Listopad 2014

F(ň)uck

27. listopadu 2014 v 21:45 | sarush ef |  Co mě napadne
Je mi smutno z laciných vánočních tretek. Z výzdoby, milionu věcí k ničemu, bez užitku, jejichž jediným účelem je UDĚLAT PRACHY. Z devítiletejch svišťů s plnou kartičkou razítek z Bubble tea. Z otřesné grafiky obalu při návštěvě knihkupectví. Z nevkusu lidí, z toho, co si dokážou vzít na sebe. Z čeho společně uděláme bestseller. Z lidstva zakoukanýho na můj vkus až moc do displeje dotykovýho telefonu. Daň za dělání si výletů do předvánočního Brna. Co jsem vlastně čekala?

Je mi smutno ze zimy. Asi už pro mě bude napořád synonymem pro neklid. Tak hrozně bych chtěla jít někam ven, prozkoumat třeba i to hnusný Brno jinak než jen přes nákupy, fastfoody a kavárny. Je na to moc velká zima.
A taky, je mi smutno, protože nedokážu žít tenhle prázdnej kavárenskej život . Že nedokážu žít život plnej předraženejch póvl píčovin. Prázdnejch frází a prázdnejch žádostí o sex. Že mám chuť místo těch sraček raděj jít udělat něco dobrýho k jídlu. A ne jen pro sebe. Provonět kuchyň vůní, která člověku tak připomíná domov. Protože to domov je.

A smutním, protože mi zbejvají poslední dva týdny dětství. Čtrnáct dní. Zlověstná osmnáctka mě straší snad všude. Pořád přemítám, že je to moc brzy. Za osmnáct let pořád nechápu, jak mluvit s lidmi. A vlastně toho nechápu mnohem víc, ale to by byl tenhle článek ještě chmurnější, než jsem zamýšlela. Stejně to vím, je to moc moc moc brzy. Moc na to, aby bych byla dospělá. I když jen v papírech.


PS: Nějaký milovník Sapkowského, kterému už se dostal do ruky nový Zaklínač?

Redhead s dírama v uších

19. listopadu 2014 v 22:23 | sarush ef |  Co mě napadne
Prostě chci jednou za ten dlouhej čas napsat článek úplně o ničem, doplněnej o pár fotek. Těch, co se mi za poslední dobou nahromadilo docela dost. Víte, já bych bych hrozně chtěla častej dělat takový ty články s random fotkama, ale na to si musím zvyknout začít ty prasečinky zaznamenávat tak nějak systematicky. Je to přežitek instagramovejch princezen, vím, ale mě snídaňky a kafíčka a tyhle jiný zbytečnosti bavěj.

Má aktuální miniobsese je objednávání větších i menších prasečin z ebaye a aliexpresu. Došly mi creepersky. Kdyby svět byl ještě jednou tak hnusnej než je, furt, když se na ty boty podívám, tak je to jako objevit Ameriku. A nebo dostat snídani do postele. A moct drobit. Jestli tam ještě nenakupujete, začněte.

A roztahuju si uši. Kdovíproč. Páč kromě faktu, že se mi to líbí, se mi líbí, že se to druhejm nelíbí. Čuměj na to, nadávaj a hrozně je zajímá, jak moc to bolí. Minulej týden jsem to přepískla a navrala si tam silikonovej tunel. Pravda, trochu větší, než ta díra. A pravda, dva dny nešel vydělat. A když jsem myslela, že mi to ucho uhnije a upadne, budu to muset řešit štípačkama, nebo budu muset, a to byl probůh ten úplně nejhorší možnej scénař, ten tunel za patnáct korun roztříhat, tak přišel člověk, co v životě neměl ani píchlý ucho a v pár vteřinách mi tu věc z ucha vytáhl.

Jo, fotky mám tak nějak vyčerpaný. Zformátuju paměťovku a jedu nanovo. A pak si, plná hnusu a čiré misantropie, nejzahořklejší za celej život, budu zas moc stěžovat úplně na všechno, na všechny ty pseudovztahy, na přehnanou spiritualitu, na úpadku základních lidskejch potřeb a hodnot jako je mateřství, na studený rána a nejvíc sebe samotnou . A divte se nebo ne, vlastně i docela šťastná.

A znovu jako redhead.







Imaginárně

16. listopadu 2014 v 0:34 | sarush ef |  Co mě napadne
Muži, ty, jenž znáš mé srdce nazpaměť, nebo to ale aspoň tak vypadá, přesně s tebou jsem smířena, že tě nikdy nenajdu. Přesně ty mě s chladem přejíždíš pohledem pronikavých očí. Přesně od tebe nikdy neuslyším, že jsem tvá nejjasnější hvězdička na nebi. Tmavěhnědé vlasy ležérně dopadají na strniště ostře řezané tváře a já si pokaždé uvědomuju, že bych si měla vyměnit kalhotky, protože, prostě ten absolutně nezúčastněnej pohled a pozvednutí obočí s trpkým pousmáním.

Hádáš se o politice a důležitých otázkách, o nichž se hádají velcí muži. Občas řekneš slovo, které potupně hledám v slovníku cizích slov. A občas se u toho porveš, pravda, i když uznávám, ne často. A ta roztržená košile pod sakem a čirůček krve na čele spolu s zapáleným výrazem a kapičkami potu způsobuje další směsici fyzicko-duševního orgasmu.

Spící mě budíš telefonem. Směješ se, když říkám, že ještě spím. Děláš mi kávu a anglickou snídani. Gurmán každým coulem, vždycky, nejvíc pak, když se rveme o ten obrovskej steak. Muž, jenž s absolutní nonšalancí cituje Bukowského a Verlaina a na rozdíl ode mě zná všechny klasický scifi filmy, muž ideál, co se směje patosu, muž, se kterým chcete večer usínat a ráno se vedle něj probouzet.

Hodně se o tobě mluví. Tvé jméno se skloňuje v rozličných pádech. Sám společností občas opovrhuješ. A rád se, ty dobrodruhu, čas od času ztratíš. Pod stan do lesů, na fesťáky, jen tak pozorovat města, kde jsi nikdy nebyl. V životě jsem nepotkala nikoho jako jsi ty. Nikdo z chlapů, jejicž slova mě hřála a nebo pálila do morku kostí, se ti nepodobal. A není to tím, že by byli nutně horší než ty. Kalhotky mi možná vlhnou a intelekt se tetelí blahem, ale jinak jsi mi ukraden. Docela dost slušně ukraden.

Osvěta světa vede k idiotsví

9. listopadu 2014 v 14:36 | sarush ef |  Co mě napadne
Kdyby vám někdo řekl před pár stoletími, co se bude brát jako filozofie v roce 2014, možná byste hlasovali o jeho převezení do cvokárny. Nebo možná ne. Ne s mozkem nás zdegenerovaných lidí 21. století.

Donedávna jsem si myslela, že argument je něco založené na logice a pravdě, a že jedině takovým argumentem lze získat další příznivce, ale patrně jsem se bolestivě mýlila. Viděla jsem pár příspěvků veganských bojovníků na facebooku na stránce soucitně.cz . Mně jsou vegani ukradení, stejně jako jsou mi ukradení třeba věřící. Pro mě za mě, buďte si živí třeba ze vzduchu a věřte, že svět je jedna obří píča. Ale demonstrovat pravdu něčím, co nedává smysl, už bolestivé je.
To máte hroznou osvětu. Internet se plní desítkama článků o motivaci, článků s nulovou úrovní a rozmanitostí, přičemž průměrný autor je šestnáctiletá slečna, co ji takovýmahle článkama chce vyzkoušet, jaký to vlastně je. Omílání starých frází bere, páč Věř, běž a dokážeš, a pak taky Nikdy se nevzdávej, bojujeme s prokrastinací, špeky na břichu a a nejvíc s vlastním egem.



Je to byznys a právě zmíněná patetičnost tomu dodává grády. Je jedno, jestli se odvoláváte na Schwarzeneggerovysvaly nebo konto multimiliardářskýho podnikatele, trpící telátka nebo světovej mír. Lidi slyší na všechno. Výčtem několik z nejsilnějších "motivací" k lepším zítřkům:

Tajemství
Jeden z nejznámějších motivačních dokumentů o víře ve vyšší moc a o tom, jak z ničeho udělat vše. Víra je hezká věc, ale středobod existence se na ní postavit nedá, nebo jo?

Revolta
Nevalný český raper, odsuzuje promiskuitu a drogy, snaží se u mládeže vzbudit zájem o makání na sobě. Rapoval o iluminátech a společnosti. Ze výčtu zde psaných mi vadí nejmíň, ten chlap to jen vidí trochu pošramoceně.

Osho
Indický duchovní učitel, později emigroval do Ameriky. Kritizoval společenské konvence a přehnaný materialismus. Vlastnil sbírku 93 rolls-royců. Nesedí vám to? Mně taky ne, ale nemyslím, že by to bylo na pořadu dne. Prostě skákejte s rukama zdviženýma nad hlavu a při dopadu zařvěte HU! Třeba dosáhnete osvícení stejně jako on.

A ne, není to, když s I-Phonem a THC v krvi blábolíte něco o čtvrtých dimenzích. A na angínu vám fakt pomůže líp doktor než ovoce.

Sebeřízení, FIRST CLASS a podobné stránky.

V těhle stránkách se nevyznám, tyhle dvě mi ale utkvěly v paměti. Jak přečtením devíti chyb změnit svůj život je zcela typickým článkem, životní lásky, miliony na kontě a nalezení pravýho štěstí zaručeny.

Jo, jsem proti tomuhle zaujatá. Nebaví mě tohle tlachání o ničem. A zuřím, pokud to tlachání o ničem je navíc doplněný o víru. Můj názor na náboženství je znám, myslím, dobře. A pak taky - ne, nejsme si rovni. Bylo by hezké, kdybychom si byli rovni se zvířaty, jenže je to blbost. Kdybychom si my ženské byly rovny s chlapy. Nikdy nebudem. Jsou lepší, jako my jsme výš než prasata. Chlapům to v ideálním případě nedává oprávnění zacházet s námi jako kusem hadru a by bychom nemuseli ty prasata trápit víc, než je nutné. Ale rozdíly to nevymaže. Ega se nikdo nevzdá. Osvěta bude muset začít někde úplně jinde, bohužel myslím zatím nikdo netuší, kde.


Fenomén Milénium

2. listopadu 2014 v 14:14 | sarush ef |  Co mě napadne
Doteď si pamatuju boom ohledně týhle severský trilogie. Bylo to velkolepý a celá trilogie po zemřelém Stiegu Larrsonovi se vynášela do nebe. Psaly se tehdy Vánoce 2008 a z časopisů a billboardů na nás koukala opiercovaná malá holka s černejma vlasama. Obsah mě tehdy kdovíjak ani nezajímal, prostě jsem šla a první díl totohle bestselleru, Muži, kteří nenávidí ženy, letěl do pomyslnýho košíku.

Dílo překvapuje neuvěřitelnou komplexitou. V zhruba 2000 stránkách celé trilogie se čtenář stane součástí desítek různých prostředí - hackerská komunita, redakce časopisu, osudy nejvyšších státních činitelů, policistů a jiných postav.
Ústředními postavami jsou novinář Mikael Blomkvist, v podstatě obyčejný člověk, skvělý novinář a muž s obrovským smyslem pro čest, který se dostane do konfliktu se zákonem, když sice pravdivě nařkne továrníka Wennestroma z ilegálních obchodů, ale k podložení svých teorií mu chybí důkazy, a právě tehdy se setkává s Lisbeth Salanderovou, která geniálně dokáže zprostředkovat informace z počítačů díky svým dokonalým hackerským schopnostem. Mikael je požádán, aby se pokusil vyřešit záhadu čtyřicet let zmizelé Harriet Vagnerové. A právě tady se začne rozehrávat příběh odhalující desítky tajemství - chyb a selhání samotného státu, násilí, vyhrožování, mafie, obchodování s bílým masem a především pomalu odhalující se příběh Lisbeth Salanderové.


Muži, kteří nenávidí ženy mají, řekla bych, typicky detektivkový charakter, druhé dva díly už nesou svůj styl. Abych řekla pravdu, není to tím, čím to bylo prezentováno, je to dobré, chvílemi hodně dobré, momentů překvapení je tu hromadu, ale pro mě je to pořád jen dobrá oddychovka, kterou řadím někam k Brownovi, i když tohle je zaprvý víc realistický, zadruhý má Larsson řekla bych mnohem propracovanější a zajímavější charaktery.

Dílo bylo několikrát zfilmováno - celá trilogie Švédy, první díl Američany s hlavní rolí Daniela Craiga a další díly jsou někde napůl cesty, zatímco Němci ve spolupráci se Švédy na motivy Milénia natočili seriál. Švédský zpracování je super, za mě je lepší než to americký, i když i to je dobrý, ale je možný, že mi někdo nemusí dát za pravdu. Pusťte si cokoli, nebo si to rovnou přečtěte. Pokud to nebudete brát do ruky s přehnaným očekáváním knížky která vám prostě změní život, zklamaní být nemůžete.

.