Kde končí sranda

2. dubna 2014 v 20:37 | sarush ef |  Co mě napadne
Po dlouhé době, která vlastně dlouhá není, jen mně tak připadá, zas píšu. Připadám si ztracená, i když jsem navenek sebejistá a mám milion odpovědí pro druhé. Paradox je, že pro sebe je nenacházím, vlastně někdy nevím ani jak zněla otázka. A když znám otázku i odpověď, tak zas nevím, jestli je správná a takhle se v tom točím pořád.

Dlouho jsem nebyla ztracená takhle hrozně moc. Vlastně jsem asi bláhově věřila, že mi v sedmnácti bude ležet svět u nohou. Těšila jsem na na medozlatavé vlasy do půli zad a neutuchající jistotu v tom co dělám, vysnila jsem si chlapa, o kterym budu vědět, že je pro mě tím nejlepším. A hlavně jsem si myslela, že nebudu takhle tápat. Nepotřebuju cíl, stačí mi směr, jenže se mi z toho věčnýho rozhodování už točí hlava.

Popravdě - v peněžence mám dvacku, vlasy sotva po lopatky a v odstínu hnusné popelavé s nehezkými rezavými fleky, páč už jsem pár týdnů líná zaběhnout do drogerky a koupit si dvě čokoládový hnědý. Na informačním systému mě straší špatný známky z matiky, v hlavě vyvsávaj pochyby o každym kroku, co udělám. A chlap by byl, jenže je to zatím taková hra, že se o tom skoro bojím mluvit. Hry se musí hrát, ne o nich psát, jinak to není ono, a upřímně, na červenou knihovnu tu to zatím taky nevidím, i když by byla asi docela svéráznýho rázu. Ať žijou jiný koncepce chápání čehokoli.

Něco se musí zlomit. Musí. Něco mi musí dát jistotu. V hlavě mi hraje soundtrack ze Sucker Punch a hlášky z Malé velké Británie a pořád přemeješlím nad tím, jak se vlastně vyslovuje Manowar a vůbec, tisíc jinejch podstatnejch i nepodstatnejch píčovin zalejvá můj mozek a mě to bolí.

Naučila jsem se jak na lidi. Vždycky jsem to chtěla, vždycky. Jenže právě, právě teď bych se tisíckrát víc potřebovala vyznat v sobě.

Na druhou stranu, pořád je sranda. Z mýho života nezmizela láska a pořád se směju vtipům o Židech. A navíc je den ode dne víc hezky.

Pfa. Instavýcuc. První ranní, nejlepší višňová vodní, výleťák a čirej egoismus.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 2. dubna 2014 v 20:52 | Reagovat

hra...tiež som raz hrala takúto hru a bohužiaľ som ju neuhrala. vlastne, teraz to už vôbec neľutujem a som za to rada ale vtedy som sa hnevala sama na seba :D
iank poznam to s vlasmi, som si ich dnes konečne zafarbila lebo odrasty už kričali -_-

2 Evil Evil | Web | 3. dubna 2014 v 23:08 | Reagovat

Manowar.. výslovnost je asi "menouvr".. myslím.. u tebe je asi problém, že jsi hodně akční, chceš všechno zkusit, všechno poznat.. to je dobře, ale čeho je moc, toho je příliš.. vytyč si svůj jeden hlavní směr.. a s tou barvou na vlasy to snad nebude tak špatný.. já je chtěla mít červený a už po obarvení byly cihlově zrzavý.. jako jo.. hezká barva, ale měla to bejt tmavá třešeň.. trochu detajl.. a už i tahle zářivá oranžová je matná.. tak nevim.. jo.. a kdybys věděla, co za píčoviny mám v hlavě já... no.. škoda mluvit.. jakoby nestačilo, že to píšu na blog.. x))

3 Adelaine Adelaine | Web | 4. dubna 2014 v 13:20 | Reagovat

Poslední dobou mám podobný myšlenky, většinou. Nechávám to nějak plynout.

4 Aurora Aurora | Web | 5. dubna 2014 v 14:29 | Reagovat

oho, tak toto bol krásny článok. taká tvoja typická zamyslenosť, iskra, čosi hĺbavého k tomu a krásne fotky. píš častejšie! :)

5 Destinaetus Destinaetus | E-mail | Web | 6. dubna 2014 v 17:58 | Reagovat

Někdy je lepší ani o ničem nesnít, člověk pak není tak zklamaný z reality. Aspon tak mi to teda připadá v mém případě.

A ten vztah i v jistym smyslu chápu. Já taky hraju tuhle hru. Bohužel už půl roku a docela mi to vysává energii.

Vždycky dávej na první místo sebe! ;)

6 Karol Dee Karol Dee | Web | 6. dubna 2014 v 18:19 | Reagovat

hlavně nic nezakřiknout :P

7 Peter Cross Peter Cross | Web | 7. dubna 2014 v 17:19 | Reagovat

Aby člověk mohl rozumět ostatním, musí prve porozumět sám sobě. Sám s tím mám problém. Sám pořádně nevím ani kdo jsem, ale to už asi tak nějak patří k věku.

8 Sentencia Sentencia | Web | 7. dubna 2014 v 19:47 | Reagovat

taky mívám tyhle stavy...a podle mě je občas má každý, komu není jeho život úplně ukradený a trochu nad ním přemýšlí... sem tam se nějaká odpověď na ten milion otázek najde, ale taky by se mi líbilo, mít víc teček než otazníků... :)

9 Leri Goodness Leri Goodness | E-mail | Web | 8. dubna 2014 v 19:42 | Reagovat

Skvěle popsané pocity. Paradox je, že se vyznám lépe v druhých, než sama v sobě, což mě často frustruje. Těžko říct, jestli je to "jen věkem". Chtěla bych konečně žít, mít více přátel a ztratit pocit parazitujícího strachu, co vysává moje mozkové tkáně....budu mít tu možnost, tedy alespoň to tak vypadá a mělo by se tak stát. Jen doufám, že se zase nemýlím. Dlouhodobě prožité prázdno člověka poznamená...

10 Borůvka Borůvka | Web | 23. dubna 2014 v 12:05 | Reagovat

Manowar mi už dlouho dělá čachry machry s myslí. Vždycky, když čtu tvoje články, přijde mi tvůj život plnější, než je ten můj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama