Říjen 2013

Hlavní zásada neposrat se

27. října 2013 v 21:04 | sarush ef |  Co mě napadne
Hlavní zásada neposrat se, říkám já, říká moje matka a je to pravda. Člověk nesmí brát moc vážně lichotky. Ani urážky. Pokud to nezvládne, je to v hajzlu. Lichotky jsou špatné. Nikdy nejste dokonalí, ani pokud vám to někdo napíše k fotce a přidá k tomu pět srdíček. Nikdy nejste na hovno, protože jste zrovna nevynesli koš. Takhle to nefunguje. Člověk si to nesmí brát k srdci, ne moc. Díky, že to dávno vím.

Vstávala jsem včera v půl čtvrtý, ačkoli byla sobota a já obvykle nevstávám před polednem. Saruman šel pracovat. Deset hodin střihat větvičky a dělat věnce na dušičky je na hovno minimálně pro vaše záda, ale pokud vám zůstane dobrá nálada, je to jako nic. Dokonce se tam odreaguju jak nikde. Známe zásadu, že nezáleží na tom kde, ale s kým. Ta byla splněna. Tak jsem se zasmála jak už dlouho ne. Raděj chcípnu při zabijácké hokně venku, než bych zas někoho na dráte přemlouvala, jestli nechce levnější plyn. Při té sviňárně mě už nikdo neuvidí, ani kdybych měla žít o suchym chlebu.

Nebo mám ráda ty cesty do města s největšími burgery a barem s nejlepším jukeboxem. Vypadá to tam jako v ponorce. Vůbec se to stalo takovou naší tradicí. Většinou se spontánně rozhodneme pět minut před odchodem na vlak, kdy někdo z nás prohlásí, že by si zas dal něco pořádnýho na jídlo.

No a dnes jsem konečně stihla něco nafotit. Je to na nic, když je tak brzy tma, člověk vyleze ven a za hodinku je tma.

Potřebuju dvě věci. Schopnost povznést se nad určitými věcmi - a píli. S tou první obvykle nemám problém. S tou druhou jsem ještě nejspíš nikdy nesetkala. Nějaká dobrá rada?

.

Když mi bylo šest, naučili mě číst a psát, a řeknu vám, je to návykovější než cigára

25. října 2013 v 22:12 | sarush ef |  Co mě napadne
Zjistila jsem, že jsem se za těch pár let stala na psaní témeř závislou. Skoro každej den si večer otevřu nějakej sešit a sepíšu si pár věcí, co mě sere, co se mi povedlo, nepovedlo, co si chci koupit, co si koupit chci ale želbohu asi nikdy nekoupim, co mě zaujalo, kterejm slovům jsem neruzuměla a chci si o nich zjistit víc, nápady na texty, články, fotky. Tvořím si seznamy věci, který chci dokázat , čísel, který chci pokořit, výsledků, kterejch chci dosáhnout.

Nevím proč, ale dost mi to pomáhá. Dokážu si přitom utřídit myšlenky. Potom to dlouho dobu třeba ani nečtu, možná po rocích, kdy se zasměju, jak jsem byla omezená. Spousta lidí tomu nerozumí, nic jim to nepřináší, proti gustu.. ať si každej dělá co chce.

Já si sepisuju myšlenky.


Ne, neberu drogy, jen tak občas vypadám. A ještě jsem si stihla koupit zimní boty.
.

Já se za ten instagram postavím

22. října 2013 v 21:42 | sarush ef |  Co mě napadne
Spoustu vás nechápe, proč je tolik z nás posedlá chorobnou touhou fotit si nohy u televize, cereálie u snídaně, voňavé latté v kavárně nebo nové nákupy. Máte legraci z instagramu. Koho zajímá, co jste měli k večeři?

Víte co? Fascinují mne interiéry, kvůli obsahu. Vůbec zvláštní vášeň mám pro koupelny. Nevím proč, ale ráda si prohlížím obsahy skříněk, kosmetických taštičky, když zrovna u někoho jsem. Je to tak trochu posedlost, ale milá, a když si prostě odskočíte, nikdo vám nemůže nic říct. Ani nejsem zase takový blázen do kosmetiky, spíš mě baví pozorovat lidi, a i z koupelny se toho dá o člověku zjistit vážně dost. Hned za koupelnami mám na žebříčku ložnice. Je to tak intimní místo, člověk jej nějak nechce ukazovat ostatním. Všechny ty peřiny, obsahy nočních stolků, jak se liší, jak se shodují. Člověk si tu připadá v bezpečí, sdílí ji sám, možná s druhou osobou, ale nikdy to není místnost, kam si pozvete přátele na párty.

Chci říct, že tohle sdílení fotek ze života, tohle sdíleních těch hloupých fotek jídel, umožňuje člověku poznat ostatní z trochu jiných úhlů. Komu povídáte, jakou barvu mají vaše peřiny? Komu se chlubíte, jakou jste měli večeři ? Tyhle malé kousky života lidí, které ani neznáte, kousky radosti, stylu byste nikdy neměli možnost poznat nebýt toho zasraný instagramu, blogu, facebooku i jinejch technickejch píčovin, který vám všem tolik pijou krev.





Dál a dál, protože země šílenství sou plný dobrejch věcí

20. října 2013 v 21:10 | sarush ef |  Co mě napadne
Před několika týdny jsem tu psala, že jsem hrozně unavená, že si připadám jak po heráku. Už je to dobrý. Vstávat se mi nechce pořád, ale už se díkybohu neprobouzím ze snů o kanibalech a světě jako z knížky 1984, se zalepenejma očima, a s bolavym celym tělem. Podzimní krize překonána. Zhlédla jsem za víkend několik milých filmů - jednu šíleně debilní komedii Na šrot, která ale byla ke konci úplně geniální, světoznámý Shaweshank, který nestačí vidět jenom jednou, a několik dalších, ještě milejší díky té nežné atmosféře teplých peřin a teplého zmrdova těla.

Vlastně sem chtěla napsat nějaký článek o ničem. Pořád se svazuji tématy. Chci psát jen tak o ničem. Chci si zase něco dobrého přečíst. Nějaké dobré fantasy, ale takové to trochu naivní. Pít k tomu teplý čaj, ukusovat sušenky a nemyslet na nic špatného. To bych chtěla. Mít pár dní volno. Moci si jen tak s lidmi hodiny povídat. Něco si uvařit.

Víte co? Píšu zítra test ze slovíček. Ve uterý ty testy píšu tři. Asi je konečně čas přestat se jen válet.
Ale je konec týdne. Jeden článek o ničem si můžu dovolit.







Proč mě sere, že jsou na tom ti hloupí lidé líp jak já

18. října 2013 v 18:49 | sarush ef |  Co mě napadne
Často mi říkaj, že když se sebou začnu něco dělat, budu dobrá, že mám na to dobrá bejt. Vlastně ne dobrá, že budu lepší než ostatní. Víte, jsem hrozně líná. Mohla bych mít jedničky, mohla bych. Kdybych měla vůli. Mohla bych dokázat skoro cokoli, kdybych měla vůli. Nemám ji. Nevím proč. Nedokážu dělat věci pořádně, pokud mě nebaví, pokud vyloženě nechci. Buď něco dělám pořádně, nebo to nedělám vůbec. To je můj problém. Vlastně toho i vím docela dost, dokážu si dost věcí logicky odvodit, co se naučím, mi většinou v hlavě zůstane, pokud je to aspoň trochu zajímavý. Vím věci, než je stihnem probrat, ale želbohu, většinou to moc neocení. Neříkám, že je to vyloženě špatně, ale jo, pokud máte ve třídě premiantky, který bez toho, aby strávily odpoledne se sešitem dějepisu neví ani, co bylo Velký schizma, pak mě to, no, docela sere, i když z dějepisu mám teda tu jedničku taky. Počkejte, počkejte, jak asi to dopadne?

Špatně pro nás bez vůle. Jo, hodně špatně.
Budeme se dívat, jak ti blbí ctižádostiví stojí vysoko nad náma, jo, a pak bude úplně jedno, kdo bez šprtání nevěděl nic o Velkým schizmatu. Úplně jedno. Mějte se zmrdsky, jestli teda nepatříte do tý druhý skupiny. Mějte se zmrdsky.


