Červenec 2014

Redhead and chocolate

24. července 2014 v 10:50 | sarush ef |  Fotografie
Fotek mám nafocenejch v poslední době dost - tyhle konkrétně jsou z minulýho týdne. Já aktuálně řádím někde v okolí Budějovic - přednastavenej článek, btw - a posílám pac a pusu! Mějte se prázdinově!


Pisálkovská trablíčka

17. července 2014 v 23:42 | sarush ef |  Co mě napadne
Ač, jak jsem psala, pro mě první týden prázdnin nebyl zrovna med, už jsem se nějak srovnala a je mi fajn. Především, doopravdy jsem se dostala do psaní. Víte, dost. Jisteže to s sebou nese ne právě málo drobných problémů. A o těch chci dnes mluvit.

DIAGNÓZA
Deset let nosím v hlavě jeden jediný příběh. Já vlastně za život ani moc jiných povídek nenapsala. Ostatní texty byly většinou spíš jen ty blogové. Přirozeně se tu mění prostředí a většina krom několika postav, mění se vyspělost toho příběhu, ale určitá kostra je stále stejná. Píšu stále to samé deset let, stovky stránek, situací, stovky myšlenek. Říká se tomu myslím imaginární svět s alteregem, co roste spolu s vámi, takovej ten lepší svět, ne o moc, ale v něčem jistě.

KOMPOZICE

Problém číslo jedna, problém největší a nejšílenější věc na světě. Tedy zvlášť pokud píšete věci, který jsou na dlouhou trať.

Co se týče textů s určitou složitejší kompozicí, pro mě je to boj. Jména postav tyhlety blbiny jsou ještě jakžtakž pohoda, jenže jak dojde na zákon akce a reakce, jak říkám prostě tomu, aby věci seděly jak dějově, tak logicky, v tom se plácám a pak vznikaj neuvěřitelný kiksy. Ono to zní nevinně, ale postava nemůže nazvat člověka, o kterém nemá tušení, že existuje, jménem. Jsou to prkotiny a jasně že se to dá ohlídat, ale člověk delší dobu nepíše a detaily prostě zapomene. Často čtu po sobě znovu to, co jsem už napsala, abych se dostala zpátky do děje, ale i tak je to boj.


SOUSTŘEDĚNÍ, CO SNAD ANI SOUSTŘEDĚNÍM NAZVAT NELZE
Víte, já píšu jako idiot. Napíšu větu a jdu zkontrolovat facebook. Napíšu další dvě a jdu si přečíst pár článků na novinkách. Vzpomenu si, že bych si k tomu mohla pustit ty nový Maidny, skočím si k tomu pro něco fakt dobrýho k zakousnutí a při příležitosti takové idylky pošestnáctý za den zčekuju bloglovin. Píšu jak prase, dělám u toho tisíc jinejch věcí a pak to tak vypadá. Ono to asi tu soustředěnost chce, no, jenže, když mě to svádí. Jen při psaní tohohle odstavce jsem bez nadsázky čtyřikrát odolala otevření novýho okna, zčekování faceboočku a puštění si nějaké příjemné muziky.


PÍŠU POMALU
Ve škole nemám problémy mít do patnácti minut napsat všechny zpropadené slohovky až všichni spolužáci čumí, jestli je ta Sára v pořádku, tady docela silně tápu. Jde-li o názory a úvahy, vždycky se to dá okecávat dvaceti způsoby, při krátkých povídkách vás přecejen pokaždý něco napadne, JENŽE, máte-li před sebou napsanejch sto dvacet stránek a potýkate-li se s výše uvedenými problémy, fakt to rychleji nepůjde. Tedy alespoň v mém případě nejde.

,
ODPROSTIT SE
Víte, když čtu po sobě své texty, vidím v tom stále nějakej nešvar, kterej nedokážu pojmenovat a zbavit se jej. Jmenovitě je to pak jednostrannost, které jsem si vědoma a jen těžko se jí zbavuji. Uvědomuju si, že zaprvé, postavy stále více či méně sklouzávají k charakteru, který koresponduje s tím mým, a zadruhé, často řeší malichernosti, které řeším já. Podvědomí, vole.


Celkově nějaká obměna stylu a přemýšlení vůbec je teď téma, nad kterým dost přemýšlím. Potřebovala bych se nějak víc otevřít a být víc akční. Pisálci, poraďte. Jak nezabřednout a neznudnět? Potřebovala bych zkoušet víc žánrů a stylů, ale co? Chci ve svejch textech vidět břitkost a lehkost.



Lomfotky

13. července 2014 v 23:53 | sarush ef |  Fotografie
Slibovaný cvaky. Je to tak skvělá lokalita, že byl hřích nafotit toho jen takhle málo. Jak na jinak nudný krajinky, tak na portrétovky i veškerý jiný experimenty. Božskost. Chce to jít tam znovu, jen tentokrát bez ukulele a vína.

Jak jsem se bála, že budu celej červenec a srpen hnít doma, přátelé se neustále ozývaj a pokusy někam mě lanařit neustávaj, až mě skoro štve, že nemám na to zatracený psaní tolik času, kolik bych chtěla. Kam se fakt těším jako blázen, je plánovanej trip do Budějic. Asi před dvěma roky mě to město napoprvé okouzlilo tak, že se tam prostě musíme vrátit. Budějky jsou prostě skvělý. Ve dne i v noci, architektonicky, lidma, atmosférou, vším. Ať už sedím ve vlaku a z otevřenýho okýnka mi fouká do vlasů.










.

It can't rain all the time

12. července 2014 v 1:41 | sarush ef |  Co mě napadne
Potemnělým parkem si zkracuju cestu na vlak. Paradoxně mám ve večerních hodinách nejvíc energie. Docela bych si tu cestu na vlak ztrtla, ale v těch žabkách se to nedá. You only live once od Suicide Silence střídá na mobilu nějaká monstrózně kolosální sračka. Nebejt líná, už tam můžu mít něco hrozně, hrozně dobrýho. No, stále se musím spokojit s nějakými šestnácti písničkami, jsem si s děsně pomalým internetem v mobilu stáhla na uložtu.

Ale od toho večeru jsem bůhvíproč v pohodě.

Já věděla, že nebudu v hajzlu do nekonečna. Svět je zase o něco míň šedej. Někdo se mě v komentářích ptal, jestli ještě píšu vážněji. Oh ano, a posledních pár dní docela dost. Když už vážně z tohohle světa nemůžu, otevřu Word a na dvě hodinky nebo i víc jsem někde jinde. Nevím, jestli to z mých poznámek k tomu tady na blogu bylo zřejmé, ale píšu víceméně fantasy, i když ne úplně klasické, takovou tu dokonalost a přehlídku cnostní nečekejte, ale zase nejsem takovej neznaboh jako G. R. R. Martin a nechávám v tom jistou dávku osudovosti. Nejvíc zbožňuju Sapkowského Zaklínače, ale k tomu se neodvažuju přirovnat.

Už nejsem zničená z toho, že nebudu mít co dělat. Vlastně se spíš moc neohřeju doma. Věčně mě někdo lanaří ven a na akce a když náhodou ne, fakt většinou píšu, vařím nebo prostě relaxuju (teď už bez vyčítek).

Dneska jsem byla nakupovat. Zase mám trošku v čem chodit a hlavně mi to spolu s věcma z ebay dává prostor na novej článek. Snad zítra ještě něco pofotím, a jinak prostě standardní srandy. Potřebuju se do toho blogerskýho a hlavně pisálkovskýho života dostat a budu do toho muset skočit po hlavě. Potřebuju asociace na psaní. Nemáte něco tip na nějakej takovej ten stupidní tag, kdy je na každej den nějaký téma? Něco, na čem se fakt dá vyřádit. Byla bych fakt ráda.

Takže jsem dá se říct zpátky.

Ohledně toho mýho psaní, někdo, kdo by měl zájem to číst?


Hello darkness my old friend I've come to talk with you again

8. července 2014 v 0:02 | sarush ef |  Co mě napadne
Za chmurného počasí v pochmurné náladě nikdy neberte do ruky Hemingwayovy povídky. Pod náporem těch suchých smutných životních pravd pochmurnost vykrystalizuje do nejvyšších výšin. Nebo nížin? No, prostě se pak cítíte jako zbitej pes.

A je to divné, ale asi vážně moc přemýšlím. Moje nálada je poslední dobou jako graf funkce sinus. Skoro mám chuť napsat, že je to jako z bláta do louže, ale to bych musela opomenout ty fajn chvíle, kdy sami zhlížíme na ten vobrovskej smradlavej svět a je nám to jedno. A jindy si zase připadám, že nikam nepatřím. Občas si i v davu připadám sama. A ač o tom ještě pořád dokážu psát jako o vtipné historce, která se mi stala v supermarketu, příjemné to není a já už delší dobu vím, že něco ve mně chybí. Vlastně ani netuším, jestli je na pomyslném kole jen píchlá duše nebo mám urvaný blatníky a bahno mi zcela zbytečně zcákává ksicht. No, a možná je to zvolenou trasou nebo jen neumím po cestě ocenit ty správný věci. Nevím, přátelé, nevím. Ani nevím, co to něco je a kde to začít hledat. O pocitech a zvlášť o těch vlastních očividně moc psát neumím, zvlášť ne takhle veřejně.

