplný kulový.

14. Dost doby strávím myšlenkama v jiným světě. Má už dost historie a postav na to, aby se tomu fakt dal říkat svět. A pozor - pravidelně se tam ocitám asi od devíti.


15. Nesnáším krámy, co mají jinou než užitnou funkci. Nejraděj bych vyhodila doma všechny věci, co právě teď nepoužívám a žila jen s těma pár věcma, co naopak používám pořád. Achjo.

16. Vlastně jsem toho za život hrozně málo procestovala. Co by mě vážně zajímalo úplně nejvíc, jsou země jako je Německo, Švédsko, Nizozemí a Amerika. Snad se ještě dočkám.

17. Špatně se začleňuju do kolektivu a celkově mi soužití s lidmi činí potíže do doby, než je potkám. Občas i po tom, ale to už je jiný příběh.

18. Stále se částečně držím snu, že se někdy uživím psaním případně prací v médiích. Jou, milí zlatí, to bych chtěla.

19. Ač se to to nezdá, mám na rozdíl od nízké vůle poměrně vysokej morální kodex. Nebo vychování.

20. Nejsem vegan ani vegetarián, nemám kočku bez srsti, nepoužívám IPhone a eos balzám na rty, moji rodiče se nerozvedli, neprošla jsem si anorexií a nemám trauma z dětsví.

#1 - Představení se a aktuální fotka

1. února 2015 v 0:13 | sarushef |  bloggerstag
Inu, tak dobrá. Popisovala jsem se stokrát, pokaždý tak trochu jinak, pokaždý s jinou úrovní ironie, jinou slovní zásobou a jinou náladou, takže jsem prakticky pokaždý popisovala jinýho člověka. Nic, co by bůhvíjak škodilo, jen nějaké objektivní studie se nejspíš nedočkáte. Pro další dotazy jako obvykle funguje ask.fm. Poznámky v kurzívě má na svědomí kolega nácek. Někdy bude třeba čas popsat jej detailněji, teď řeknu jen tři věci - ve skutečnosti žádnej nácek není, za život stihl vystřídat jedenadvacet telefonů a Star Wars zbožňoval ještě než to bylo cool. Ouk. To bychom měli. Takže - první díl blogerskýho tagu.


BLOGGER TAG

1. února 2015 v 0:11 | sarushef |  bloggerstag
K tomuhle tagu se chystám a odhodlávám už dýl. Nemám úplně ráda tenhle typ článků a taky jsem si kvůli tomu celej ten tag patřičně pozměnila a vybrala jen několik věcí, ke kterejm se chci vyjádřit a který mi přišly nějakým způsobem zajímavý, zbytek by zajímavej nebyl, nemám k němu co říct nebo by to prostě byla nuda.



Zde vidíte celej tag v původním znění a mnou zatrhlý časti, který udělám. Nejspíš to nebude nepřetržitě a budu to prokládat i jinejma článkama, ale pokud by všechno šlo, měla bych na všechny zatrhlý čísti udělat článek. Zatím bejbés.