Srpen 2014

Jak bylo na Bodies revealed

28. srpna 2014 v 1:43 | sarush ef |  Co mě napadne
Nejeden bilboard lákal na tuhle výstavu autentických lidských těl. Ve sloganu bylo, že tahle podívaná změní váš život. Pamatuju si, že tu bylo to samé už před pár roky - s tím samým humbukem, bylo to vynášeno do nebes, jaká neskutečná je to podívaná, jen pro otrlé - jenže prokrastinace tehdy zapůsobila a já se na to bůhvíproč vyflajzla.

A teď je to v Brně zase - a já každý rokem o trochu víc blázen do nechuťárniček a anatomie, lidský tělo mě fascinuje odjakživa, doteď si ze mě máma dělá legraci a připomíná mi, jak jsem v pěti sedívala s otevřenou pusou u televize a sledovala chodící okysličený červený krvinky v Byl jednou jeden život. Fajn, využiju ty peníze z brigády konečně trochu užitečně a jen to nerozházím za hlouposti a třeba se konečně něco dozvím.

Zázrak se nekonal. Nevracela jsem se ohromená a plná nových vědomostí, které bych jako obvykle nadšeně předávala dál. Ve zkratce - nic mě nedojalo ani nepřekvapilo - pár seschlých těl, pár kostí, pár orgánů, stačilo vidět na fotkách. Zajímavosti - že má lidské tělo 206 kostí a u dětí rostou rychleji na jaře? Že svaly produkují teplo? Co je to mitrační chlopeň? Uh, to mě mělo dojmout? Překvapit? Můj ty bože, ale tohle přece dávno všechno všichni víme.

Příště si raděj pustím nějakej dokument od BBC a koupím si k tomu ten největší sáček popcornu, co seženu. Hádám, že mi to přinese víc. Já vám nevím. Snad jsem zhýčkaná všemi těmi doktory Housy a podobnými nereálnostmi, ale stejně. Za mě ne. A vy? Byli jste? Chystáte se na Bodies Revealed?


Někde jinde

27. srpna 2014 v 0:20 | sarush ef |  Co mě napadne
Místo, kde náhodní sedící v putyce vypadají přesně jako Alex de Large, kde při každým gólu ve fotbálku zapáleně výskám radostí, aby pak poraženej tým musel předvést na pódiu ubohejch deset dřepů, přesně, přesně tam, kde mi u markovacího terminálu potichu proběhne hlavou a následně nasledně nahlas sebe pobavím tím, že by snad někdo neocenil, kdybych mu k objednávce připojila těžký miliony. V místě, kde jsou se mnou talíře a prsty rozežrané horkou vodou mnohem dýl než jen těch už tak útrpnejch osm hodin. Tam, kde známe odpovědi na otázku, kde hrajou mrtvý kapely, když všude vystupujou jen živý. Přesně tam, kde na ně tvá mrtvá bába chodí tančit! Tam, kde remcám na hnusný kafe a na přiliš malý kafe, když je náhodou dobrý. Tam, kde následujou salvy smíchu i po těch nejabsurdnějších a nejhloupějších vtipech, kde teče sladký bílý pálavský po litrech, kde ráno začíná večer a večer ráno. Tam a nikde jinde, přesně v tomhle lehce imaginárním světě plnejch absurdních scenérií.

Mysl se rozkládá, rozdvojuje, roztrojuje, kousky se odštěpují a jiný zase nabalují. Dopředu,dozadu, nevím, všechno se točí a nás to vane do neznáma. Už zase.

Tak se chýlí ke konci moje prázdniny. Mám pár nových botů, desítky novejch zážitků a wordovej editor je plnej tisíců novejch písmenek. Ještě párkrát se vyspím dlouho, a pak pěkně dlouho zase ne. Chci teplo, světlo a dlouhý noci.


O tom, jak jsem si roky nekoupila jedinou knížku

22. srpna 2014 v 0:08 | sarush ef |  Co mě napadne
Veřte nebo ne, přes svoji čtenářskou vášeň, já si za posledních pět let koupila dohromady asi tak možná pět knížek - tři díly Pána Prstenů, co jsem prostě chtěla a věděla, že je přečtu ještě stokrát - a nějaké další dvě věci v levných knížkách. Sečteno podrtženo, bída. A to těch knížek přečtu fakt dost. Jeden rok jsem jich zvládla osmdesát. Teď už je to o něco míň, faktem zůstává, že jich je pořád dost a že za ty knížky nedám roky ani korunu.

Celé moje výdaje na literaturu čítají roční poplatek v knihovně. A poplatky za upomínky. Až mi ukážete někoho, kdo přečte týdně knížku a za celej rok ho to stojí půldruhýho sta, možná mu potřásnu rukou a pochválim jej, že to vidí stejně.

Já vám nevím. Hromadění tretek a krámů mě nějak minulo. Robert Fulghum v jednom rozhovoru řekl, že to tak má taky. A že knížky posílá dál, aby neztrácely funkci. Spoustu knížek, co čtu, beru do ruky poprvé a naposledy. Pravda, spoustu jich čtu víckrát. Ale víte co? Já si kvůli tomu ten výlet do knihovny klidně udělám.


Jak bylo v nejopěvovanější zemi

21. srpna 2014 v 2:02 | sarush ef |  Co mě napadne
Uf, konečně report z cesty do Chorvatska. Co chcete slyšet? Samí Češi. České espézetky, české nápisy na knížkách, co si lidi nosili na pláž. Naproti našemu hotelu byli taky Češi a ve dvě ráno si prozpěpovali Kabáty a pokoušeli se napodobit Bílou orchidej. Nuda, pohoda, dobrá zmrzlina. A přeplněný pláže - právě převážně těma Čechama.


Buděj(ni)čení

12. srpna 2014 v 0:25 | sarush ef |  Co mě napadne
V Budějkách jsem byla jen jednou, na dějepisné exkurzi se školou a na tři dny. No, a mně to město tehdy uhranulo. Kouzelný rozlehlý zelený parky, historická část, skvělí lidé a nadpozemská atmosféra. Tohle člověku nestačí zažít jednou. Sem se chcete vracet. A tak jsme vždycky jednou za čas zavzpomínaly, jo, v Budějkách, tam to bylo. A o tři roky pozděj najednou bum, konec nostalgie, prostě pojedem znovu. A tak jsme jely.

A bylo to skvělé. Pro mě jedno z nejkrásnějších měst nezklamalo. Ač jsme několikrát zabloudily, jednou pořádně zmokly, stalo se nám pár desítek karambolů, podařilo se nám vlézt na jídlo do hokejového klubu, zaplatily si vstup do klubu a ona tam nebyla ani noha, vlastně nevím, co ještě. Ač jsme vlastně neměli nijak pevnej program a spoustu času prostě strávily jen procházkami - ranními, poledními, odpoledními, večerními, půlnočními - za jídlem, za kulturou, za kafem, za vínem, za keškama, za hudbou nebo prostě jen tak, i tak, a nebo možná právě proto to bylo perfektní.

Ve zkratce - lidé jsou tu příjemnější a snáz se s vámi dají do řeči, chlapi mají mnohem větší styl, za to o poznání větší dávku zženštilosti, potkáte tu moře turistů, kafe tu mají drahý a dobrý, hudební kluby mají styl a DJové se dokonce dají poslouchat, a vůbec, nechtějte zmoknout, neb každej ví, že budějovickej déšť je prostě budějovickej déšť. A víte co ještě? Konzumenti zlatavého moku řeknou místo nám známého jdem na škopka pro me do teď nepochopitelné jdem na bíra.

Neskutečné, že?