Vždycky je o čem psát

25. ledna 2014 v 22:41 | sarush ef |  Co mě napadne
Udivuje mě, že mi nikdo neopravil tu do očí bijící hrubku v menu. Udivuje mě, že polovina ruské populace dávno neumrzla, můj nehynoucí obdiv mají i obyčejní dělníci, které vidím cestou do školy pracovat po městě. Já mrznu, i když vyběhnu o přestávce na deset minut ven.

Ve čtvrtek jsem asi po měsíci obnovila chození do posilky. A zapřísáhnu se klidně, že takhle hloupě jsem si tam ještě nikdy nepřipadala, ještě nikdy jsem tam nemusela překonávat takové nepříjemné úzkosti. Ale řeknu vám, že když jsem potom jela domů, cítila jsem se fakt dobře. I když cvičím i doma s vahou vlastního těla, ty hnusné stroje to stejně nenahradí. Bývala jsem na tom s fyzičkou i hůř, to nepochybně, ale do řecké kalokagathie mám stále ještě daleko, a nejen kvůli svým stehnům. Nepříjemně mě pobolívají kolena, dřepy jsou jejich zabijáky, a šedesát kilo je dost, zvlášť, pokud ten cvik děláte po dvou měsících a zrovna si tam napálíte TOLIK. Mám strach, že jsem si odrovnala chrupavky.

Propadám znova svému příběhu a myslím na něj mnohokrát za den, nejen, když mám otevřeno okénko wordu, ale tak tomu ostatně bývalo vždycky. Stejně tak se stávám posedlou trpným rodem a archaismy.


Otočila se v sedle, ne hned, dávala si na čas. Dlouhé vlasy jí vlály v silném větru, déšť dávno ustal. Viděl ji tam, rozčilenou a ledově klidnou, drobnou a přesto silnou. A krásnou. Všiml si, jak se nevědomky kousla do rtu. Pověsti nelhaly, alespoň v něčem ne.


A stále přemýšlím. Nad lidmi, nad morálkou, nad společností. Nad tím, jak jsme ovlivněny výchovou, kolik procent naší osobnosti tvoří geny. Co lze změnit, co je v nás zakořeněno. Po čem toužíme, za čím jdeme.


Člověk, jakkoli to vyznívá mnohdy malicherně vedle misky horké polévky a teplé přikrývky, má ve svém nitru místo pro sounáležitost, chce být poslouchán a pochopen, mírně kárán a usměrňován, potřebuje pociťovat důvěru v nejtemnějších chvílích, a není-li tohle místo vyplněno, pak mysl strádá jako tělo bez polévky a chleba, vzduchu a vody.

Láska není jediným, co člověk může mít, rozhodně ne láska k jedinému člověku, přesto, pokud sami nenalezneme nic jiného, a to píši záměrně, neb věci, které tvoří náš život a dělají z něj Život s velkým Ž, ty nedostaneme ani je nelze vyhrát v loterii, našim údělem je pátrat po nich, a mnohdy jsou to cesty plné výmolů a občas jsou to stezky, jež končí slepě, a pokud člověk nenalezne nic jiného, pak každá věc, ke které upíná svoje snažení, každá byť hloupost znamená vše, a člověk hraje vabank, i když nedrží v rukou nejlepší karty.

Něco v nás nás nutí někam se přimknout, člověk musí někam patřit, jako i ten nejsměšnější klaun má svoje místo mezi komedianty a nejotrhanější vagabund najde své bližní mezi hromadami odpadků a krabicovým vínem.

Škoda, občas se stane, že se komedianti prostě rozhodnou dřív. A na klauna se, ať ve shonu nebo prostě proto, že stojí za nic, prostě vykašlou.

ask.fm, pro všechny, co mi chtěj položit tak těžkou otázku, že mě to položí



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Faiwy Faiwy | Web | 26. ledna 2014 v 2:01 | Reagovat

Ach, já se snad zamilovala do tvých vlasů! (^o^)

2 L L | 26. ledna 2014 v 7:51 | Reagovat

Na prvých dvoch, v tom čiernom, vyzeráš úplne geniálne! ((:

3 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 26. ledna 2014 v 11:04 | Reagovat

V minulém roce jsem hodně cvičila doma, ale pak to pomalu začalo upadat a vrátila jsem se ke svému oblíbenému gaučinku. :D V pátek jsem se však rozhodla k tomu cvičení vrátit, tak jsem zvědavá jak dlouho mi to vydrží. :)) A ty koukej při tom cvičení být opatrná ;)

4 Markét Markét | Web | 26. ledna 2014 v 11:44 | Reagovat

Nevím, jak děláš, že ti to na fotkách vždycky sluší.

Ovlivněni výchovou jsme strašně, vlastně je to celý náš život. A je jen na nás, jak ho změníme, jakou cestou se vydáme jít. Vždyť můžeme být jiní.

5 Ivina Ivina | 26. ledna 2014 v 13:39 | Reagovat

Klobouk ti sluší.
Já se začala zase víc snažit a jím pravidelněji,než jsem doposud jedla.Musím zase udělat velkou změnu,na mém těle.
A taky pořád přemýšlím.Někdy přemýšlím i ve chvíli,kdy se to vůbe nehodí a to je fakt problém.

6 Mrs. Tollens Mrs. Tollens | Web | 31. ledna 2014 v 18:14 | Reagovat

Musím unzat že text mě dostává :D Je dobře že ses odhodlala něoc se sebou dělat. Držím ti palce ;) Krásně píšeš, to jak je to napsaný :O Nádherný!! A krásné fotky, máš úžasný vlasy :)

7 Lapis Lapis | Web | 14. února 2014 v 22:25 | Reagovat

Chtěla jsem si článek přečíst, ale hned úvod mě zarazil a já musím prohlásit: obyčejní dělníci? Jak něco takového můžeš říct? Jak takové spojení můžeš vůbec vypustit? Možná to nebyl úmysl, ale tímto spojením dáváš najevo nadřazenost vůči všem, kteří pracují rukama, přímo říkáš, že mají tvůj obdiv jen proto, že snesou zimu?! Omlouvám se, že tě chytám za slovo a je mi jasné, že jsi to nejspíš tak nemyslela... ale hrozně mě vytáčí povznesenost nad dělníky, když se současnou nabídkou práce jsou mezi nimi i lidé velice vzdělaní. A je dost možné, že všichni skončíme jako oni, nasvědčuje tomu čím dál víc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama