Listopad 2013

O dravcích na gardénijských pláních

30. listopadu 2013 v 22:57 | sarush ef |  Příběhy
Znovu a znovu, tentýž příběh, tytéž situace, stále dokola, s nepatrnými změnami, protože nikdy nejsou dost dobré. Je to zvláštní, uvědomovat si, že to nosím v hlavně už skoro celou dekádu. A zase píšu. O Istrélii.


Je to jak Uroboros, začarovanej kruh, zatracený nekonečno

25. listopadu 2013 v 21:41 | sarush ef |  Co mě napadne
Lhala jsem nejspíš sama sobě, když jsem říkala, že mi nevadí, jakej mám ve věcech bordel. A víc než šesnáct let jsem potřebovala na to, abych zjistila, že to tak není. Roky mi matka opakovala, že jsem v tom hrozná. Vlastně mi to říkalo víc lidí. A léta mi trvalo, než jsem si přiznala, že mají vlastně pravdu.

Vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Není to jen o tom, že mám nepořádek ve věcech, pořád něco hledám a pořád to ztrácím. Neumím si věci zorganizovat, neumím si rozhvrhnout čas. Permanentně dobíhám na vlak. I hlouposti, které by mi bývaly zabraly dvě minuty, odkládám a dobu neurčitou. A pak na ně většinou zapomenu.

A vážně to chci změnit, však už o tom píšu za tenhle měsíc asi pátý článek. Nejsem z těch, co se uklidňují hláškami typu pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. Vadí mi to. Je mi z tohohle chování zle, a nejvíc u mě samotné. Jen nevím, co s tím.

Mám krční páteř v hajzlu. Včera mě v ní zničehonic křuplo, málem jsem omdlela a potíže mi dělalo i oblíct se, protože, kdo nezažil, těžko pochopí, co je to za bolest. Jedna tableta Dorsiflexu mě trochu vysvobodila, ačkoli krk stále cejtím a nemůžu dělat svoje sprostocviky. No, vlastně je dělám, i když bych neměla.

A pak - konečně chci něco nafotit. Třeba s nahými zády, černou rtěnkou a lesem v pozadí. Nebo čímkoli. Jakékoli fotky. Brutálně mě to baví. Tenhle blog to potřebuje. Spoustu fotek. Denně článek. Víc povídek. Držte mi palce, prosím.

A vůbec bych chtěla zkusit spoustu nových věcí. Třeba pole dance, quinou nebo clip-in vlasy. Znáte symbol Urobora? Chci jej na čistě bílé tričko. Ve znamení té mé nekonečné prokastinace, a přiznejme si, i dalších věcí. Klidně si jej tam i namaluju. I když jsem na tyhle věci tolik nešikovná a určitě bych měla tendence odkádat to na dobu neurčitou.

.
.

Fejetonista s ruksakem ohraných klišé, přesně tak nesmím dopadnout

21. listopadu 2013 v 21:27 | sarush ef |  Co mě napadne
Mám motivační knížku. Je o tom, jak se učit, jak mít ve věcech pořádek, a tak vůbec, o všech věcech, kterejma nedisponuju a nutně je potřebuju získat. Sebrala jsem ji někdy o hodině matiky u místečka s prospektama na vysoký školy a zřejmě čekala na někoho, jako jsem já. A jestli ne, řeknu, že jsem se chtěla hlásit na VUT. Tohle logo na ní totiž přesně je.


A co jsem zjistila, kromě tisíce jinech věcí, mimochodem, bylo, že člověk nesmí přestat zkoušet. A i když je nasranej, unavenej, smutnej, v hajzlu, nesmí přestat, pokud chce, aby to, co dělá, mělo smysl. Několikrát jsem to vyzkoušela. Jde to, zatraceně.

Ale dost těhle blbejch rádoby vtipnech keců. Připadám si poslední dobou jako rádoby vtipnej fejetonista s ruksakem ohraných klišé. A v těchhle vodách fakt zůstat nechci.


Fotila bych, fotila, ani nejde vyjádřit zasranýma písmenkama, jak ráda bych při východu slunce stála v lese a mačkala spoušť až do vymlácení baterky. Musím jít, bože, o víkendu ven, a něco spáchat. Škoda, že je to teď se světlem taková bída. Potřebuju to jak nic.

Dneska jsem konečně potvrdila moji první objednávku z ebaye. Škoda, že jsem tu stránku nezačala používat dřív. A lituju, že jsem toho rovnou neobjednala víc. Nákup za ty necelý čtyři stovky mi asi stačit nebude, i když je to asi 8 věcí, který bych tady sehnala tak za pětkrát víc, mám strach, že moje ženská stránka nebude uspokojena. Teď už stačí, aby mi ty věci došly. Mimochodem, nějaký must-have z ebay za pakatel?


