Duben 2014

It never ends

24. dubna 2014 v 22:14 | sarush ef |  Co mě napadne
Že jsme my lidé zvláštní tvoři, víme dlouho. Že nevíme, co chceme, víme taky. Že se v tom všem motáme, je pravda odvěká. Zvládneme dost, a přece ne. A právě o tom chci dnes psát.

Vrtá mi to v hlavě už nějakou dobu. A vrtá mi v to hlavě kurva dost, skoro tak, že mám pocit, že se mi rozlítne hlava na tisíc kousků, pokud to nezjistím. Chci vědět, jak je to vlastně s láskou. Jestli jsme odsouzeni k bigamii, zatímco monogamie je jen slovo, teoretickej pojem, jako je imaginární jednotka v matice.

Ze statistik lehko vyčíst několik faktů - každý druhý manželství se rozpadne, šedesát procent populace přiznává NEVĚRU.

Upřímně, to mě nepřekvapuje. Udivuje mě, jak se k n ní staví většina populace. Víte, já si kvůli tomu udělala i průzkum, abych věděla, jak to podvádění se vlastně bereme. Tedy, jak jej bere většina, páč, jak jsem zjistila, zase to vidím úplně jinak. Že i jinak otrlí promiskuitníci a kurvičky se staví na odpor a devadesát procent nás nekompromisně odmítá, že by něco takovýho někomu mohli odpustit.

To jako vážně? Kde najednou bereme takovou zásadovost, když se sebou jinak necháme vláčet a vymrdávat? Vážně se vykašlem na všechno kvůli jedné jediné noci? Jsme lidé, opakuji, lidé. Máme chyby, potřeby. Já myslím, že pokud jde jen o fyzickou nevěru, nejde o tolik, a lze ji odpustit, za jistých okolností. Pokud jde o city, není často odpouštět co.

Tohle nemá být ospravedlnění záletnictví, to jistě ne. Ale myslím, že tolerance a pochopení jsou věci, které nám často chybí a které jsou propastí mezi námi. Sexualita byla a bude, loveckej instinkt jakbysmet. Jsou věci, který nevymažeme, a jsou věci, které vymazat jdou, protože nejsou podstatné.

Co myslíte? Odpustili by jste chvilkovou záležitost? Existuje naděje na soužití s člověkem, aby ani jeden netrpěl, vzájemně se obohacovali a po pár létech spolu nebyli ze zvyku?
.

Když není co vědět

20. dubna 2014 v 22:43 | sarush ef |  Co mě napadne
Když já nevím, tak ty jistě víš,
a když nevíš ty, tak vím třeba já,
no a když neví ani jeden, možná není co vědět,
můžem jen doufat,že to nějak svedem.

Řeklas:,,Hlavně žádný plány předem",
ale co takhle ještě jeden Jameson s ledem a ke komu z nás jedem?


Na začátku roku jsem měla takovej malej seznam. S věcma, co bych v tomhle roce chtěla. Žádný velký předsevzetí, ale přeci jen, když jsem se to včera četla, nevěděla jsem, jestli nečtu deník někoho jinýho - zkrátka a jednoduše mě to vyděsilo, po čem jsem toužila a čemu jsem věřila tehdy ve srovnání s tím, co chci a a čemu věřím teď. Změnily se názory, změnily se priority, změnili se lidé. Za blbý tři měsíce.

Zvláštní, jak my lidé bojujeme spolu a sami se sebou a točíme se v začarovaných kruzích, hledáme smysly a když nejsou, odcházíme zklamaní a máloco je takovým zklamáním, jako necítit vůbec nic. Zvláštní, na čem vztahy stojí a padají, co lidé zvládnou a jak jim sebemenší píčovina podkopne nohy. Jak jediná věta dokáže změnit náš pohled na svět, jaká je naše zaslepenost a jakou cenu si někdy žádá naše ego.

Za poslední dny jsem zažila velmi mnoho rozhovorů. Takových těch větších, důležitějších, co člověka nakopnou, podkopnou nebo mu zkrátka dají tak něco víc. Jakej je úděl chlapů, jakej ženskejch, co nás odlišuje, co spojuje? Pan narcis veděl, já věděla, a stejně nám zbyly jen oči pro pláč. Co vlastně chceme my ženský od chlapů? Kapitánka cígomanka mi doslova vyvrhla svoje srdce do slov, obě jsme se ve finále nasrali, ale pohostila mě k tomu výbornym těstovinovym salátem. A konečně známej, kterýho jsem neviděla léta a před těmi léty jedinkrát na akci, s tím jsem si skvěle popovídala o strachu ze změn a neschopnosti převzít iniciativu, a řeknu vám, že jak několikrát do týdne vidím nějaký motivační video, tohle mi otevřelo oči stokrát víc. Zvláštní, a velmi, velmi milé.

