Září 2013

Myslím, že potřebuju vysvětlit pár věci

30. září 2013 v 18:01 | sarush ef |  Co mě napadne
Přijde mi, že dělám věci odznova. Že se nikam nesousouvám. Nevidim výsledky, a můžu si za to sama. Asi je čas začít dělat věci pořádně. Víte, a to mi nejde. Hodně nejde. Když ano, skončí to na tom, že neumím mluvit s lidmi. Kdyby se na to umíralo, byla bych mrtvá do deseti minut. Takhle mě to užírá celej život. Není mi pomoci.

A víte co? Jediný, co potřebuji, je zkurvená vůle. Vůle, ta by mě z toho všeho vysekala. Aspoň se to říká, no.

Sere mě to. Všechny tyhle instatní pocity. Stížnosti. Na tloušťku od holek, co mají BMI 20. Na špatný známky holek s průměrem 1,2. Na poctivost. Hovno. Každej hraje za sebe. Na fér play. Na tohle nahraje nikdo. A teď mi řeknete, o co jsou instatní pocity horší než drogy? Jo, já vím. S drogama je těžsí mít průměr 1,2. Jinak to ale vyjde na stejno.

Já nevím. Ve škole jsem vždycky patřila k těm lepším, na základce jsem nejlepší byla, ale když mi něco přišlo zbytečný, nedělala jsem to. Jsem hodně zvídavý člověk a zajímá mě spousta věcí, vím spoustu ptákovin. Ale nikdy, nikdy jsem se ty neučila kvůli takové blbosti, jako jsou známky. A nikdy jsem nikomu nepodlízala, aby mi smazal mínus za to, že jsem udělala hrubku nebo spletla desetinnou čárku. Nepíšu si taháky na každej test jak většina lidí, co znám. Pokud to vím, vím to. Pokud ne, tahák mi pomůže leda k tomu, abych byla líp hodnocena podle jakýhosi metru a to je, to je chabej důvod, aspoň pro mě. Ne, nechci být průměrná, není mi jedno, co umím. Ale dycky jsem myslela, že znalosti jsou to hlavní, co si máme odnést. Ne to tam odklepat, vopsat slohovky a pohledat odpovědi na netu na mobilu a pak se kasat před rodičema, jaký máme supr výsledky.

Dokud to nezačnu dělat taky, dokud nezačnu všem podlejzat, ke všem se lísat, chovat se mile, pochlebovat a chválit všem všechno, dokud nezačnu dělat věci, kterej má každej rád, dokud se nezačnu chovat podle danejch pravidel, nezačnu chodit do tanečních a dokud nebudu vůbec dělat všechno, co jako správnej člověk dělat mám, do té doby budu v prdeli. A asi bych mohla být podle pravidel. Asi bych to i zvládla. Přestala bych ze sebe dělat píču, přestala bych křičet, dělat ksichty, oblíkla si nějaký vyblitý nenápadný oblečení. A nasadila a bych si ten milý nevinný úsměv místo černejch kouřovek a na všechny se usmívala a doopravdy si o nich stejně myslela svoje, ale to už by nikdo nepoznal.

Nechci, aby to vypadalo, že chci moralizovat. Je to to poslední, co bych chtěla. Jde mi jen o jistý principy. Že se hodnotí špatné věci.

Vlastně nevím, co tu dělám. Nevím. Ještě, že mi zbejvá celej život na to, abych to zjistila.


Není to móda, o které mluvíme

28. září 2013 v 1:23 | sarush ef |  Fashion
Jedna česká fashionblogerka se před nedávnem geniálně vyjádřila o tom, co vlastně pro ni znamená móda. A protože to řekla, tak jak to řekla, nebudu to parafrázovat a její slova uvidíte v přesném znění.

"Já sem si celej život myslela, že mě móda baví. A trvalo mi dost dlouho, než sem si uvědomila, že je mi celou dobu samotná "móda" úplně ukradená a to, o co mi celou dobu šlo, byl styl, estetika. Je mi samo o sobě fuk, co se nosí nebo co kdo předvede na London fashion weeku. Zajímá mě styl a ten najdeš všude od automobilovýho průmyslu přes Chanel až po obaly od sušenek. Styl je celistvá věc, móda je jenom jeden z prostředků. A taky je to dost přechodnej prostředek ze svý podstaty slova. "

Nevím, co víc k tomu dodávat. Snad jen, že měla kurva pravdu . Že někdo dokáže mít styl v teniskách, vytahaným triku a starých riflích, někdo styl postrádá, i když má na kartě víc stejně jak Gates. A někdo to zvládne i s oblečením ze sekáče a dvaceti kily nadváhy. A vlastně to není jen to, jestli vypadáte dobře nebo ne, je to neskutečně širokej souhrn všeho. Toho, jak působíte na lidi. Osobitosti. Nálady. Ve skutečnosti my, kteří říkáme, že milujeme módu milujeme spíš estetiku. Baví nás sledovat, jak spolu dokážou být zdánlině neslučitelné věci. Zbožňujeme, že můžeme prosřednictvím těla ukazovat svoje myšlenky. Nějak se můžeme odlišit, nějak se prostřednictví zevněšjku přiblížit ostatním.

Nikdy jsem nebyla posedlá oblečením. Nešlo tolik o to, vypadat hezky. Pak jsem zjistila, že v některém oblečení si člověk připadá líp než v jiným. Začínala jsem nacházet přibližný styl toho, co si oblékám ráda. Nikdy jsem netíhla k panenkovskému stylu, flitrům a růžové. Byly to spíš maskáčové kalhoty a mikiny, co jsem si na sebe brala. Ve čtvrté třídě jsem si roztrhala rifle, v sedmé si přišila na černé kalhoty zip a koupila si u vietnamců triko Maidnů. A občas jsem to trochu přehnala. Ale dostalo mě to k dnešku.

Dnes mám v šatníku.. ne, nemám tam moc věcí. Několik slim riflí. Legíny. Basic a rock a rockový trika. Sukně. Kraťásky. Nemám ráda přehnané věci. Baví mě výrazné barvy, víceméně černá, víná, bílá. Bledě modou fakt ne. Mám ráda obtáhlejší věci. Legíny, slim rifle, uplejší trika, co zvýrazní linii postavy. Ne mundůry, ve kterých nepoznáte pohlaví. Ženská nemá být špek, ale musí být vidět, že to ta ženská je. Musí mít zadek. A prsa, panebože. Aspoň nějaký. A úzkej pas.

Celkově, mám ráda originalitu, černou, kůži. Cvoky a pyramidky. Rock a metal. Viktoriánskou a gothic módu. Vlasy s velkým objemem. Jednoduchost. Ženskost, která konstrastuje s ostrými bodci na černé biker bundě. Ženskost, která není podávana tak očitě, jako v případě ladies stylu (a gelových nehtů a dvanácticentimetrovejch jehel a třpytek) ale přesto ve finále větší. Styl žen, na který se podíváte a uvidíte sílu osobnosti jejich nositelek.
 

Nějak jsem přemýšlela, co všechno si chci na zimu pořídit, a jak na to teď zpětně koukám, v prvním jsou jednoduché basic kousky, v druhém ty osobitější. Vyšly mi tyhle věci, ne identické jako na obrázcích, kolář je spíš ilustrační, protože jsem to ddělala na Polyvore a různejch metalshopů a nenašla všechno přesně, jak chci. Třeba zlatou vnímám jinak než před časem, kdysi mi přišla neuvěřitelně nevkusná, teď se na ni dívám trochu smířlivěji, ale nikdo ji na mě stejně neuvidí.


A co vy? Jak je pro vás důležité oblékaní a celkově vizáž? Jak byste popsali svůj styl?
.

Kafe a láska a příběhy a já

25. září 2013 v 19:47 | sarush ef |  Co mě napadne
Je to jak kolotoč, člověk furt ztrácí a nalézá nadšení. Chvíli jej něco baví a dělání té věci se rovná nutnosti. Pak má období, kdy do ničeho nemá chuť, ale zase se to vrací v intenzivnějších ozvěnách.

