Říjen 2014

Brněnský stories

29. října 2014 v 22:05 | sarush ef |  Co mě napadne
Víte, já mám ráda Brno. Psala jsem o tom už kdysi, kdy jsem trávila podzimní víkend na chatě na brněnské přehradě. Můžete mi stokrát opakovat, že to město je hnusný, špinavý a smradlavý - od tohohle dojmu mě, zatím, nikdo neodradí. Nedokázalo to zatím ani Hlavní nádraží a jeho existence, ani brigáda na Cejlu. A tohle je další moje oblíbený místo po pohádkový přehradě, a ne, nedokážu vám popsat, proč na mě má brněnská přehrada magický kouzlo - a kdo pozná, kde to je, může mě na tom místě poznat na rande.



.

Jednou mě ta naivita zabije

22. října 2014 v 22:15 | sarush ef |  Co mě napadne
Má naivita byla a je bezbřehá. Zdánlivé hlouposti, jakými byly výhružky, že pokud si budu holící štětkou přejíždět po obličeji, tak mi vyrostou vousy, je jen malá hloupá nevědomost, která otvírá cestu do všech nevědomostí v životě. Já vám z těch vousů měla vážně strach, asi dva měsíce od doby, co mi bylo takto pohroženo, jsem si den co den prohlížela tváře v zrcadle a čekala, kdy jen se můj vzhled víc než tomu máminému začne podobat tomu dědovu.
Nevyrostly. Vousy mi bůhvíproč souzeny nebyly. Naivita ano.

Krom vousů jsem se navíc nedočkala ani trestu od zlého pána kamenožrouta, který se na mě tak ošklivě díval z obalu na prací prášek. Říkám vám, máma říkala, že je opravdovej. A že žere zlobivý děti jako jsem já. Jasně, že jsem tomu věřila, mámy přece nelžou. Proč by to taky dělaly?

O sociální fóbii jsem se zmiňovala stokrát, ačkoli jsem to nikdy moc nerozebírala. A vlastně to není tak zlý - jen jsem kurva trochu misantrop a trochu se těch lidí bojím a trochu mě serou. Ale hlavně lidem nerozumím, nerozumím rozdílu mezi tím, co se prostě říká jen tak a co je myšleno vážně. Všechny ty nechci tě ztratit, napíšu pozděj, v létě něco podniknem, a nemusím mluvit jen o partnerským slovíčkaření, jdou mimo mě. Možná proto jsem na slova v tomhle smyslu nikdy nebyla, protože tomu prostě nevěřím. Lidem holt nerozumím, protože sama neříkám, co bych neměla myslet. Uniká mi smysl toho. Holt se v patetických frázičkách se neorientuju, to už mi můžete rovnou dát spočítat pár logaritmů.

Neumím bejt zlá svině. Myslete si, co chcete, směju se idiotům, směju se fiflenám, hnidopichům a nejvíc sobě, ale v jádru bejt zlá nedokážu. Neumím na lidi kašlat. Já vlastně nevím, bolí to, každej takovejhle další člověk, co mě zklame, je jako další pomyslnej nepříjemnej kopanec - kterej vás několikrát tak nemile překvapil, že už ani nic jinýho nečekáte. Něco na mně je pokřivený. Mohla bych pokračovat stránky o tom, jakejm hovadinám jsem kdy věřila a jaký žvásty se mi lidi úspěšně nebo míň úspěšně snažili namluvit. Bylo by to ale bezpředmětný, zkrátím to do pár vět. Směju se, žiju život, co mě baví, poznávám další a další lidi, téměř by se dalo mluvit o jakýmsi štěstí, ale jedno vím jistě.

Lidem nevěřím.

.

Nechci podzim na krku, chci jej mít z krku

21. října 2014 v 16:04 | sarush ef |  Co mě napadne
Nemám ráda podzim. Přiznám to - a klidně se vzdám barevného listí. Klidně se vzdám všech kouzelností podzimu a zimy, vzdám se punčoch, kabátů a božských kotníčkových botů, huňatých šál a teploučkých dek, vzdám se vůně svařáku i smradu vánoční purpury. Jen aby bylo znovu teplo.

Nerada vstávám do zimy, mlhy obzvláště. Kabát nosím prakticky od poloviny září. Obvykle tohle období trpím - duše strádá a tělo bolí. Letos běhám po venku, piji mnoho dobré kávy (opovažte se někdo spočítat, kolik jsem za tu kávu za poslední měsíc dohromady vyplázla peněz), poslouchám Floydy a na to strádání nějak nezbývá tolik času. Smutním, ale tak nějak produktivně. A když smutním a den, kdy něco neudělám a word se mi neplní písmenky, není dobrým dnem, tak je to vlastně dobrý období.

Lidi mě stále serou, ale o tom až příště. A tentokrát to příště přijde vážně brzy, zítra anebo pozítří čekejte tu největší a nejupřímnější smršť vzteku, jakou si dokážete představit.
.


.

Už jste součást mě

14. října 2014 v 19:16 | sarush ef |  Co mě napadne
Nemálo mě překvapilo, kolik "alternativních" slečen mi bylo známých v téhle soutěži. Bylo mi to impulsem k tomu, abych zapřemýšlela, kolik lidí, byť naživo jen zlomek z nich, jsem takto poznala. Kolik lidí z asku, instagramu, metalovejch komunit, facebooku a blogů mě ovlivňuje a inspiruje už měsíce a léta, aniž bych si to nějak extrémně uvědomovala, slova kolika lidí jsem tak hltala a životy kolika osob jsem sledovala.

Můj rozptyl je všelijakej - metaláci a alternativci, pisálci, blogeři, fotografové, potetovaný modelíny, fantasmagoři a občas tak trochu vyvrhelové - většinou ty lidi víc nebo míň spojuje výstřednost, umění v jakékoli podobě, revoluční názory a obecně tvrdší hudba - a pravda je, že jsem se takto paradoxně dostala k nezajímavějším a k mému srdci nejbližším.

Z těch úplně nejlepších, čtením jejichž řádků a přemýšlením nad jejich názorama jsem strávila dlouhý hodiny, nemůžu nezmínit třeba Lúmenn, kterou sleduju šílený léta snad někdy od třinácti, božskou Kirsten Axe, která má podle mě úplně neskutečnej styl psaní a dokáže vdechnout textům i svýmu životu tak božskou náladu, že má podle mě jako jedna z mála v psaní fakt budoucnost, anebo Adelaine, s kterou jsem se mockrát neshodla a několikrát i rozčílila, a stejně má místo mezi mejma nejoblíbenějšíma blogama, protože má nepřekonatelných charakter a její názory jsou šílená inspirace.

Jak se setkávám s názorem, že tu blogy stojí za nic, musím nesouhlasit. Naprostá většina blogů je na jedno brdo a prostá nuda, těch dobrejch je ale pořád hromada, i když jsou třeba nepřiliš ceněný. Pár z vás, co jsem četla, blogovat dávno přestalo a nemám tušení, jestli žijete, nebo vás mám v přátelích na facebooku, občas si okomentujeme fotku anebo si napíšeme pár řádků. Pár z vás jsem poznala osobně a známe se doteď.

Tak či tak. Bavíte mě. Díkec. Díkec, že jste.

And tell me who I am?

5. října 2014 v 16:43 | sarush ef |  Co mě napadne
Uf, koho že to vlastně čtete? Kdo stojí za těmi řádky? Kdo jsem? Já se vlastně hrozně nerada jakkoli popisuji v pár větách, ale řekla jsem si, že pár řádků by se přece jen hodilo, bloguju už dýl a jediný, co na sebe mimo články prozradím, je nějakých nicneříkajících řádků, který stejně měním pokaždý, když mě napadne něco novýho.