Leden 2014

Čím chceš být, dítě?

31. ledna 2014 v 0:28 | Sarush Ef |  Co mě napadne
Dospělí se tak rádi ptají na tuhle otázku. Podstrkují nám ji pod nos s nadšenou vervou - a my v osmi chceme být letuškami a piloty, ve dvanácti pány doktory, ve třinácti nás zachvátí vlna fascinace právníky a všichni hrdě prohlašujeme, že právě ono právo je naším vysněným cílem. A potom nad tím začínáme přemýšlet hlouběji, utváříme si názory a přemýšlíme, co by bylo to pravé pro nás, z čeho by se nám neobracel žaludek a při troše štěstí z toho kápl i dobrej pocit a miliony navrch.

Mým životem se prolíná spoustu zálib. Zatímco některé, a těch je bolestivá většina, ve mně nezanechaly víc než než opojný pocit v první den, psaní se držím doteď. Sbírání známek prostě pro mě není a asi ani nikdy nebude. Všechno jsem opustila, u ničeho nezůstala, všechny tyhle krásné věci zradila. Jen to zatracené škrábání po papírech a bušení do klávesnic mi zůstalo.

Bez keců - plánuju si za tři roky hodit po maturitě přihlášku na žurnalistiku. A vlastně nejen kvůli tomu psaní, nejen kvůli tomu , že mi nedělají problém hloupý slohovky ve škole a píšu. Byla bych blbá, kdybych myslela, že je to povolání jen o tomhle. Ale řekla bych, že pořád dokážu nad věcmi přemýšlet, pořád si dokážu udělat nějakej názor, dokážu si určitý věci spojit. Měla bych mít přehled. Nemám jej, ne dost široký a všeobecný, ale denně googluju slova, která neznám, ptám se na věci, kterým nerozumím. A vůbec mě fascinují lidé, kteří jsou v tomhle fakt dobří. Lidé, kterým nic neujde, v rozhovorech jsou neústupní, vědí, jak uhodit kosou na kámen a dokážou reagovat, na cokoli. Můj slovní projev stojí za nic. Vycpávková slova vem čert, ale s ta nervozita z lidí bude tou vůbec nejtěžší překážkou, kterou budu muset překonat. A ne jen s obtížemi přelézt, budu ji muset hravě přeskočit a ještě mít dvacet čísel do rezervy.

A vůbec nechci působit nabubřele nebo jakkoli arogantně. Kdoví, třeba mě cesty zavanou někam úplně jinam.
Já jen, že už mám odpověď pro vás dospěláky.
.

Vždycky je o čem psát

25. ledna 2014 v 22:41 | sarush ef |  Co mě napadne
Udivuje mě, že mi nikdo neopravil tu do očí bijící hrubku v menu. Udivuje mě, že polovina ruské populace dávno neumrzla, můj nehynoucí obdiv mají i obyčejní dělníci, které vidím cestou do školy pracovat po městě. Já mrznu, i když vyběhnu o přestávce na deset minut ven.

Ve čtvrtek jsem asi po měsíci obnovila chození do posilky. A zapřísáhnu se klidně, že takhle hloupě jsem si tam ještě nikdy nepřipadala, ještě nikdy jsem tam nemusela překonávat takové nepříjemné úzkosti. Ale řeknu vám, že když jsem potom jela domů, cítila jsem se fakt dobře. I když cvičím i doma s vahou vlastního těla, ty hnusné stroje to stejně nenahradí. Bývala jsem na tom s fyzičkou i hůř, to nepochybně, ale do řecké kalokagathie mám stále ještě daleko, a nejen kvůli svým stehnům. Nepříjemně mě pobolívají kolena, dřepy jsou jejich zabijáky, a šedesát kilo je dost, zvlášť, pokud ten cvik děláte po dvou měsících a zrovna si tam napálíte TOLIK. Mám strach, že jsem si odrovnala chrupavky.

Propadám znova svému příběhu a myslím na něj mnohokrát za den, nejen, když mám otevřeno okénko wordu, ale tak tomu ostatně bývalo vždycky. Stejně tak se stávám posedlou trpným rodem a archaismy.


Otočila se v sedle, ne hned, dávala si na čas. Dlouhé vlasy jí vlály v silném větru, déšť dávno ustal. Viděl ji tam, rozčilenou a ledově klidnou, drobnou a přesto silnou. A krásnou. Všiml si, jak se nevědomky kousla do rtu. Pověsti nelhaly, alespoň v něčem ne.


A stále přemýšlím. Nad lidmi, nad morálkou, nad společností. Nad tím, jak jsme ovlivněny výchovou, kolik procent naší osobnosti tvoří geny. Co lze změnit, co je v nás zakořeněno. Po čem toužíme, za čím jdeme.


Člověk, jakkoli to vyznívá mnohdy malicherně vedle misky horké polévky a teplé přikrývky, má ve svém nitru místo pro sounáležitost, chce být poslouchán a pochopen, mírně kárán a usměrňován, potřebuje pociťovat důvěru v nejtemnějších chvílích, a není-li tohle místo vyplněno, pak mysl strádá jako tělo bez polévky a chleba, vzduchu a vody.

Láska není jediným, co člověk může mít, rozhodně ne láska k jedinému člověku, přesto, pokud sami nenalezneme nic jiného, a to píši záměrně, neb věci, které tvoří náš život a dělají z něj Život s velkým Ž, ty nedostaneme ani je nelze vyhrát v loterii, našim údělem je pátrat po nich, a mnohdy jsou to cesty plné výmolů a občas jsou to stezky, jež končí slepě, a pokud člověk nenalezne nic jiného, pak každá věc, ke které upíná svoje snažení, každá byť hloupost znamená vše, a člověk hraje vabank, i když nedrží v rukou nejlepší karty.

Něco v nás nás nutí někam se přimknout, člověk musí někam patřit, jako i ten nejsměšnější klaun má svoje místo mezi komedianty a nejotrhanější vagabund najde své bližní mezi hromadami odpadků a krabicovým vínem.

Škoda, občas se stane, že se komedianti prostě rozhodnou dřív. A na klauna se, ať ve shonu nebo prostě proto, že stojí za nic, prostě vykašlou.

ask.fm, pro všechny, co mi chtěj položit tak těžkou otázku, že mě to položí




Psát je sranda, a nejvíc pro ty, co to po vás čtou

17. ledna 2014 v 23:14 | sarush ef |  Co mě napadne

Já blbka vždycky myslela, že člověk, co píše, nemusí umět vůbec nic, stačí mu tužka a papír. Že jsou spisovatelé a novináři lidé bez starostí. Prostě jen talent a čirou radost z písmenek a zbytek dohledají v době informačních technologií na netu.

Nedohledají.
Musí vědět všechno.
No, skoro všechno.

Bez ohledu na žánr, řekněme všeobecnej přehled z historie, psychologie, biologie, anatomie, zeměpisu a každodenního života je víc než nutnost. Velmi dobré chápání souvislostí. Velmi dobré pozorovací schopnosti. Velmi dobrá představivost. Schopnost předpovídat věci. Vytříbený cit pro situace, a tak vůbec, měli bychom být spíš polobohy, věnovat se tomuhle všemu pětadvacet hodin denně a ještě furt bychom nebyli tam, kde bychom být chtěli.

Já jen, že když píšete o fiktivní zemi zasazenou zhruba do období středověku, najednou litujete, že vám ten dějepis byl k ničemu, když se zarazíte nad tím, co hodit hrdinům na talíř, protože jste si nikdy neřekli, co si tehdy týpci v dvanáctým století dávali k večeři. Žárovku na strop do pokoje taky dát nemůžete, protože si uvědomíte, že ji sestrojil až Edison někdy v období průmyslové revoluce. A to už vám nesedí vůbec nic, máte popsat krajinu a úbočí, úžlabiny a strže se motají dohromady, do toho vám prší a vy se modlíte, ať to není kolosální blbost, když ještě plánujete napsat, že o pár dní později bude padat z nebe sníh, je to sice fiktivní země, fyzikální zákony jsou ale pořád zákony, a když už nemáte respekt k ničemu jinýmu, do rozporu mezi tohlencto se fakt dostat nechcete. To krásný sedlo, na kterým hrdina překonává životní pouť, by si zasloužilo taky minimálně pár vět, ale odkud mám sakra vědět, z čeho se takový srandy vyrábějí? Z kůže? A taky, jak dlouho vydrží kůň cestovat? Možná, že už byl po těch bezmála třech dnech ve skutečnosti chcíplej. A když jsme u toho, které bylinky zastavují krvácení? Jaké symptomy vlastně vyvolává jed v ráně? Jak to funguje se žoldnéři, kdy přesně je čas jim zaplatit? Znáte nějakou dobrou taktiku do bitvy?

.

Co roky dávaj a berou

10. ledna 2014 v 21:48 | sarush ef |  Co mě napadne
Tentokrát jsem si řekla dost. Žádný hloupý předsevzetí, který vás opustí ještě dávno předtím, než je stihnete naplánovat. A hlavně je to můj poslední rok před magickou osmnáctkou, číslem, který vlastně neznamená vůbec nic, když se na to podíváte střízlivě. Ale připomíná mi, že se pořád neumím chovat, zatraceně. A něco mi říká, že už se to ani nenaučím.

Ale stejně si ten necelej rok chci užít. Možná, že tak nějak z principu, a vlastně, i kdyby to byla pravda. Chci udělat ve věcech jeden velkej pořádek. Najít si v nich systém - najít si ho úplně ve všem. V celým tomhle velkym tentonc.

Vím, co chci. Něco mě poslední dny táhne ven. Dát těm zlenivělým lýtkům konečně zabrat. Zaplnit všechny ty imaginární sešity něčím novým, zase ty zlý písmenka poskládat jinak. Dostat do sebe další miliony informací a zahltit se jimi. Poslechnout si tisíce názorů. A prostě si jen tak užívat, s jarním vánkem ve vlasech i vlahou teplou nocí v létě, s umírajícími listy ohnivých barev na podzim i s vůní purpury v zimě.



Pátek, 10. leden

Další osamělé odpoledne. A večer. Naděje na lepší zítřky leží někde v prachu. V hlavě přemýtám, jak čas využít, ale většinu věcí ihned zavrhuji. Mohla bych jít běhat, ale jsem ráda, že sedím. Mohla bych si vypočítat pár logaritmický rovnic, ale z mozku mám stejně květák.

Jako samostatná jednotka nestojím za nic.

(a zakazuju si další takový výlevy)

.

Jak Sarumana zmáhá novoroční únava

3. ledna 2014 v 17:55 | sarush ef |  Fashion
Jsem unavená, i když bych vším tím odpočíváním měla překypovat energií. Asi dvacetkrát z uplynulé týdny jsem si otevřela blog, napsala pár zmatených vět a nebyla schopna pokračovat. A když už zase ano, stejně už ten pocit nebyl aktuální. Prostě prázdno. Byla jsem prázdná, a i když mi stále dělaly radost nové svršky a boty a slunce rozlévající se trávě ve mně probouzely pocity štěstí, něco ve mě bylo mrtvé a já to nedokázala vzkřísit. Až teď. Nemám chuť to rozpitvávat, ani metaforicky ne. A ne, nikdo neumřel ani nikdo nikoho neztratil a vůbec, nebyla to žádná tragédie, i když v mých očích tak trochu ano. Tečka, teď se můžeme bavit o těch botách.

Cítím se zcela tragicky, neb jediné co jsem za dva týdny napsala, je pár věcí sesmolených mezí druhou a čtvrtou ranní a při zpětném čtení je sice styl dobrej, ale nějak se projevuje, že právě v tyhle hodiny má člověk nejnižší mozkovou aktivitu. A to je potom kompozice úplně k ničemu, fakta si protiřečí a komplet to nedává smysl. Mám hroznou chuť opět něco nafotit, konečně po dlouhé době něco, co by stálo za to, jenže s mým vstáváním ve dvanáct (začínám se za to nenávidět) a tmou jak v prdeli ve čtyři odpoledne se toho fakt moc nafotit nedá.

Nahromadily se mi nějaký věci, který jsem dostala během Vánoc a narozek. Ne, není to vše, ale fotit každej sprcháč mi přišlo jako zbytečnost. Horoskop říká, že tenhle rok má být lepší než ten předchozí, a ani ten nebyl tak tragickej, takže?



Konečně mám víc beanie - červená a černá přišly před Silvestrem z Honkongu za čtyřicet korun jedna, tu béžovou jsem našla při shánění vánočních dárků v Brně za pade. Nejlepší věc na světě.


Když už se furt oháním tou kůží a cvočky, bylo na čase v tom stylu i něco pořídit. Tuhle tašku hledám už dlouho, osud mi ji mile připravil v Calliope za tři stovky. Boty nebyly plánovány, jenže jsem na ně narazila v Tescu za čtyři stovky a řekla jsem si, že další ankle boots v tomhle stylu fakt využiju stokrát. Hvězdičky na nich jsou, uznávám, trochu trapárna, ale zdálky to není vidět a zblízka se z toho taky nikdo neposere.


To béžové zmrdské je Tally weil, asi 180korun, ty bílé a černé Calliope, 89 a 129kč, černobílé šaty Calliope jsem si koupila s tím, že fakt nemám žádný slušný společenský oblečení, za ty tři stovky to stejně nakonec můžu nosit i po doma.


Šály - červená pletená je za 150 od vietnamců, ta druhá šedá z CaA a byla dárek a je boží. Vůně je nejbožštější svěží květinová záležitost. Lak na nehty sehnal mladej kdesi na burze za dvě koruny, vydrží asi tak zhruba jeden den, ale ta barva je luxus. Krém byl opět dárek, Avon, ještě jsem je po něm neosypala, nezežloutla ani se nedostaly žádné jiné vedlejší účinky, a vlastně je mrkvouvá vůně docela příjemná, takže za mě jo.


Kartáč už byla v mém případě už docela nutnost, příbuzní mě dobře znají, i když mám zálusk ještě na Tangle teezer. Tenhle má výbornej design a dobře slpňuje svoji funkci. Paletka je výborná věc, něco podobné jsem potřebovala, škoda, že velikou část vrchniho patra se stíny tvoří ty barevné, které já zrovna moc nepoužívám, když se líčím jen bílou a černou. Oranžový deníček je prostě miláček, miluju tyhle věci. ♥

.