O dravcích na gardénijských pláních

30. listopadu 2013 v 22:57 | sarush ef |  Příběhy
Znovu a znovu, tentýž příběh, tytéž situace, stále dokola, s nepatrnými změnami, protože nikdy nejsou dost dobré. Je to zvláštní, uvědomovat si, že to nosím v hlavně už skoro celou dekádu. A zase píšu. O Istrélii.




***
Stovky mohutných dravců létaly nad rozlehlými pláněmi náležícími k Gardénii. Jejich obrovská křídla vypadala dokonce i ze země nadlidsky mocně.
"Kolik jich Ewilen chce?"
"Počítá minimálně s patnácti kusy. Za dnešek." odpoveděl Rights věcně
"To je dost," ozval se mladík "nejsou to zajíci. K čemu je potřebuje?"
"To není naše starost, Faliene."
"Možná není. Ale zatraceně, tyhle ptáky si přece královna nedává do polívky. Co z nich může mít?"
"Nevím, co z nich bude mít královna, za to vím s přehledem, co z toho plyne pro nás. A to mi úplně stačí. A pamatuj, Faliene, že je šíp musí okamžitě zabít. Dáme se do toho."
"Jsou tak zvláštní.. člověku je skoro líto prohnat jim srdcem ostrou střelu." poznamenal Falien
"Jsi příliš uvědomělý. Nezapomeň, že královna platí zlatem."
***
Cestovat s Morsianem bylo asi jako rozhodnout se dobrovolně vydat na cestu smrti. Tmavovlasému muži s přehledem stačilo několik hodin spánku, stále udržoval nelidské tempo a dosud nejevil známky únavy, alespoň zatím. Natalenka, ačkoli na ženu velmi dobře uvyklá životu v sedle, již začínala pociťovat bolest v nohou a hýždích způsobenou dvacetihodinovým putováním v sedle každý den. Uvědomila si, že ji na tohle peklo alespoň částečně připravily poutě, na které ji otec bral jako malou a které ji naučily vytrvalosti, vojenský výcvik s třiceti kily na zádech, když jí bylo šestnáct, a elfská Zkouška s nejlepšími bojovníky v Istrélii. A taky si uvědomila, že ačkoli tohle vše absolvovala, pořád nebyla s to se Morsianovi vyrovnat. Hlavou jí prolétla vzpomínka na přemožené elfy, na nůž zapíchlý pár centimetrů od její kůže, na ledový klid, s jakým Morsian mluvil, na jistotu, s níž se pohyboval.
"Překvapila jsi mě," podotkl "myslel jsem, že nevydržíš ani první den."
"Och," přemýšlela chvíli a žíly se jí plnily vztekem "Proč mi to říkáš? Je mi jasné, že o mě nemáš vysoké mínění, ale je to to poslední, co by mě zajímalo. Neztrácej čas."
"Nechtěl jsem tě urazit." řekl Morsian prostě
"Nech to být," pousmála se trpce "je mi to úplně jedno. Kvůli tomu tu nejsme. Ale díky za tu upřímnost. Omračující."
***
Bylo asi příliš sebestředné mluvit takto, ale bylo jí to jedno. Měla vztek a bylo jí zle, z únavy, z Morsiana, ze všeho. Morsian patrně postřehl, že má se zvládnutím cesty jeho tempem problémy, ale bylo mu to patrně jedno, nebylo nic, co by jej k ní poutalo, nebyla mu nijak užitečná. Nepotřeboval nikoho, v tom byla jeho síla. Ale ona jej potřebovala, neboť měl hluboké znalosti a skoro nadlidské schopnosti, které přesně potřebovala k dosažení svého cíle.

