Únor 2014

Zmatek nad zmatek

23. února 2014 v 20:13 | sarush ef
Mám rozpracovanej článek. Sebereflexivní. Ale všechno se tak rychle mění. Když ten článek zveřejním dnes, zítra už budu jinej člověk. Zatraceně.

Dneska jsem vstala dřív. Těch 8 hodin jsem určitě někde nahnala, spíš i víc. Ale jsem mrtvá. Nepomohla mi skvělá snídaně. Ani to, že jsem se rozhodla zacvičit si po ránu. Ani skvělá muzika, kterou jsem si otevřela spolu s okénkem Wordu. Nevím proč. A i u toho psaní jsem se maximálně nasrala. Zvládla jsem dohromady asi tak tři věty, zjistila, že psaní stylem, jakým píšu já, se fakt nedá, pokud pokud to nemá bejt nějakej pseudožánr, kterej nerespektuje už ani zákon akce a reakce. Totiž, psát pokračování něčeho, co jste začali škrábat před půl rokem. Zjistíte, že si zaprvé nepamatujete, o čem jste před tím půlrokem psali. A když už jste to tak psali, dávno by jste to napsali jinak. Zatraceně. Jste někdo jinej. Zajímá mě, kdy tohle přestane. Kdy se to ustálí alespoň na to, že mi nebude připadat, že jsem ještě včera byla úplně blbá. Ale upřímně, dávám tomu rok, maximálně dva. Ale kdoví. Mám v sobě zmatek.

A jo, Saruman fotí děti.

.

Koneckonců konec redhead éry

16. února 2014 v 23:09 | sarush ef |  Co mě napadne
Lidé se mě ptají, co mě vedlo ke změně barvy vlasů. A mně se nechce odpovídat. Zvlášť, když v tom všichni vidí tak hrozně tragický příčiny. Mám pocit, že pochybují o mé duševní pohodě, že se tajně obávají, abych neskočila z mostu nebo se nešla oběsit. Protože proč jinak bych si barvila hlavu, když ne po nějakém šíleném životním zvratu? Fakt mi nikdo neumřel, zatraceně!


Má to jednu jedinou výhodu. Absence měděné na mých vlasech mě ušetřuje hloupých otázek obvykle mířených na slečny a chlapce se zrzavými vlasy. Tedy, zvlášť té jedné - ohledně barvy dalšího ochlupení na těle. Jako by nebylo jasné, že holka s hnědýma očima a obočím nejspíš nebude pravá zrzka. A pak tak, zadruhé, jako by každý nevěděl, že pubické ochlupení je přeci jiného druhu než vlasy. Takže ne, NEJSEM TAM DOLE ZRZAVÁ!



Místo na titulce mi udělalo radost. Až na pár věcí - faktu, že kdokoli na té titulce je, ten může mít návštěvnost jak král, bez ohledu, jak dobrej je, skutečnosti, že někteří lidi prostě nechápou nadsázku, nedokážou a hlavně asi nechtjí pochopit vás, a toho, že jsem svoji premiéru na hlavní stránce mohla mít s něčím míň debilním. Odpočívám. Hodně čtu, prokousávám se osmistou stránkou Bídníků (lepší, než jsem čekala), znovu čtu geniálního Zaklínače, viděla jsem Catching Fire, druhej díl Hunger Games a jo, jestli první díl stál díky milionu klišé za nic, tohle bylo skvělý, a vůbec, na tyhle ohlasy si musím založit profil na CSFD.

Tohle je jenom takovej malej skřek, jakože žiju. Už píšu další článek.


P.S. Tu barvu jsem si vážně koupila jen tak. V umělym osvětlení vypadala teple a čokoládově, ve skutečnosti je spíš popelavá a téměř černá. Nevadí. Stejně byl čas na změnu.
.

JSME DALŠÍ ZTRACENÁ GENERACE - MY DĚTI ZE STANICE TUMBRL

9. února 2014 v 16:22 | sarush ef
Tak nám prý chtějí pánové v Bruselu zrušit v naší krásné republice akáty. I námi otrlými a zvyklými na spoustu věcí, lhaním v přímém přenosu počínaje a podání nemrznoucí směsi dvouletému děvčátku konče, i námi otrlými a otupělými hromadama všech těhle sraček tohle pěkně zamává. Ptáte se, co europoslance k tomuto závěru vedlo? Akát je u nás nepůvodní druh. Nepůvodní. To je celé.