Zamilovávám se. Do věcí, co mě baví. Nikdy bych nevěřila, že mohu zase někdy toužit po tom, až si zacvičím. Až protáhnu tělo, dám mu pořádně zabrat. Zvládnout se přitáhnout na hrazdě, zvládnout stojku, ne jen hloupou vrbu. Že se někdy budu trápit dvě minuty u prkna, až se mi celé tělo klepe a na břichu cítím tlak a bolest a ruce nemůžou vydržet. Psaní a focení, staré a stálé lásky, navždy. Focení, i když mi nejde. Lidi, co mi vyčítaj, kolik stál můj foťák, nechť si spočítají, kolik hodin jsem jej držela v rukách. A vynásobí to vším tím nadšením, tou obyčejnou zkurvenou radostí a pak to zopakují. Byl by zadarmo, i kdyby stál milion. Milion. Ne, dva.

Zase mám chuť na kafe. Někdy s mlékem a spoustou cukru, jindy jen tak, s o to intenzivnější chutí. Ve studených večerech si jím i zahřeju studený ruce.

A cítím, že je čas pokračovat v příbězích. Cítím, že je čas dostat ze sebe všechno to, všechny ty útržky, kterejma se zabejvá moje hlava ráno co ráno, večer co večer, celý dny.

Bellacry v černých punčochách. S tou podivně známou dlouho dýkou. Každý krok, každé klapnutí podpadků se ozývá chrámem. Sledují ji. Neváhá, jistá, silná. Napětí nepolevuje, ani když promluví. Generál, má-li být dobrý, musí docílit toho, aby z něj měli větší strach než z nepřátel. Má navíc Morsianovu podporu. Kdosi vstává, vrhá se k ní, na prsou se mu leskne meč. Dýka jí odlétá od ruky témeř automaticky. Jak ji to vždycky učil Morsian. Ušklíbne se.

"Odtáhněte ho. Přijdu si s ním popovídat. Pokud přežije noc. " sykne a dodává " A někdo mi přineste tu zkurvenou dýku. Čistou, panebože, čistou!"

Asi bych mohla být hezčí. No, asi určitě. Mohla bych mít tenčí stehna a širší znalosti historie. Mohla bych líp psát, líp fotit, líp dělat všechno co dělám. A chci to dělat líp. Ale jsem i tak spokojená. Já a můj mizernej život.


Mimochodem, jsem další stádovec, co byl uhranut istagramem. Pokud vám nestačí moje kecy tady, můžete mě obdivovat i tu. Pokud mě chcete poslat do hajzlu nebo vědět jak často si vyměňuju tampóny, napište mi na ask. A pokud mě nenávidíte veřejně, napište mi to rovnou do komentu. Zatím.


MEZI METALHEADS STEJNÍ IDIOTI JAKO VŠUDE JINDE

24. září 2013 v 16:25 | sarush ef |  Co mě napadne
Pro dnešek si vezmu na pranýř myšlení a názory subkultury, která je mi hudebně i názorově dá se říct nejbližší - ačkoli - a hlavně o tom chci dnes mluvit, s názory jejich vyznavačů často nemohu souhlasit.

Víte, vytočila mě fotka na jedné facebookové stránce. Metalové, když na to přijde. Na fotce pár diskantů nebo jak si přiznivci té tuctuc muziky říkaj, na sobě rifle a mikiny, zkrátka to nebyla černá a pyramidky a ostny a a glády a nášivky s jménama kapel. A jeden kluk na tý fotce udělal paroháča.

A mezi temnými lidmi milující temnou muziku se strhla diskuze. Ne o tom, jestli udělal ten kluk něco špatně nebo ne, v tom měl každej jasno. Hádali se o tom, jestli jej za to, co udělal, raději napíchnou na kůl nebo rozřežou jeho tělo na kousky a pošlou je Satanovy jako jednohubky.