Hledala cokoli, co by mohla proti morsigenskému bojovníkovi použít. Ale pokud měl nějaké zásadní nedostatky, jakékoli charakterové vady, neodhalila je, nacházela spíš klady. Nebyl dokonce ani ješitný, jen se mohl spolehnout na svoje schopnosti. Byl vychován Charliem, uvědomila si najednou. Hledala nedostatky na špatném místě.
A to bolelo.
***
Druhého dne cesty je překvapil déšť. Zprvu jen jako nevinné mrholení, po poledni už jako prudký liják, navíc posílený o silný vichr a chmurné počasí. Natalenka, jíž kapky vody smáčely dlouhé zlaté vlasy, si přehodila přes hlavu kapuci a přitáhla si tmavý plášť blíž k tělu.
"Co hodláš dělat?" zeptala se stroze
"Co hodlám dělat? Nemůžu dělat vůbec nic."
"Do půlhodiny z nás bude naskrz kapat voda."
"Promiň, princezno. Déšť ve slunečnou krajinu proměnit neumím. A mám-li být upřímný, tenhle déšť je to nejmenší, co mě trápí."
"Jen jsem se zeptala. Pro mě totiž je noc v posteli pohodlnější než na rozmočené zemi a v lijáku. Nebudu spát na zemi, jen, abych si něco dokázala."
"Spát nebudem vůbec. Není čas. Do zítřka musíme být v Mablenu. Pak si pronajmi klidně celý hotel. Do té doby ti musí stačit tohle," a hodil jí sbalenou elfskou nepromokavou přikrývku
"Ach, pán má dobré vztahy s elfy. Ale měl by vědět, že nepřátelům se nesluší ani nesmí pomáhat." zasmála se a vážněji dodala "Díky, Morsiane. Díky za pomoc."
***
Pomalu si zvykala na ten pocit, kdy nikdy neměla tušení, co se Morsianovi zlíbí, a co s ním bude muset absolvovat. A vlastně by ani nemusela, kdyby jí v tom nebránily dvě věci. Skutečnost, že Balsint klidně dýchá istrélijský vzduch, že si klidně chodí po světě a nepyká za svoje činy, jí pila krev už hodně let. A pak taky - něco ji nutilo držet s Morsianem krok - a vlastně nešlo jen o ně dva, šlo o natalenskou hrdost a morsigenskou hrdost a ty obě byly dost silné na to, aby si jejich nositelé šli po krku nebo se minimálně snažili převýšit toho druhého.
U ní se to nečekalo. Ženy si měly hrdost pěstovat taky, už se po nich ale nechtělo, aby ji s někým srovnávali, rozhodně ne s morsigenskými muži. Nečekalo se od ní vůbec nic takového, že se bude prohánět stovky mil po Istrélii v jezdeckém plášti od elfů. Nečekalo se o ní ani, že se bude snažít pomstít smrt své matky a že se spřáhne s morsigeňanem, aby dosáhla svého cíle. Vlastně měla sedět a vyšívat, chodit s přítelkyněmi po zahradě, obdivovat rododendrony a chichotat se mladým pohledným mladíkům u stájí. Po večerech měla tančit a vybírat si muže, s kterými si zatančí. Měla se učit být milou společnicí, která mlčí a souhlasí, ať si myslí cokoli, která jednou bude výtečnou manželkou nějakému skvělému muži. Problém byl v tom, že přesně taková nebyla.
Několik bolestných zkušeností v mládí ji naučilo říkat si, co myslí. Pravda, nejednou se jí to vymstilo, něktěří ji za to nenáviděli. Otec ji často bral s sebou na svoje výpravy. Děvčátko se zlatými vlasy sedělo vedle něj a poslouchalo nejdůležitější rozhovory v říši. V deseti znala většinu mužů, kteří něco v Istrélii znamenali, a co víc, otec jí o nich řekl vše, co potřebovala vědět. A takové věci se hodily znát, což nejspíš věděl i král, když svoji dcera odmalička takhle zasvěcoval do tohoto světa.
Jen ta bolest na stehnech už začínala být nepříjemná. Pár hloupých hodin dělilo bolest od úlevy. Věděla to, vyspat se pár hodin, ráno by necítila nic.
***
"Máš chuť na pečenou kachnu?" prohodil Morsian najednou po několika hodinách mlčení
"Lepší otázku nemáš?" zasmála se "Proč se ptáš?"
"Zjišťuju, co budeš dnes večeřet. A nerad bych, abys zůstala o hladu. Felicita nejí maso vůbec a elfové jen ryby. Občas to byl docela problém."
"Pak tě ubezpečím - mě jí rozhodně neurazíš. Mimochodem, myslela jsem, že vlk samotář cestuje vždy sám."
"Uvažuješ správně, jen musíš ještě započítat všechny ty, kteří se k němu přidají proti jeho vůli. Ti pak druhý den cesty nemohou rozdýchat bolest v nohách, hekají únavou a ještě si myslí, jak dobře to neskryli."
"Vím, Morsiane, tvoje schopnosti jsou obdivuhodné. A ano, bolí mě nohy. Bolí mě. Klidně se ti přiznám, mysli si co chceš. A taky, přidala jsem se k tobě proti tvé vůli. Ale sám znáš mé důvody. Fajn, poznal jsi to na mě, poznal jsi, že mi není dobře, ale celou cestu jsem nepípla, rozhodně ne tak, aby to tvoji dokonalost rušilo. Tak mi tu prosím nic nevyčítej. Nejsem Felicita, nejsem tu kvůli tobě a tvoje urážky jsou mi ukradené. Tak mlč." odpověděla ostře a až překvapivě klidně a popohnala hřebce do trysku
"Počkej." zavolal na ni po chvíli nevzrušeně, vlastně to spíš řekl. Otočila se v sedle, ne hned, dlouhé vlasy jí vlály v silném větru, déšť dávno ustal. Viděl ji tam, rozčilenou a ledově klidnou, drobnou a přesto silnou. A krásnou. Všiml si, jak si nevědomky kousla do rtu. Pověsti nelhaly, alespoň v něčem ne.
"Copak, Morsiane?
"Jeď napřed. Znáš cestu do Mablenu?"
"Existuje něco, v čem mě nebudeš podceňovat? Ano, znám."
"Jeď napřed. Seženu v nejbližší vesnici něco k jídlu, dohoním tě. Zvolni tempo, nespěchej. A nejezdi po hlavní cestě, pokud to půjde, vybírej si okliky. Mohla bys narazit na špatné lidi."
"Díky za starost. Ale přesně tohle dávno vím. Zatím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enitas Enitas | Web | 1. prosince 2013 v 17:04 | Reagovat

Umíš dobře psát. Líbí se mi to. Ale chtělo by to sepsat nějak popořadě a uceleně, protože v takových útržcích se vlastně nikdo nevyzná. Víš co, pořádnej příběh se začátkem a koncem. :)

2 Evelin Evelin | Web | 1. prosince 2013 v 17:59 | Reagovat

Zajímavý příběh o.o Ale jsem z něj trochu zmatená...

- - - - - - - -
Budu ráda když navštívíš můj blog a zanecháš nějaký komentář :) faraway-way.blog.cz

3 Denn Kamze Denn Kamze | Web | 1. prosince 2013 v 19:08 | Reagovat

Taky bych chtěla takto psát, ale já na to nemám čas a má fantazie je poněkud naladěna na..eh ehm :D

4 Denn Kamze Denn Kamze | Web | 1. prosince 2013 v 19:10 | Reagovat

Prosím tě..zveřejni můj koment..hodil se do těch, co musíš povolit :D

5 Charlie Charlie | E-mail | Web | 2. prosince 2013 v 21:46 | Reagovat

prečo mi neukazuje na bloglovine nové články, čo publikuješ ty a ešte další blogeri, čo ich tam mám uložených? Potom prídem po sto rokoch na blog a odrazu zistím, že tu je záplava a mne sa to naraz nechce čítať.
Ja som strašne pobúrený

6 Netty Netty | Web | 3. prosince 2013 v 2:36 | Reagovat

Měla bys napsat knížku :)

7 Aurora Aurora | 8. prosince 2013 v 20:17 | Reagovat

desne parádne. :-)

8 Evil Evil | Web | 18. prosince 2013 v 0:23 | Reagovat

moc hezký :)

9 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 23. ledna 2014 v 15:45 | Reagovat

Moc pěkné! Líbí se mi postava Morsiana, ostrý, sobecký a ke konci tak vnímavý.

10 T. J. Woltur T. J. Woltur | Web | 20. listopadu 2014 v 18:34 | Reagovat

Píšeš krásně takhle moc lidí nepíše ale chvílema se tak trošičku strácim i když za chvíli už tak troch chápu
Moc hezké :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama