Prosinec 2014

Dva nula jedna čtyři

30. prosince 2014 v 19:09 | sarush ef |  Co mě napadne
Když nad tím přemýšlím, byl tohle zvláštní a silnej rok. Leden byl trochu melancholickej a ponurej, celkově první tři měsíce byly průměrný a nikterak skvělý. V dubnu přišel nepředstavutelnej nákop, pak začaly prázdiny, jely jsme s paní Dinosaurovou do Budějic, abychom se tam ztratili, o týden pozděj s rodinou do Chorvatska, každou chvíli někde venku, měla jsem pár brigád, jednu dobu hrozně žrala Nietzscheho, málem nocovala v Brně, fotila nácka, pak už byl podzim, to se zvýšila spotřeba kebabu a já se tehdy proháněla po dálnicích, trochu jsem se vztekala a smutnila, když přišel prosinec a holky mi nečekaně přijely na oslavu o hodinu dřív a když jsem otevřela dveře, čekaly tam s fotbalovou frkačkou a lahví Bohemky a paní Dinosaurová hrála na ukulele a zpívali pro mě geniální písničku o kachnách a Hemingwayovi a mých největších trapasech. Vánoce byly už jen milou sladkou za tím vším.

Vlastně tenhle rok byl přesně takovej, jakej měl být. Línej, pocitově silnej a vtipnej. Hodně vtipnej, a to i v těch nemilejch okamžicích. Chvílema to bylo tak absurdní, že dost komedií by proti tomu byla slabej odvar. Vlastně kdybych si něco chtěla nechávat, protože já si moc na schraňování věcí nepotrpím, byly by to tyhle blbý hlášky. A vzpomínky na všechny tyhle absurdní situace, který kdybych napsala, ztratí polovinu kouzla. Když se zamyslím, dám toho stejně dohromady jen zlomek. Přemejšlím nad lidma, co jsem poznala. Nad tím, že jsem v sobě nejspíš, když se starý s novým rokem potkává, našla odpuštění. Byl to tvrdej mač, ale za tu srandu to stálo. A za to všechno ostatní.


Víte, je to už tři a půl roku, co tenhle blog existuje. Vlastně si stále slibuju, že budu psát víc. Ve finále nikdy o moc víc nepíši - letos jsem se udržela na skóre článku za týden. Ne, že bych nezvládla víc, ale znám se moc dobře. Vlastně mám tenhle rok na srdci už jen jedinou věc. Chtěla bych Vám, čtenáčům pravidelným i občasným, poděkovat. Zvlášť komentáře a followingy na bloglovinu mě dělají radost, protože vím, že to fakt někdo čte. Tenhle blog je na tom se zaměřením dost zvláštně, asi málokdo by našel spolehlivou kategorii, kam by šel bezchybně zasadit - na to jsem příliš divná osoba. Chci poděkovat některým ostatním blogovým inspiracím, bez kterých by to nešlo. Za dva dny se tenhle rok stale minulostí, odmítám si z něj cokoli špatného přenášet. Tentokrát bez příslibu víc článkům zato s upřímnou touhou, aby jich víc bylo. Mějte se hezky.


Nic jako CHRISTMAS NEW IN a podobný chvástačky letos nebudou. Je to suchopárný a suchopárný věci já nepíši. Ale mám skvělej klobouk. Občas i skvělej život.Poslední dobou se mi vlastně nevyhýbá ani dobrodružství.

Děti

26. prosince 2014 v 0:43 | sarush ef |  Co mě napadne
Vlastně mě děti trochu děsej a zároveň odpuzujou. Představa všech těch dudlíků, zavinovaček, krémíků, žvatlání a prořezávaných zoubků, mateřskýho plurálu demostrovanáho nejlíp ve větách jako "máme skoro už 60cm/kakáme/rostou nám zoubky/blinkáme, představa všech těhletěch echt mateřských vyznání spojená s ryzím češstvím občas u mě probouzí spíš dost udivenej pohled a myšlenky, jestli to ještě ti lidi můžou myslet vážně.

A vůbec jsou všech těch Karlíků, Tomášků, Kačenek a Terezek plné i sociální sítě. Zvlášť novorozeňata jsou někdy pěkně ošklivá. Jako lidé. Někdo prostě hezkej je a někomu bůh krásu fakt nenadělil. Což si některé matky neuvědomují (jistě, nemějme jim to za zlé) a nadělují svým přírůstkům přívlastky jako "náš krasavec", i když ten chudák malej vypadá jako právě vylíhnutá šedivá larva.