Taky nám začala zimní olympiáda v Sochi, na Ukrajině se pořád demonstruje, někde u Třebíče se narodilo čtrnáct štěnátek a já zase bojuju s dutinama.

A krom toho přemýšlím nad naší generací. Nad skupinou nás pseudoumělců, kteří si honí trika na asku a promrdávají hodiny času na tumbrl. A žasnu, jak skvěle takhle sráčovina definuje náš život. Jak definuje nás. A jak jsme všichni stejní, ať už máme na triku Nirvanu, nebo Marylin Monroe.


My děti. Ti, co nejvíc řvou kolem sebe, a stejně sami nemají lepší řešení než anarchii. Občas nám je třináct, občas devatenáct, a stejně jeden jako druhej většinou nevíme co s životem. Fascinujou nás stejný věci. Jsme tak sveřepí. Každý poslání do hajzlu se rovná bodu na pomyslné stupnici toho, kolik ve společnosti znamenáme. Všichni máme tumbrl. A srdíčkujem většinou tak temný obrázky. Slintáme nad modřinami, bolestí, násilím, ale stejně tak si hodíme na profil obrázky z pohádek, na který jsme koukali jako malí. A malí zase chceme být. Milujeme jednorožce, zbožňujeme mlhu, horské hřebeny, extravaganci. Spousta z nás hrdě prohlašuje, že nechceme děti, přesto bychom se bili za práva koťátek. Nedokážem si zamést před vlastním prahem. Nevíme ani, co se nám děje před domem, v našem městě. Nepotřebujem. Budoucnost vidíme někde na pláži na Floridě. U nás v republice to stejně stojí za hovno, prskáme kolem sebe. To, že sami jistým dílem utváříme společnost, si už neuvědomujeme. Nesmíme být šťastní. Je to přežijek. My bloudíme. Důležitý je proces cesty, ne cíl.

P.S Nadsázka je mou nejlepší přítelkyní. Kritiku beru, ale hnidopišství a tahání za slova mě fakt nezajímá. Doopravdy ne.

Mějte se hezky a srdíčkujte se stylem a rozvahou,
můžu vám z toho s trochou štěstí zkusit analyzovat váš život.
sarush ef

Naše životy jsou prošpikované sračkami, a stejně, navzdory nim je to občas fajn

2. února 2014 v 17:50 | sarush ef |  Co mě napadne

Vždycky jednou za čas pročítám svoje staré deníky. Když už nic, aspoň se zasměju. Ale většinou si z toho pár věcí vezmu. Občas mi to nastíní i moje uvažování té doby. A vůbec je vtipné vidět, jak se během pár let změnil žebříček hodnot, jak se mění sny. Tehdy mě braly temné věci, byla jsem sveřepá a sebejistá, ačkoli do teď nechápu, kde jsem tu jistotu brala. Tehdy jsem věřila, že mi patří celý svět. Chodila jsem v gládách, na černý plátěný kalhoty si přišívala zipy a nevěděla nic o životě. A nevím do teď, jenže tehdy mi nedocházelo ani to.

Vlastně si závidím, že ty cáry papíru mám, zprostředkovávají mi jednodušší cestu k poznání své pseudotemné duše. I přes všechnu debilitu. Člověk má vedět kdo je, aby se moh od něčeho odpíchnout. Píšete nebo psali jste si někdy deník?

Co se týče mě - právě teď by mi stačilo, kdyby se oteplilo. Nebo aspoň zmizel ten studený vichr. Nevím, co se od loňska změnilo, ale zimní období nesu rok od roku hůř. V mé hlavě střídavě oblačno, vlastně je mi docela fajn. Hlavní je dělat něco - produktivní činnosti mi dělají radost a já konečně zase pořádně píšu a plním obstojně cvičební plán. S focením je to bída, to uznávám. Ale svoje prsty mám až příliš ráda na to, abych je nechala zmrznout.

Čauec.