Dlouho jsem nebyla v posilce. Mladej mívá teď dost brigády a kámoška radši jde hopsat do érobiku. A samotné se mi nechce. Cvičím doma, i když je prostej fakt, že zvedat težký věci je prostě tisíckrát účinnější jak dvoukilový činky stokrát po sobě. Moje specialitka je prkno, totálně zabijácká věc na břicho, ruce a vůbec celý tělo a rovnováhu. Praktikuju každej den před před spaním, jednu nebo dvě minuty. Jedu kliky, který mě bavěj, a různý blbosti na nohy, který mě nebavěj vůbec. Už asi 2 dny zkouším udělat stojku. Zatím mi to jde jen částečně. Zkouším, jak dlouho vydržím most a vůbec se snažím doma něco dělat, ale do té posilky bych přecejen měla co nejdřív. Mimochodem, nějaký tipy na cvičení na triceps?



.

O chlapech, jejichž řádky mě víc než baví

20. listopadu 2013 v 18:03 | sarush ef |  Co mě napadne
Za život jsem toho přečetla docela dost. Nebo aspoň víc než průměrnej člověk, byly roky, kdy jsem těch knížek zvládla třeba 80. Baví mě to, nevím co říct jinýho . Kdo mě zná ví, že u mě vyhrává fantasy, válečný knížky, psychologický, filozofický, autobiografický - a dnes chci psát o těch vůbec nejoblíbenějších.


Andrzej Sapkowski - zasranej polák a jeden z mála mejch oblíbenců, co ještě žijou, a přece chlap, jehož styl psaní je mi nejbližší a jehož texty mě nejvíc inspirujou. Jeho spojování vznešenejch věcí v kostrastu s čistým naturalismem mě baví jak nic jinýho. Ať žije Zaklínač.

Jack London, geniální borec, dobrodruh, zlatokop, alkoholik. Jeho životní zkušenosti a charakter by samy o sobě vydaly za celou knihovnu. Jeho drsný styl, kterej vynikl v jeho povídkách z mrazivé Aljašky, mistrně popsané pasáže popisující například život Bílýho Tesáka, a především neskutečný dílo Tulák po hvězdách, kde byla smrt popsána takovým způsobem,jako by s ní London chodil dvakrát týdně na kafe.

Ernest Hemingway, jehož názory jsou občas šílené a nepochopitelné pro obyčejné lidi. Důvod, proč tolik lidí odloží znechucení Starce a moře s tím, že jim ta knížka nic nedala. Ten chlap prostě přemýšlet nějak jinak, vznešeněji a nějak výš. A to je hrozně krásná myšlenka. Musel mít spoustu víry, ten chlap, a to je něco nádhernýho. Lidi nechápaj, proč za něco takovýho dostal Nobelovku. Já to pomalu chápat začínám.

Oscar Wilde a jeho myšlenky, některé bolestivě pravdivé, jiné nesmyslně cynické, avšak nikdy ne nudné. Obraz Doriana Graye je geniálně propracovaným dílem o touze po kráse a propasti mezi svědomím a lhostejností.

Erich Maria Remarque, jehož kouzelný styl mi učaroval natolik, že jsem přečetla téměř všechny jeho knihy. Na západní frontě klid je navzdory tomu všemu pro mě krásná knížka. Remarquovy myšlenky o něco méně oslavují hrdinskost než Heminway, Remarque není takovým milovníkem dobrodružství a nebezpečí, ale v jeho textech je hrozně moc lidskosti.
Moje zvlášť oblíbené jsou Vítězný oblouk o imigrantovi Ravicovi, Jiskra života z koncentračního tábora a Noc v Lisabonu. Tu Nobelovku měl dostat taky. Jestliže ji získal Hemingway, měl ji Remarque dostat dvakrát.

John Ronald Reuel Tolkien a moje úplně nejdelší knižní láska. Snová Středozem mě pohltila asi v 9 letech a už nikdy mě nepřestala bavit. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak to ten chlap dokázal všechno vymyslet, aby mu všechno sedělo a ještě ten svět opatřil dějinami a několika funkčními jazyky. Jestli je Pán Prstenů výbornej, pak je Silmarillion geniální. Z vět té knížky dýchá život, všechno je, jako by to vážně existovalo. A to se vážně jen tak nevidí.

A další. Phillip Pullman s výbornou trilogií o Zlatém kompasu, Lyře Stříbroústé a ženě se zlatým opičákem na rameni, George Orwell se známou dechberoucí 1984, o které už jsem nedávno už psala a třeba pan Exupéry známý svým příbehem o Malém princi. O těch třeba zase přístě.
.