Jo, jestli mě chcete říct, že tuhle nebo podobnou čepicu nosí teďka každej, jo, má, ale kvůli tomu mi si uši zmrznout nenechám. A pak taky, jo, být bastard je fajn. I když zmrd by byl lepší.
.

Proč mě sere plýtvání jídlem

16. října 2013 v 22:00 | sarush ef |  Co mě napadne
Ne, nebojte, nebudeme rovnou zachraňovat svět. Dneska mě v novinách praštil do očí článek o světovém hladu. Dneska, 16. října je totiž den potravin. V Mladé frontě tomuto tématu věnovali dokonce několik stran, dle mého obstojně udělaných, pokud máte možnost, určitě na to mrkněte. Je smutné, jak málo toho víme o tom, co jíme. Je smutné, jak málo jsem toho doteď věděla a stále nevím. Věděli jste, kolik potravy musíte dát zvířeti, aby se vám dostal na stůl plátek masa? Víte, kolik by se z té potravy, co zvíře sežere, najedlo dalších lidí? Kolik vody? Víte, že se polovina jídla, které by se daly normálně zkonzumovat, se prostě vyhodí?

Nikdy jsem nechápala vegetariány. Byla jsem přesvědčena, že nejedí maso kvůli zvířátkům samotným a kvůli tomu, že věří, že to něčemu pomůže, když odmítnou plátek masa. Teď mě děsí, o kolik je to složitější. O kolik. Jak je to celé propojené s hladem v Africe, vyčerpanou půdou a nedostatkem vody.

Máme moc peněz, moc všeho. No, řekněte mi, kdy jste měli naposledy hlad, a kvůli tomu, že jste na jídlo neměli peníze? Můžete si toho nakoupit hromady. Od každýho si vzít kousek a zbytek vyhodit. Pamatuju si, že když jsem byla mladší, bylo o trochu jiné. Když jsem dostala čokoládu, nějak měl člověk v sobě, že další dostane až za týden. Přijde mi, že v té době jsme měli potravin tak akorát, nevím, čím to je, ale je to tak. A člověk kupoval, co potřeboval, a měl z toho nějak tak větší radost, jídlo znamenalo víc. Ještě před stopadesáti lety dal člověk za jídlo 90% výdělku. Dnes je to slabých 20. Že ti tohle nechutná? Koš stojí za rohem.

Už dlouho mi to přišlo proti srsti. Aniž bych koukala na dokumenty a četla chytré články, něco mi na tomhle plýtvání vadilo vždycky. Mám k jídlu jistý druh úcty. I doma to máme takto nastavené, jistě, občas je prostě něco nesní nebo se zkazí. Ale není to zbytečně.

Chci jen říct, že přece není tak těžké trochu nad tím popřemýšlet. Jistě, žijeme v rychlé době, ale je tolik nemožné trochu se v supermarketu zamyslet nad tím, jestli se to a ono opravdu sníme? Opravdu není možnost, jak potraviny dál využít? Nemá cenu stežovat si na kvalitu nebo cokoli, pokud nezačnete u sebe, a tohle je fakt. Pomůže to nám, naší peněžence, ostatním lidem i téhle planetě.

Poslední dobou mě tahle problematika tak trochu zajímá, vím o tom ale zatím prachbídně málo, a tak se nebudu pokoušet o výklady, na internetu jsou toho mraky a mnohem lépe napsané, než bych dokázala já. Zaujal mě dokument Zelená poušť, který brilantně naráží na problematiku palmového oleje. A hodně dobrých článků jsem našla například u blogerky Dewii, ačkoli se všemi jejími názory nemohu docela souhlasit. A hlavně nechci, aby si to někdo špatně využil. Maso jím. Nikoho nechci obracet na zdravou stravu, vegetariánství nebo cokoli jiného s tímhle spojeným. Ne, nemyslím na to, jak snížit počet hladových v Somálsku. Jen mi přijde fajn občas se nad něčím takovým trochu zamyslet.
.

