Březen 2014

Zapomenutý duše hledaj svoje přístavy

29. března 2014 v 22:34 | sarush ef |  Co mě napadne
Ať mi někdo vysvětlí, proč musí být všechno tak jasně definováno. Proč potřebujeme jednotnou definici lásky, správnosti, hrdinství? Rebelství je jen záminka, my lidé potřebujeme být chápáni, chceme být pochopeni. A někdy stačí, aby ten pocit souznění člověk cítil k jednomu člověku. Jedna je pořád jenom jedna a jedno blbý prvočíslo , ale je někdy šíleně moc a vydá za milion. A někdy, třeba, znamená víc než ten milion.


Vždycky jsem slýchávala, že mám jinou koncepci chápání světa. Možná v tom někde znělo i skryté špatnou. Ale vězte, nejmilejší čtenářstvo, že někde za tím vším skeptismem bylo zahrabané očekávání, že to jednoho dne bude víc k užitku než ke škodě. Já si nikdy neuměla dávat pozor na to, co řeknu. Chápu, že se v dnešní době hraje na vypočítavost a že umět si lidi omotat kolem prstu je žádanej skill, ale já nikdy neuměla než říct, co si myslím a čekat, jak to dopadne, zapůsobí, koho urazim, naštvu, odradim.


Odlišnost je bolestivá v tom, že lidí, kteří vás pochopí, nikdy nebude milion. Někdy nebude takovej člověk žádnej. Někdy budete děsně sami a hrdlo vám bude svírat děsnej pocit, že je to s vámi fakt zlý. Ale možná, a ta možnost je fakt děsně a žalostně malá, jednou potkáte takovej malej obraz sebe. Možná se neshodnete ve všem, výslovnost kapely Manowar je přece jen záludnost nejvyššího stupně a jistotou to nebude jediná ani ta nejmenší věc , ALE jinak si možná porozumíte, ne úplně, ne ve všem, ale stejně to bude tak silný, až z toho možná dostanete závrať.


Tak trochu jako já.

Někde vysoko v horách

13. března 2014 v 21:12 | sarush ef

Pořád teď někde cítím vůni levandule a tráva je posetá sedmikráskami. A pak taky - takové to něžné měkké světlo, které tak brzy zaplaví další nový den, to mi chybělo ze všeho nejvíc, i když toho bylo víc, mnohem víc, co se zase vrátilo.

Pro mě je to jako příběh. My v divočině, sami uprostřed toho všeho. V boji s vlnami oceánů, smečkami vlků a nejvíc se sebou samotnými. Ódinovi synové a dcery. Na cestě, jak v tom stejnomennym Kerouacovu díle nebo jako v klipech Lany Del Rey. Něco se láme a my jsme najednou hrdiny Hemingwayových románů. Ranní chlad nás vyhání z teplých spacáků. Světlo probleskuje mezi korunami stromů. I mlha se pomalu rozplývá. Někde vysoko v horách, kde život plyne jinak než zde.

Ve vzduchu je něco jinak. Ptáci zpívají, nic víc, a přece…
Přece něco..
A pak taky, to měkké světlo.

P.S. Odpusťe. Příliš jsem za zamilovala do příběhů Vikingů a severských básní. Příliš jsem si zamilovala ono romantické přemýšlení. Odpusťte všechno tohle buřičství a volnomyšlenkářství. Omluvte bohémství v mých myšlenkách. Příliš miluji život. Dejte mi čas a já možná začnu psát i vážněji. Odpusťte. Musela jsem to ze sebe dostat. Je jaro.

.
.