Zima se blíží, jak by řek Lord Stark

18. listopadu 2013 v 19:42 | sarush ef |  Co mě napadne
Řeknu vám, že pro fotografy je zima na nic. Pominu-li fakt, že máte po několika minutách prsty zmrzlé na kost, pořád je tu to světlo. Teda vlastně není. A když už je, není ho moc a nevydrží dlouho, slunce většinou zaleze zrovna ve chvíli, kdy se spontánně rozhodnete, že chcete jít dělat obrázečky do foťáčku. Ale většinou nestihnete nestihnete ani vyjít. Není čas fotit zmrďárny, rozhodně není čas fotit dobře. Jako jo, ještě bejvá hezky. Kolem poledne. Ve stromech lesů probleskují paprsky. Celá krajina jako by se třpytila. Škoda, že já jsem v poledne zvyklá spíš obědvat.

Trpím zimou. A trpí moje uši, kůže na obličeji, trpím celá. Připadá mi to celé jako první díl Her o Trůny. A taky jsem si téměř jistá, že sníh a mráz neproklínají jen fotografové.

Achjo. Původně jsem chtěla psát tuctu objednaným věcí na e-bay, testu z chemie a o tom, jak se neumím učit se. Nevadí.

Zatraceně.
Zima se blíží.
.


.

Jak jezdí intelektuálové do Prahy

13. listopadu 2013 v 20:50 | sarush ef |  Co mě napadne
Řeknu vám, že si zase připadám jako mizerný bloger. A ne, že by nebylo o čem psát, vždycky je o čem psát. Jen asi nebyl čas. Mám se fajn - ani nevím, proč to říkám - kdy jsem se vlastně měla vážně špatně?

Když se od třetí hodiny ranní převalujete v posteli s křečmi v břichu a nejistí, stojí-li vám za to vůnec někam jezdit, pak potřebujete něco, když se teda doopravdy odhodláte, co vás v tom doopravdy utvrdí.

Řeknu vám, že žlutý autobusy Student Agency jsou na takový ráno stvořený dokonale. Je to jako doma - přečtete si nejnovější noviny, mrknete na televizi, co je novýho a přinesou vám kafe. Dokonce i bez toho, abyste za něj zaplatili nějaký nekřesťasnký peníze.

Víte, jezdím totiž stovky kilometrů za vzděláním. Aspoň občas. Tenhle rok teda myslím poprvý, abych byla zcela upřímná. Stověžatá Praha mi tentokrát připadala o něco méně hnusná než před léty. A dopadlo to tak, že jsme se v době úvodní přednášky, z které jsme se znechucený nudou zvedly a šly pryč, potulovali okolo Karlova mostu, absolutně netušili, kde se nacházíme, a protože 9 z 10 dotázaných na cestu byli turisté, byla to i docela prdel.

Abych se dostala k tomu, proč jsem tam vlastně jela, někdy před dvěma měsíci jsem se rozhodla jet na Den latiny. A ačkoli jsem nečekala nic moc, bylo to výborný. Zjistila jsem, že z dějepisu, psychologie a vůbec všeho už přecejen něco málo vím, ale je toho tak zatraceně málo, že bych potřebovala deset dalších životů, abych mohla říct, že je to aspoň ok. A brutálně mě to bavilo, všechny ty souvislosti. Ty tři přednášky byly zatraceně málo, stejně jako je je jeden život zatraceně málo na všechny vědomosti, co do sebe člověk nikdy nemůže nasoukat.

Už vím, co chci v životě, nebo aspoň teď, dělat.

Chtěla bych cestovat, vzdělávat se a psát. Jen já, slova a měnicí se krajina za oknem. To bych chtěla.






.

Sleduju filmy, kde jsou tuze hloupý hrdinky, čtu knížky o pedofilech a koukám na seriály, kde se jenom šuká a zabíjí

7. listopadu 2013 v 16:33 | sarush ef |  Co mě napadne


Bez keců, hned na začátek, dneska to nebude obvyklé tlachání nad nějakým problémem, dneska se chci docela lidsky vyžblechtat, ačkoli jako deník to tu příštích sto let nejspíš vést nechci. Opět jsem začala zvládat školu, jaké překvapení, že ono se to vážně zvládat dá, pokud si k tomu člověk občas sedne, známe, víme, jen je problém to praktikovat.

  • Nabokovova Lolita mě hrozně překvapila. Asi jsem tak nějak čekala něco tuze násilnického a hrubého na způsob markýze de Sade, prostě knížku, kterou průměrný člověk odkládá po pár stránkách znechucenej, a Lolita je přitom hrozně smutná a z toho očekávaného devianta se nakonec vyklubal ostýchavý člověk. Plus za dost osobitej styl psaní, občas trochu složitej, ale o to lepší, když nad tím člověk trochu víc popřemýšlel a vychutnal si ho.
  • Nicméně, byly i věci, co mě totálně odradily. Co si budeme povídat, ženský obecně nepíšou dobrý knížky, ale to co jsem viděla ve filmu Hunger Games, se mnou docela zatřáslo. Jasně, pomineme všechny ty klišé kecy na začátku, konci i každé minutě filmu, ale charakter, jakože mě to teda moc charakterní nepřišlo, té vymaštěné útlocitné dokonalé lučištnice, jak by klidně zemřela pro každou kámošku, nikdy by nikoho nezradila a všem odpouští, to teda teda bylo docela hodně nepodařený. Asi bych docela chtěla vidět výraz Freuda.
  • Neminul mě ani seriál "kde se jenom šuká a zabíjí", Game of Thrones, Hra o trůny u nás. Řeknu asi jen pár věcí - nevím jak knížka, ale seriál nic moc, občas je to na můj vkus trochu vykonstruovaný. Ale koukám na to. Částečně díky kontrastu mezi Daenerys a Drogem, díky Daenerysinýmu tělu, díky tomu hrozně vošklivýmu malýmu zmrdovi, ale koukám a ještě asi na pár dílů mrknu.

Taky mám čas na o haloweenských akcích malovat na ksicht kostlivca. Udělala jsem si to jen na půlku, s tím že, mi jinak vůbec nevyniknou oči. Škoda, že ty barvy na obličej vydrží tak třikrát míň než ta nejhorší tužka na oči od vietnamců a dobrý akce se většinou neobejdou bez objetí, polibků a spousty drinků, který vašemu vobrázku na druhým ksichtu fakt nedělají dobře. Dopadlo to asi tak zhruba tak, že jsem tu černou měla rozmazanou úplně všude.

A nakonec - založila jsem si malou galerii na blogspotu. Mám v tom tam trochu ještě bordel, ale jinak je to přesně takové, jak jsem chtěla, jen jeden černej nápis, záplava bílé a - ty fotky.




.

Ta pravda.. vážně existuje?

1. listopadu 2013 v 16:41 | sarush ef |  Co mě napadne
Všechno je teď tolik šedé. Připadám si, že svět vidím jen za sklem, který navíc mění perspektivu, barvy, vůbec všechno.

O nedávným volbám toho bylo řečeno tolik, že není důležité se k tomu nějak moc vyjadřovat. Bylo to asi nejspíš poprvé, s výjimkou přímé volby prezidenta, kdy jsem se o tohle trochu zajímala. Ale jsem zmatená. Takhle že to vážně chodí? Vážně může politik lhát v přímým vysílání, pak tu věc přiznat a dělat jakože nic? Vážně chodí lidé k volbám, aby hodili do volební schránky stranu, která stejně neudělá nic? Nejsem z těch, co by měli potřebu vykřikovat, jak je to všechno hrozně v hajzlu, máme se v zásadě docela dobře. Ale s těmi možnostmi dnešní společnosti by se to dalo udělat mnohem líp. A není to jen problém politiků. Jen ještě prostě nevíme jak.

Stále se mi něco tají. Šestnáct let se mnou mluví jak s retardem, protože bych nic z toho, jak to ve světe chodí, nepochopila. Všechny ty povídačky se člověku tak mile vrývají do hlavy a pak se tak nemile mažou. I takové hlouposti jako "nedělej ty ksichty, zůstane ti to" nebo "nejezdi si tou štětkou na holení po obličeji, vyrostou ti vousy", i důležitější věci, jako bych si z pár příznaků nedokázala dát dohromady, že má člen rodiny rakovinu, myslíte, že nevidím a neslyším a jsem úplně vymaštěná? Desítky věcí, pořád, hlouposti, ale prostě je nejsme schopni pochopit, pokud nemáme odžitý minimálně tři dekády. Vždycky jsem svět měla rozdělenej zhruba tak, že dospělí jsou někde na mnohem vyšší úrovni bytí. Další iluze, ve které žiju. Možná jsou věci, co nejsem schopna pochopit, ale rozhodně vidím a slyším a když mi někdo docela očitě vmetá to ksichtu úplný nesmysly, docela mám chuť mu ten jeho rozkopat.

Nevím nic o světě, o tom, jak to doopravdy chodí. Mám problém rozlišovat mezi věcmi, činy, lidmi, protože nevím, jaká je pravda. Jasně, zítra se ozvu, odpovídáš vesele a dávno víš, že to určitě neuděláš.

Můžete si stěžovat na to, že nám možná NASA tají základnu na měsíci. Ale napřed si ověřte, jestli vám nelžou nejbližší příbuzní a přátelé.


Protože všichni žijeme v iluzi.