Víc ponožek a víc jídla, jako když jedem na Sibiř

14. října 2013 v 22:03 | sarush ef |  Co mě napadne
Brno vlastně není vůbec hezký město. Ale přijde mi, že narozdíl od pohádkovejch nádhernejch Budějic a jinejch měst je nám tak nějak blíž. Na hlaváku nasedneš na jedničku šalinu směr Bystrc. Vedle tebe sedí tak trochu cizinci, socky, ochlastové a taky úplně obyčejný lidi. Výstaviště je při východu slunce vlastně docela hezký. Fascinuje mě ten červenej břečťan, kterej tak ostře konstastuje s oprýskanou šedí zastávky na Pisárkách. Krásný baráky vedle těch úděsnejch. Kadeřnictví vedle putyky. Nějak z toho cítím docela pohodovou atmosféru. Brno je fajn kámoš, ošklivej jak prdel, když na to příjde, ale na nic si nehraje. A to je docela fajn v době všech těch krucánků a vznešenejch keců.

Co se týče té chaty - jet tam na víkend bylo jako mít na prohlídku muzea s tisíci exponáty pět minut. Žalostně málo. A většinu času jsme nakonec vážně prospali, protože jsme byli šíleně unavení po celým týdnu. Moc jsme se ani nestihli podívat po okolí, projít si všechno, jen tak. Váleli jsme se v bílých peřinách, pekli v krbu skvělé vepřové a pořád něco hledali. Suché ponožky, nejbližší hospodu i osobu na drátě, která by nás byla ochotna zasvětit do tajemství, jak pustit teplou vodu. Hladověli jsme proti své vůli a taky tak trochu kvůli mě, protože, zmrde, vrať ten makovej závin do regálu, nejedem na Sibiř a vůbec, máme toho hromadu.

Taky vim, co si příště vzít a ne jednou a co s klidným svědomím mohu nechat doma. Myslete si co chcete, ale s jedněma ponožkama, jak jsem si tam vzala já, fakt nepřežijete. Když jsem před odjezdem natřepávala peřiny, zavadila jsem o strop. Lustr mi spadl přímo na hlavu.

Občas si připadám fakt nepoužitelná.
Přístě víc ponožek a víc jídla, na delší dobu, a pak to bude dokonalý.



Podzimní chmurnosti a víkendová vysvobození

10. října 2013 v 21:23 | sarush ef |  Co mě napadne
Poslední dny jsem jako přejetá tankem. Nepomáhají litry kafe, nepomáhají hodiny spánku. Bude to zas dobrý, já vím, pár týdnů, a energie se vrátí zpátky do žil. Tahle část roku pro mě bývá pokaždý šílená, pochmurná, ospalá a beznadějná, pokaždý si maximálně domrvím všechny věci ve škole a nic nestíhám, nic si nemůžu zorganizovat a nic mi nejde. Tenhle zasranej podzim, vysává ze mě život a pak si připadám jak pod drogama, zmatená, chodím městem jak blázen
a hlavou se mi míhaj bláznivý myšlenky, zatímco mě málem přejížděj auta na ulici.

Mrdám na to. Ještě jeden den, a pak nic, nula věcí co musíš, tisíc hodin jen ke spánku, desítky filmů, ven jen na cigáro nebo se projít, jinak čtyřiadvacet hodin v peřinách. Já a zmrd a chata uprostřed lesů. Až se vzbudím, slunce bude nakukovat do okna. A možná že bude chmurno, temno a to bude další důvod v těch peřinách zůstat celej den. Koukneš ven a uvidíš jen lesy. Pryč od všech těch sraček tady. Jak dlouho na tohle čekám, jak dlouho po tohle moje tělo a moje myšlenky touží?

Déle, než by bylo zdrávo, já vím. Ale přece, přece se dočkám.



Tak zatím zmrdstvo ♥
Zvládnu-li to, čekejte v neděli nebo průběhu týdne i nadupanej post o životě v divočině.


KNIHA, KTEROU BYSTE MĚLI PŘEČÍST, NEŽ ZEMŘETE

8. října 2013 v 21:11 | sarush ef |  Co mě napadne
Od doby, kdy dokážu spojovat písmenka ve slabiky a slabiky ve slova, mi pod rukou prošly stovky knih. Přečetla jsem toho myslím docela dost - spoustu fantasy, románů, historických a válečných a psychologicky zameřených knih, nějaké ty autobiografie a kdovíco ještě, ale o to teď nejde.

Některé z těch knih mi byly mnohem bližší než ta, o které chci mluvit, jejich styl psaní i obsah mi byl osobnější. A přesto ta kniha, ta jedna jediná, kterou bych všem nejraději strčila před ksicht a vnutila jim, aby jim každé slovo proběhlo před očima minimálně desetkrát, přesto ta kniha taková není. A taky není ani trochu povzbudivá. A ačkoli není horrorová, při čtení mi běhal mráz na zádech tisíckrát víc než u Poea, Lovecrafta nebo horrorovejch filmů.

1984

Tolik surovosti a beznaděje, jako vložil Orwell do posledních stránek svého nejslavnějšího románu, tolik surovosti jsem nikdy v žádné jiné knize neviděla. Ani tolik pravdy. Je to kniha hrozně zvláštní, šíleně geniální a je tak hrozně pravdivá a smutná, že to ani nelze vypsat.
Vlastně ji nevnímám jen jako analýzu a predikci komunistického řádění, 1984 je o člověku jako takovém, o člověku, který si snaží zachránit holou prdel, jakkoli, o zvířeti chyceném do pasti, které udělá cokoli, aby se dostalo ven. Orwell odhaluje nejhlubší vrstvy lidského myšlení a činů. Zároveň odkrývá, jak jsme jako součást společnosti malí a bezvýznamní, jak hrajeme svoje předepsané role, jak se jako loutky pohybujeme po jevišti a odříkáváme scénáře, které jsme dostali do rukou.

Možná ji znáte, věřím že ano. Možná se chystáte si ji přečíst, byť jen jako knížku k maturitě. Možná už teď víte, že si ji nikdy nevezmete do rukou. Ať je to jakkoli - já vám říkám, 1984 není dobrá oddychovka k pátečnímu večeru nicnedělání, 1984 je geniální.

O výborných knihách se říká, jo, tohle miluju. Tuhle knihu se nedá milovat, dá se ji jen pochopit.


Chci to dělat, jen a jen tak

6. října 2013 v 20:51 | sarush ef |  Co mě napadne
Jsem na pokraji svého chabého umění. Jsem schopna ze sebe vymáčknout mnohem, mnohem víc, vím to, ale chce to čas. Spoustu času, a spoustu práce.

Není nad to pořádně se vyspat. Četla jsem, že když si v neděli přispíte, pomáhá to jako prevence proti rakovině. Tak jsem si přispala i v sobotu.

Řízek chutná nejlíp, když jej zakusujete palačinkami se šlehačkou. Nikdy jsem nechápala lidi, kterým se to zdá nechutné.

Něco jsem nafotila, něco i trochu stojí za to. Nabarvila jsem si vlasy. Zjistila znovu a znovu, že některé věci vážně nejsou pro mě. U jiných jsem se utvrdila, že díky nim dýchám. Vlastně ani nechci být tak strohá, ale čas mě tlačí. Článek píšu v posledních volných dvaceti minutách, pak mi jede vlak. Straší mě myšlenka na lineární funkce, že se budu muset překonat a sednout k tomu, i když jsou tolik, tolik jednoduché, já vím.

Víte,
chci tvořit neotřelá klišé. Nic víc.

Nechci psát, protože by mě to dělalo slavnou a bohatou. Nechci, aby se názory posuzovaly podle věku. Chci jen tak proplouvat. Nic víc.




Dostala jsem opět do objektivu Erlu. Nejhorší modelku na světě, kvůli její netrpělivosti. Výsledek je lepší, než by se dalo čekat.

Ale o to je tu krásnější. Ten plasticky dokonalý úsměv.


Zmrd a já. Já a moje liščí červeň. Přiště jdu na něco odvážnějšího. Joa ta průhledná halenka, koupená ve výprodeji a ukradena o rukávy, ta je skvělá.