A vlastně toho bylo víc, ale o BDMS a submisivitě a dalším milionu věcí zase jindy.

Vlastně se furt jenom něčemu divím. S tím rozdílem, že teď už vím, že nic nevím. Počkej Sarumane, jednou na svoji povahu doplatíš. Jenom čekám, jestli to bude zítra, nebo až pozítří.
.

O fénixech a aprílovym počasí

13. dubna 2014 v 14:16 | sarush ef |  Co mě napadne
Jako počasí dnešního dne, přesně takové je dnes moje rozpoložení. Stokrát jsem se vznesla až na hladinu a stokrát mě neviditelný kámen zase stáhl ke dnu. Stokrát jsem shořela a z popela znovu vzplanula. Jako fénix.

Nenávidím to aprílový počasí. Svítí slunce a já jsem šťastná a pak se setmí a dvakrát zafouká vítr a mně přijde, jako by měl svět skončit. Za den to stihnu při takovymhle počasí vystřídat asi tak stoosmnáctkrát. Zkuste si za den stoosmnáctkrát změnit pohled na svět. Denně se tisíckrát přesvědčim o sobě, tisíckrát si přijdu silná. Tisíckrát si uvědomim, že svět je báječný místo. Tisíckrát se přesvědčím o tom skvělym chlapovi, kterej mě už nějakej ten pátek baví svym tolik zvláštním myšlením, humorem, všim. A tisíckrát ten pocit zase ztratim, nechám jej vypařit se jako páru nad hrncem, nechám jej rozplynout se, jako by neznamenal nic. I když nechci, i když se zuby nehty bráním tomu, aby nezmizel.



"Nemůžeš ve mně najít cestu. Ale možná, že já mohu být tou cestou..."
.

Co mi mozek fakt nebere

8. dubna 2014 v 20:28 | sarush ef |  Co mě napadne


1) Fráze ZAPOMNĚL JSEM SE NAJÍST - Člověk může zapomenout cokoli, a milionkrát horší věci jako zapomenout nevypnout plyn nebo nevyzvednout babičku na letišti, ALE zapomenout se najíst? Zapomenout, že by v žaludku ještě mohlo být místo na trubičku nebo sušenku? Vyloučeno. Jasně, nejíme, abychom žili, ale naopak. Ale stejně. Kdo by to riskoval?

2) Novodobej rap a jeho největší poklady , kde vrchol veškerýho umění znamená text o čubkách, penězích a klipy plný dělání bordelu, vyvrcholenejch v okamžiku, kdy dotyčnej rozšrotuje auto za dva miliony, aby kurva bylo vidět, že na to má (a že má v piči).

Teda, ne, že by nebylo jasný, že to perfektně neslpňuje účel přilákat za á bandu trotlů, kteří si nad tím zanadávají, za bé bandu trotlů level 123, kteří potom tejden vykřikujou, jak ten klip byl drsnej. Rýmy stylu láska páska z pera Huga Toxxe zní chvílemi jako čistej dadaismus, po chvíli si uvědomíte, že to jenom třicetiletej týpek potřebuje, aby se mu to rýmovalo.

Všichni jedou biz, všichni honěj' chips,
kluci honěj' holky, holky kouřej' dicks.
Holky kouřej' Camelky, čubky chtěj kabelky,
rtěnky a pastelky, a mrdat, mrdat.

3) Nenávidíme Justina Biebra - Jo, zpívá jako když šlápneš kočce na ocas nebo tak aspoň zpíval, když jsem vod něj před pár lety slyšela proslulou Baby. A vypadá na třináct let, no v tý době mu myslím třináct bylo. Hroznej problém, že nemá zjev třicátníka, a že se naopak tohle pískle LÍBÍ holkám a je úspěšný v tom svým kvílení. Pozor, prý zasluhuje větší nenávist než Hitler.

Já vám nevim. Teda vlastně vim. Ne že bych se nějak urputně potřebovala bít za práva Justinka se světem, ale nenávidět máme snad týpky, co v parku čekaj na malý holčičky a pak jim ubližujou. Ne kluka, co si jednou blbou slaďárnou získal celej svět.

