Leden 2015

Park

25. ledna 2015 v 20:28 | sarush ef |  Fotografie
Tohle focení patřilo kvůli počasí k těm míň příjemným, ale když se já rozhodnu, tak se prostě fotit jde, i kdyby trakaře padaly a nebe vypadalo jako před apokalypsou. Oněch pět minut času se skórem několika omrzlých prstů dalo vzniknout tomuhle. Sláva novejm světrům a čerstvě obarvenejm vlasům.


Povzdech nad mojí nešikovností

22. ledna 2015 v 20:48 | sarush ef |  Co mě napadne
Nerodíme se dokonalí, že ano. Každý máme nějaké ty svoje slabůstky. Mně u té největší trvalo tři roky, než jsem o ní konečně napsala článek. A osmnáct let, než jsem si ji vůbec uvědomila.

Jsem nešikovná.

Nejsem vyloženě kopyto na ruční práce, jen mě nebaví, takže jsem nikdy neměla šanci něco pořádnýho udělat, nejsem vyloženě blbá, vlastně nejsem ani tak levá na sporty, na základce jsem obrážela sportovní olympiády, vlastně mi docela šlo kreslení, jenže ani to mě nikdy nebavilo. O to nejde. To není kámen úrazu. Já jsem prostě nemotorná jako prase.


O nehostinných krajích vysočinských

18. ledna 2015 v 21:15 | sarush ef |  Co mě napadne
Víkend jsem strávila na nehostinné Vysočině. Přívlastek nehostinná dostala ode mě tahle část republiky už před delší dobou, kdy jsem tu byla se školou na výletě. Ač jsem neměla příležitost prozkoumat přírodní krásy, města jsou tu prostě ošklivá. I když to jsou právě teď vzhledem k počasí ohavná města v celé republice. Modlitba k vyšším mocím s přáním "počasí o deset stupňů teplejšího než teď" bude asi zbytečná.

Upřímně mám ty cesty tam ráda. Z okna vlaku pozoruji lesy a srázy, které vypadají stejně jako ze severských bájí. Minule jsem za třetinu cesty napsala ten článek o Hobitovi. Dnes při cestě zpátky přečetla polovinu Hunger Games. Občas je to vážně kouzelné.

A vlastně dál pokračuju v tom svém znechucením kavárničkama a putykama. Ne, že bych to dodržovala strikně a občas na to kafe nebo dvojku nezašla, jen mě to už asi nebaví . Holt v tom tlachání pořád na stejný témata nevidím nic bezva. Odpočívání, nepřekonatelná dvojice filmy&literatura, psaní, geniální lidé a nekonečný rozhovory asi platí za víc. Posun dál, ach. Umím skvělej recept s kuskusem. Mám dobarvený vlasy. Po několika ne úplně zdařených pokusech to chytlo ohnivě, přesně tak, jak to chytnout mělo. Ve škole zbývá jedno větší zkoušení do konce roku, a pak je mi to jedno. Po jánevímjak dlouhé době jsem zase byla v posilce. Hurá. Začala jsem zase pořádně číst. Byly časy, kdy jsem zvládla šedesát knížek za rok. Třeba se tomu zase přiblížím.

P.S: Hlavně pro sebe urvat tu chladnější a příjemnější peřinu. To je zákon přežití. A jestli ne odjakživa, tak odteď ano.




.

Seriály, co si mě získaly

15. ledna 2015 v 16:34 | sarush ef |  Co mě napadne
Vlastně nejsem ten správně zažranec do seriálů. Upřímně mě nebaví koukat na něco jen kvůli tomu, abych se u toho zasmála, i když pravda, občas pustím Comeback anebo jinou jinou kravinu, kouknu na dva díly a jdu zase dělat něco jinýho. Dlouhodobě nedokážu sledovat nic, co nemá silnej děj, kterej se vyvíjí. Nicméně z těch dobrých se chci o několik podělit.


GAME OF THRONES - Seriál, kterej si mě získal během chvilky, protože není jen "seriálem, ve kterým se šuká a zabíjí", mistrovská práce s charaktery, intriky a absence "hry na vyvolené", protože nikdy nevíte, pro koho si zubatá přijde další díl, hra o moc, hromada zrady, dost dějovejch linií, skvělý zpracování (zvlášť od třetí série) a spousta nečekanejch zvratů, který dělají z Her o trůny víc, než dobrej seriál.


VIKINGS - Skvost z dílny History Channelu. Syrové prostředí Skandinávie, motiv částečně podle skutečnejch událostí , vypráví o Ragnarovi Lothbrokovi, který se vzepře nejprve jarlovi, později králi. Dalšími plusy jsou okouzlující Lagertha, jeden z nejlepších ženských charakterů vůbec, nebo Floki s kapkou šílenství v krvi. První série trochu nabírá dech, tu druhou budete se zatajeným dechem sledovat vy.


HOUSE OF CARDS - Další seriál, kde se bojuje o moc. Tentokrát v Americe a přímo v nejvyšší politice. Intriky, důmyslný
dialogy, charaktery, celé zabalený ve velmi silné a svěží formě. Můj nejnovější objev.


SHERLOCK - Kdysi jsem byla unešena filmovým zpracování Sherlocka s Robertem Downeyem jr., které mimochodem taky dost stojí za to víc než dost, seriálovýmu Sherlockovi jsem dala šanci až nedávno. Zatímco tamten je skvělej protože Downey a americká velkolepost, tenhle Sherlock v podání Benedicta Cumberbachta je ještě mnohem geniálnější. Martin Freeman je skvělej. Moriarty úchvatnej. Pokud zbožňujete hádanky a souvislosti, stáhněte si to ještě dneska.


SEX AND THE CITY - Intelektuálnější a mužská část čtenářstva zamáčkne slzičku a nemusí číst dál, ale já si Sex ve městě prostě uhájím. Upřímně jsem skončila někde u druhé nebo třetí série a je pravda, že ne každej díl je posvícení. Na každé hrdince krom Carrie jsem našla něco, co mě na té ženské štvalo, ale stejně, ať žije svět botníku se stovkami párů lodiček a jedné krásné ženské s blonďatou hřívou, co leží s cigárem a notebookem v peřinách a píše články o sexu.



DR. HOUSE - Tentokrát mi odpustí medici, lékaři a lidé znalí lidské anatomie natolik, že puntičkářky Doktora House komentují tím, že je nereálnej a přehnanej. Je prostě dobrej. Hugh Laurie je prostě dobrej. Místy absurdita, humor, kus geniality a výborný dialogy.

.

ILLUMINAT

12. ledna 2015 v 21:01 | sarush ef |  Co mě napadne
Vlastně si říkám, že článek s fotkama občas vydát za tisíc slov. Bůh ví, že vyjdu na dvacet minut ven, zneužiju nějakýho nešťastníka, aby mi nacvakal pár obrazů, čemuž navíc skvěle přeje i počasí. Jestli patnáct stupňů v lednu není největší luxus, co si člověk může přát, tak už to asi není vážně nic.

Triko je z aliexpresu, začínám tam společně s působením na ebayi řádit, jako bych byla pominutá. Sláva třetím dimenzím, sedmé čakře a vidění jediné správné reality mezi vesmíry.

PS. Ač se to nezdá, jsem poslední měsíc aktivní nejvíc za celou historii blogování. Jen tak, aby řeč nestála, ha.


Je suis Charlie

9. ledna 2015 v 19:03 | sarush ef |  Co mě napadne
Dnes jen krátce. Nechci se pokoušet do hlubokých analýz, to za mě již udělali jiní, kteří do tohoto vidí daleko víc než já. Chci mluvit o atentátu ve Francii. Jsem narozená sedm let po Sametové revoluci. Jistě by se o tom daleko polemizovat a shazovat to konspiračními teoriemi, zmanipulovanými médii a dál a dál, ale i tak se odvážím říct, že žiji v relativně svobodném státu. Mohu na kohokoli ukázat prstem a relativně mohu říct, co si myslím. Vlastně jsem za těch osmnáct let nad svobodou nikdy moc nepřemýšlela. V devíti člověk nepřemýšlí nad tím, že by mohl někdy být problém odcestovat, vzít si na sebe, co vás zrovna napadne anebo by mohl by to s člověkem mohlo dopadnout špatně, když vyjádří nesouhlas s aktuální vládou.

Vlastně nad tím pořádně reálně přemýšlím až teď. Je zvevné a nepopiratelné, že kultury Západu a Východu jsou odlišné v základních rysech. Stojím si za tím, že že soužití s Islámem není možné a dlouhodobě udržitelné v klidu. Nemá smysl srovnávat morální zásady a priority Západu s těmi východními. Přečetla jsem několik knih, ze kterých mi bylo upřímně zle. Už jen postavení žen je ukazatelem nečeho strašlivého a zcela nepředstavitelného pro západní civilizaci. Tam, kde vítězí morálka a racionalita, kde lidé žijí s vědomím lidských práv a svobodou projevu, tam se cpe něco, co neuznává argumenty a co se nám snaží barbarsky vnutit něco za cenu krve a není schopno uznat cokoli jiného, než to své.

A Západ mlčí a není schopen odpovědět. Jako bychom nějak nevěděli, co dál. Bojím se, že na to můžeme doplatit. Včerejší událost ve Francii je spojena s obrovskou vlnou solidarity. Díky bohu aspoň za ten mediální boom tohohle tématu. Bojím se ale, že to zůstane zase jen u slov.

Tenhle příklad dokonale ukázal několik důležitých pravd. Svoboda, ve které žijeme, není najednou tak jistá, a ač zatím žádné nebezpečí nehrozí, už není tak jisté, že nemůže vzniknout. Existují lidé s přesvědčením tak silným, že se neváhají jít ani proti takovému nepříteli, jako je Islám. Děkuji.


.

Bordel

4. ledna 2015 v 0:02 | sarush ef |  Co mě napadne
Před pěti minutami jsem vylezla z horké vany. Je to má obvyklá terapie, prokrastinační záminka, prostředek k zmírnění nepříčetnosti či otupení smutku. Tenkokrát sloužila tak nějak k všemu, i když ten smutek byl zastoupen jen málo.

KURVADOPÍČE.

Asi je čas konečně začít něco dělat. Přestat dělat věci jako obrážení skvělejch akcí, polehávání v peřinách, sessions po kavárničkách a sledování filmů. Zatraceně, proč jen byly prázdniny tak fajn? Proč jsem si já hloupá nechala dělání všech čtenářáků z uplynulýho půlroku na poslední chvíli? Proč mi v matice zase teče do bot? Proč sedím a dělám kulový?

Poprvý za poslední léta jsem se na Štědrý den nerozčílila k nepříčetnosti. Ne, že by chaos zmizel, jen jsem nějak ponořila přímo do něj. Pak jsme s matkou udělaly bromborový salát, vrcholnej symbol gurmánskýho orgasmu a já jej další tři dny jedla po kilech.

Dneska jsem dělala velkej úklid. Už mezi svátky jsem povyhazovala tuny oblečení, co jsem vlastně nikdy nenosila, toť moje nechuť k hromadění krámů. V podstatě uznávám jen věci, co mají nějakou praktickou funkci. Všechny nevkusný sošky a lapače prachu bych nejraděj prohodila oknem. No a dneska jsem mimo jiné vytírala podlahu. Pokud mezi domácími pracemi existuje jedna má absolutní achillova pata, je jí s s jistotou vytírání podlahy. Už na brigádě se mi smáli, že mě to musí naučit, aby máma koukala. Ne, vážení, nekoukala. Pokaždé se u toho jen maximálně naseru a mám pocit, že ta podlaha je po umytí ještě špinavější. Potencionální partery, s kterými chci zestárnout, budu nejspíš vybírat podle poměru podlah a laminátů/koberců v domě.

Zatraceně. Vlastně mám chuť učinit rozhodnutí a dát si nějaký předsevzetí. Nebo víc předzevzetí. A i když se znám, stejně to možná udělám. Ale nejspíš jinak než tady na blogu.

Bože můj, já zbožňuji klobouky, zbožňuji přesně tyhle klobouky, olala!

The Hobbit

3. ledna 2015 v 0:06 | sarush ef |  Co mě napadne
Tři roky po sobě na Hobita chodím. Letos jsem na něm byla naposledy, velkolepá série skončila. A já jsem popravdě zklamaná.

Vsadím se, že většina z Vás zná Pána Prstenů. Nevím, kolik z vás jej nakolik cení, ale pro mě je putování společnstva kus dětsví. Knížky jsem přečetla mnohokrát, stejně jako zbytek Tolkienova díla. Filmové zpracování je pro mě chuťovka rovněž, je dělaný s citem a prostě a jednoduše je dobrý, nehraje si na veledílo, nýbrž je jím samo o sobě. Filmovej LOTR je přesně takovej, jakej má být. U Hobita bylo od začátku jasný, že se něco takovýho nemohlo povést. Třídilnej epickej román není to samé co pohádka, i když dějiště zůstává stejný. Hobit není stavěnej do velkoleposti a vznešenosti.

Tam, kde se u Pána Prstenů stačilo držet knižní předlohy, museli v Hobitovi tvůrci vymýšlet a přidávat, ne vždy k užitku. Tak, kde Pán Prstenů těží z autentičnosti, protože pomineme-li absenci scény s Meddědem a pár podobných, drží se Pán Prstenů předlohy dost, tam se Hobit snaží působit velkolepejma trikama, rádoby uměleckými záběry a přidanejma vykontruovanejma emocema, nad kterými by nejspíš pan Tolkien jen nevěřícně kroutil hlavou. Jedinou záchranou jsou herecké výkony známého milého Gandalfa v podání Iana McKellena a Bilba Pytlíka jakožto Martin Freemana, kteří jediní propůjčuji Hobitovi punc toho, že Středozem zůstala taková, jakou ji známe a nestala se jen továrnou na výrobu peněz.