A taky jsem usoudila nutnost sebevzdělávání. Dva roky, půjde-li to dobře, dva roky a pak mě gympl vyplivne do světa. Co umím? Co znám? Co dál? Dva roky. Co se dá stihnout za dva roky? Uteče to, dávno je mi to jasné. Už teď mám pocit, že mi teče do bot. Ještě, že tenhle blog nemusím brát tolik vážně. Beru to jako praxi v tom, co bych snad jednou ráda dělala. A pak taky, prostě mi to dělá dobře. A stejnak píšu míň, než bych chtěla, a víc o ničem, než by bylo fajn. Po dlouhatánské době se dnes aspoň částečně vypisuju z myšlenkovejch pochodů.

Nepište mi, že tohle není ta stará Sára. Že články nejsou, co bývaly. Ano, byla a jsem moc pseudofilozovská. Jsem přehnaná. Sama nevím, kde je ta správná míra. Ani nevím, jaká jsem byla, nebyla, nebo bych být měla, abyste mě četli rádi. Netuším, kdy jsem byla podle vás správná. Nezměním to. Překvapím vás, fakt se nevrátím do duševního rozpoložení doby, kdy jste mě četli rádi. Ani kdybych chtěla, jakože nechci . Stará Sára je pryč a ta nová je zmatená. Písmenka jako by se mi na monitoru objevovaly samy.

Vobčas fakt nevím, co s tím. Vy, co mě čtete, proč vlastně?




Co mě FAKT neba

4. července 2014 v 17:20 | sarush ef |  Co mě napadne
FAKT DLOUHÝ ČLÁNKY - Většinou čtu jen u autorů, o kterejch bezpečně vím, že to bude stát za to. Není takovej problém zamyslet se, co by potenciálního čtenáře mohlo zajímat a co ne. Pokud člověk není fakt vyhlášenej, většinou po dlouhých románech nikdo ani neštěkne. Zkracujte, osekávejte a mažte. Víc je míň. U blogočlánků určitě.

FAKT ROMANTIKA - Případ číslo 1 v bledorůžovym, jenom obohacenej o spoustu fakt nudných popisů desítek chlapů nazvanejch podle fakt debilních přezdívek jako pan Nedostižný nebo pan X, pan T, pan D, atd, i když většinou písmenka abecedy nestačí, protože těch amantů bývá fakt hodně. Tihle pánové jsou středem vesmíru autorky onoho webu a neutajeno nám nebývá většinou vůbec nic - Pan Z se po měsících zase ozval s návrhem večeře při svíčkách, pan F předvedl úžasnej výkon v oblasti orálního milování, pak Q si na chvíli odskočil od manželky s touhou narvat mi to do prdele. Citová prostitutka o tom možná psát umí, ale napříč blogerským světem je nejspíš jediná. Jinak je to bída.

FAKT FET - Stejný jak dva předchozí, i když tady hraje hlavní roli chlastání a fetování. Nic proti, ale o moc zajímavější než předchozí případ to taky není. První článek ještě ujde, ale pak zjistíte, že je to furt ten samej příběh, furt ty samý obraty, furt ty samý stížnosti a rebelství. Ten rádoby tajemnej styl, kterej vzniká absencí interpunkce a hojným používáním větných ekvivalentů, ten vás po pár řádkách taky přestane bavit, takže ve finále nic novýho pod sluncem.

FAKT ZAJÍMAVÝ FOTKY - Vyfotili jste nějaký fotky. Bylo jich víc, a vy jste se neodvážili čtenáře o připravit ani o jedinou. Navzdory tomu, že jsou všechny stejný. Jsou věci, co mi fakt mozek nebere, a tohle patří přesně do té kategorie. Můj ty bože! To nemáte oči?

FAKT MOTIVACE - Když článek začíná oným, dneska se skoro nic nestalo, ale řekla jsem si, že musím napsat článek, přestávám s čtením. Není o čem psát, nepíšu. Bez komentáře.


Jo, a FAKT se nehodlám zas někomu zpovídat, že přeháním, házím na někoho sračky nebo mám kouknout raděj na sebe. Mějte se... No, mějte se.

You need chaos in your soul to give a birth a dancing star

3. července 2014 v 0:57 | sarush ef |  Co mě napadne

Mám pocit, že toho musím napsat šíleně moc. Jen v tom mám chaos, šílenej a velikánskej, myšlenky lítaj po pokoji jako vlaštovky a když chytím jednu, druhá se mi vysmekne z ruky. Svině jedny!
.