4) Lidi, kteří se bojí doktorů víc než té rakoviny, kterou jim ti hodní pánové v bílejch pláštích zjistili, až když už bylo pozdě - Víte, možná mám na odborníky z oblasti medicíny štěstí, ale stále, i kdyby ten lékař byl jakejkoli, pořád je lepší než ta nemoc. Jasně, každé povolání má svoje slabé vykonavatele, ale za sebou šest let studia a většinou nespočet hodin praxe, než je vůbec někdo pustí k lidem. Jasně, občas se prostě stane nějakej průser, ALE pořád, i když to není nejlepší na světě, máme kurva vyspělý zdravotnictví, kterýho je fajn využít. Ne čekat a potom chtít po lékařích zázraky.

5) Když slovo feťák vyvolá v představách lidí podobnej obraz jako vrah. Když někdo, kdo zpronevěřil pár milionů dostane víc let v base jak člověk, co roky ubližoval dětem, páč to, že máme o dítě míň přece nikomu nevadí. Většině to uškodí každopádně míň než krádež pár milionů. Když se pár lidí inspiruje a zabije pár dětiček, nestane se nic. Když se pár lidí rozhodne rozkrást republiku, bude to v hajzlu. Znamená to, že je to horší? Neznamená, prostě se to jen dotýká nás všech.

6) Ortodoxní puristé jazyka českého - Oh, ano. I ty na blog.cz máme. Chodí po blogískách a hledají. Jejich oči nesledují o čem píšete, i kdybyste byli Shakespeare, nikdy se vám ve článku nevyjádří k věci, protože jejich mozek jen automaticky hledá v textu slova, která do něj nepatří. Tedy, nepatří podle nich. Dovolili jste si o něčem říct, že je to ekologické, signifikantní nebo jen informujete čtenáře, že jste objevili novej a krutopřísnej song? V komentáři si přečtete, že jste idiot, břídil, že špiníte a zneucťujete krásu našeho jazyka, načež vám je nabídnut alespoň jeden, většinou značně kostrbatej ekvivalent danýho slova, co jste tak nevhodně použili. WTF?


Já miluju slova, jazyky, zvlášť ten náš, jeho flexibilitu, všechno. Ale násilnej purismus je píčovina. Jako zvon.
.

Kde končí sranda

2. dubna 2014 v 20:37 | sarush ef |  Co mě napadne
Po dlouhé době, která vlastně dlouhá není, jen mně tak připadá, zas píšu. Připadám si ztracená, i když jsem navenek sebejistá a mám milion odpovědí pro druhé. Paradox je, že pro sebe je nenacházím, vlastně někdy nevím ani jak zněla otázka. A když znám otázku i odpověď, tak zas nevím, jestli je správná a takhle se v tom točím pořád.

Dlouho jsem nebyla ztracená takhle hrozně moc. Vlastně jsem asi bláhově věřila, že mi v sedmnácti bude ležet svět u nohou. Těšila jsem na na medozlatavé vlasy do půli zad a neutuchající jistotu v tom co dělám, vysnila jsem si chlapa, o kterym budu vědět, že je pro mě tím nejlepším. A hlavně jsem si myslela, že nebudu takhle tápat. Nepotřebuju cíl, stačí mi směr, jenže se mi z toho věčnýho rozhodování už točí hlava.

Popravdě - v peněžence mám dvacku, vlasy sotva po lopatky a v odstínu hnusné popelavé s nehezkými rezavými fleky, páč už jsem pár týdnů líná zaběhnout do drogerky a koupit si dvě čokoládový hnědý. Na informačním systému mě straší špatný známky z matiky, v hlavě vyvsávaj pochyby o každym kroku, co udělám. A chlap by byl, jenže je to zatím taková hra, že se o tom skoro bojím mluvit. Hry se musí hrát, ne o nich psát, jinak to není ono, a upřímně, na červenou knihovnu tu to zatím taky nevidím, i když by byla asi docela svéráznýho rázu. Ať žijou jiný koncepce chápání čehokoli.

Něco se musí zlomit. Musí. Něco mi musí dát jistotu. V hlavě mi hraje soundtrack ze Sucker Punch a hlášky z Malé velké Británie a pořád přemeješlím nad tím, jak se vlastně vyslovuje Manowar a vůbec, tisíc jinejch podstatnejch i nepodstatnejch píčovin zalejvá můj mozek a mě to bolí.

Naučila jsem se jak na lidi. Vždycky jsem to chtěla, vždycky. Jenže právě, právě teď bych se tisíckrát víc potřebovala vyznat v sobě.

Na druhou stranu, pořád je sranda. Z mýho života nezmizela láska a pořád se směju vtipům o Židech. A navíc je den ode dne víc hezky.

Pfa. Instavýcuc. První ranní, nejlepší višňová vodní, výleťák a čirej egoismus.