Víte, před pár týdny jsem byla v IKEA. Máma chtěl vzít pár květináčů, tak jsem je zaplatila a nesla ji je k něm balicím pultíkům, že je obalím do papírů, aby se mi z nich po cestě nestala sbírka střepů. A tam stojí pětileté děvčátko. A že mi pomůže. A opatrně brala ty květináče do malinkých prstíčků a balila mi je. A já? Co udělala Sára, která se tak ráda směje myšlence, že bude nakukovat lidem do kočárků a prohlašovat medovým hlasem "jé, to je hnusný"?

Čuměla jsem jak hloupá, jenže šíleně fascinovaná. Tím malým kouzelným tvorem. Jak nejsem zvyklá být s dětmi v jakémkoli kontaktu, tak jsem tam stála jak idiot a skoro se klepala. Ani nevím, jak s dětmi mluvit. Nevím a vím, že mám roky na to, se to naučit, ale přes to všechno - nikdy by mě nenapadlo děti zavrhnout.

Z duše nerozumím ženám, které se mateřství dobrovolně vzdají. Jistěže, lidí přibývá, což je hnus. Bude jen dobře, když se sem tam nějaká ženská rozhodne, že děti v životě nepotřebuje. Každej má právo dělat si, co chce. Vím to a u valné většiny věcí to akceptuji dobře. Je mi volné, kdo jde za kariérou a kdo maká v Kauflandě, kdo žije bez televize nebo si ničí tělo drogama. Tohle bych taky měla chápat. Nechápu. Nechápu, i když jsem si vědoma, že ten postoj není tak úplně správně. Něco mi na tom jako ženské a potencionální matce přijde šíleně smutnýho a nepřirozenýho.

Když jsem s tím tehdy přišla za kamarádkou a vzrušeně jí to líčila, zdůrazňujíc, že je to prostě divný a nepřirozený, odpověděla mi tehdy "Jo, je to divný a nepřirozený. Lidi jsou divný a nepřirozený."

Sama asi nejsem prototyp typické ženské. Taky se nevidím jen mezi kašičkama a pocákanýma bryndákama nakoupenejch na mimibazaru. Ale taková holčička, co vám bude pomáhat s balením květináčů?

Monolog

16. prosince 2014 v 18:26 | sarush ef |  Co mě napadne
Tisíceré díky za nejhezčí narozeniny ever. Bylo to tak dojemný a nečekaný, že já nevím, asi nemám slov. Stálo to za i za cenu nevyspání a bolavýho krku, ve kterým mě škrábe ještě teď. Fotky jsou z procházky, která k tomuhle stavu, kdy ležím doma a piju čaj, pomohla nejspíš nejvíc, ale aspoň víme, že velká turistika prostě není pro každýho.

Jsem šťastná jak dlouho ne. Imaginární kalendář se plní zcela reálnejma skvělejma událostma, všude plno dobrýho jídla, novýho oblečení, těším se na novýho Hobita. Plus asi něco ve vzduchu, nebo tak něco.








Osmnáct

11. prosince 2014 v 21:47 | sarush ef |  Co mě napadne
Probírám se stovkami fotek děvčátka se obrovskýma čokoládovýma očima a zlatými vlasy. Probůh tomu do hajzlu nejspíš nevěřím, že jsem mohla být tak krásná, že to dítě, co dojímalo lidi z korbičky tmavěmodrýho kočárku, i když v něm moc neposedělo, jsem byla já - jakmile jsem mohla, rvala se z toho kočáčku ven, utíkat po cestičkách a ulicích. Dodnes se mi smějí, že mě často nemohli dohonit.

Obdivuju své dětské já. Rozplývám se nad ním. Rozplývám se nad fotkami s dřevěnym kačerem na provázku, kterýho jsem za sebou tahala snad ve třech letech. Doteď si čas od času vzpomenu, jak mi tehdy děti ve školce otrhali flitry z tyrkysovýho svetru, protože se se leskly a jim je bůhvíproč líbily. Nesnáším je doteď - lidi i ty filtry. Ony flitry z čistě estetického hlediska.

Přemýšlím, jestli to všechno dobrý není pryč. Jéžiš. Já snad myslela, že v osmnácti budu velká holka. S napsanou knihou, kariérou nakročená přesně tam, kam je to správně, s chlapem svýho života, řidičákem, sebejistá a krásná, s železopevnou vůli, omračujícím přehledem, širokejma znalostma dějepisu a úzkejma stehnama.
Tím autem mám naježděný tři kolečka kolem domu. Když jsem tenhle týden poprvé pomáhala matce se svíčkovou a nějak tak se ji pokoušela udělat, uvědomila jsem si, že se teoreticky mohu vdát, mohu se odstěhovat, můžu se vykašlat na školu, že mi bude osmnáct, ale na tu zatracenou svíčkovou bych si bez matky netroufla.


Přemýšlím, co jsem se za tu dobu naučila. I nad tím, kolik z času, kdy jsem se jen tak válela, přišlo vniveč, a že ho bylo spoustu. Přemýšlím nad tím, že mám vlastně docela ráda svůj styl psaní. Ale tenhle článek být není ani není zamýšlen jako nějaká analýza úspěchů a neúspěchů.

Tenhle článek, podobného rázu poslední anebo minimálně poslední na dlouhou dobu dopředu, chci věnovat své matce. Za vůni kuchyně, které tak mistrně vládne, za ty nejlepší jídla a teplé večeře v týdnu. Za dlouhé rozhovory, často s ostrými výměnami názoru, za pocit, že existuje něco jako skutečný domov, skutečné bezpečí. Za tisíce zodpovězených otázek. Za všechny ty probdělé noci, kdy u mě byla. Protože jinak byla ztracená. Pokud nevím spoustu dalších věcí, tak tuhle vím naprosto bezpečně.
Není třeba pokračovat. Poslední měsíce pro mě byly zlomové právě v uvědomění si hodnoty rodiny, kterou nenahradí narychlo splácané vztahy založené na něčem, o čem se mylně domníváte, že vás to udrží spolu, nenahradí ji totiž vůbec nic.

Dneska mi bylo 18. Marně hledám slova pro brilantní závěr. Vyrostla jsem trochu?


Such a lonely day

3. prosince 2014 v 20:44 | sarush ef |  Co mě napadne
Když kouknu z okna, vidím tmu a cítím chlad. Cítím mrazení a ostrý vítr, i když je v pokoji teploučko. Ať si kdo chce co chce říká. Zima je hnusná. Kožený boty při každým dalším šlápnutí do oné břečky ještě víc navlhnou a prsty pálí a barví se roztodivných barev. Obávám se, že to snáším rok od roku hůř. Mě představa večera v čajovně nedojímá, ne, když vím, že budu muset vylézt do zimy, že budu čekat dalších x minut na vlak, že kdykoli vylezu ven, tak se čas venku omezí na nutný minimum a já budu zas polovinu večerů strávit někde po snobských podnicích. Zima je hnusná. Moc hnusná.

Snad proto se od minulýho víkendu zahrabávám doma a straním se lidí. Ale já zase jednou po dlouhé době potřebuju vydechnout. Pít čaj a kávu a zírat do té tmy, kdy na deset minut vypnou elektřinu a když ji zase pustí, celá ulice se dům po domů rozžíná jako jednotlivý barevný světýlka. Vyvrhnout ze sebe všechen ten hnus za poslední rok, to potřebuju právě teď ze všeho nejvíc. Rozsypaný zrcadlo hadra. Asi si připadám kvůli všemu ublížená, jenže ten pocit není správnej. Vím to a chci najít někde, kde se všechny tyhle hnusy ukládaj, dost síly na to, abych je dokázala smést, než mě ta zášť úplně rozcupuje. Najít energii na věci, co pro mě bývaly samozřejmý. Občas se ráno vzbudím a jsem tak unavená, že mám pocit, že nedokážu vstát. Někdy se o to ani nepokouším. MUSÍM. SE. DOHROMADY. DÁT. STOP.

Vlastně jsem si na pár dní zrušila i Facebook. Vrátím se, ne, že bych to nevěděla, ale kvůli zajímavejm lidem, který mě zajímají čistě z fascinace. Kvůli tomu, abych věděla, kdy píšu ze ZSV a kdy fyzikář zkouší. Tady má potřeba facebooku začíná a tady končí . Po létech si konečně zkoukávám STAR WARS série, které mi vždycky tak nějak unikaly. Některý filmy jsou prostě potřeba vědět i proto, že jsou na první pohle úplně o ničem.


Fotky dnes zcela netradičně vzpomínkové a staršího data. Mějte se, drazí.