Co dalšího jsem zjistila je, že metaláci umějí z fotky z diskotéky určit, co je kdo zač. Určí vaše IQ, velikost přirození i sexuální orientaci na základě toho, že se nacházíte na diskotéce. A i kdyby na té fotce byl Slash a Jagger, jsou to čuráci, protože člověk co čurák není, zákonitě nesmí jít trsat ve stylu tuctuc písniček, a pokud je objeví na fotce a za ním se leskne diskokoule, prostě ten čurák je.

Já si do teď myslela, že má tahle kultura nějakou určitou úroveň. Vzhledem k úrovni textů jsem myslela, že metaláci prostě trochu i přemýšlí, když je to potřeba. Že existuje nějaká schopnost povznést se nad mainstreamem a dokážem tolerovat ostatní, sami víte, jak to s tolerancí je, pokud si na sebe vezmete ocvočkovanou bundu a lidi na vás koukají jako byste se chystali vyvraždit mateřskou školku. A stejně máte stejný předsudky. Je pro vás idiot každej kdo dělá rap, má v mobilu nějakej song od One Direction a okomentoval nejnovější klip Miley Cyrus jinak než "tu bych napích na kůl".

Vidíte to až příliš jednoduše. Bohužel, lidi nelze podle toho, co jim hraje do sluchátek, škatulkovat až tak dokonale. Víte co? Mezi metaláky jsou čuráci taky. Jsou mezi nimi lidi, co se neumí chovat, jsou prasata, uchyláci, zbabělci, lháři, jsou povrchní a úplně tupí. Stejně tak jako mezi hopery, hipstery, diskolidičkama, technařama a těma co poslouchaj Radio Čas. Ale ve všech těch skupinách jsou taky lidi, co jsou úplně v pohodě. I když třeba neposlouchaj metal.

(Mimochodem - existují věci jako nadsázka, zobecnění, legrace. A ano, hemží se to těmito jevy jimi v celém článku. Jen kdyby se chtěl někdo hádat, ne, skutečně si nechci na nikom vylívat zlost, nechci nikoho pobouřit, nasrat, blabla. Pěkný den.)

Pocity posledních dní

22. září 2013 v 21:10 | sarush ef |  Co mě napadne

Mám dojem, že už šíleně dlouho nebyl tady na blogu takový ten pocitový článek s hromadou fotek. Chci jej udělat
i navzdory tomu, že nápadů na texty mám tisíckrát víc než fotek a konečně mi funguje správně klávesnice. Hrozně se mi líbí tyhlety fotky, které zachycují život, obyčejné věci, jako je jídlo, věci které děláte rádi. Až s sebou začnu foťák nosit častěji a budu i časteji fotit, možná se takových článků dočkáte víc.


O rozdílech, názorech a propastech mezi námi

19. září 2013 v 14:47 | sarush ef |  Co mě napadne
Přemýšlela jsem o tom, jak moc se vlastně jako lidé odlišujeme. Došlo mi, jak si s většinou lidi nemám co říci, ne, protože by byli špatní nebo bych byla špatná já, ale protože bychom spolu neměli o čem mluvit. Když jsme byli malí, bylo to celé hrozně jednoduché. Svět se rozděloval jen na ty, kdo si hrají s autíčkama a kdo raděj s panenkami. Ale teď už asi spřízněných duší moc nenajdu. Je tu někdo, kdo by mě chápal? Jistě, jsme schopni se respektovat v něčem, respektovat ale neznamená chápat. A není právě pochopeni to vůbec nejdůležitější?

Kdo pochopí mou povahu? buřičství, citlivost, smysl pro spravedlnost, lásku ke vzdělání a zároveň odpor k povinnostem? Touhu po úspěchu? Kdo pochopí byť jen moje texty, příběh Bellacry a Morsiana? Kdo pochopí tohle vše dohromady?

Nemohu a nestýkám se s jistými lidmi z minulosti. Změnilo se příliš mnoho. Nedokázali bychom se pochopit, snad respektovat, ale žádné straně by to neproneslo nic dobrého. Já vím, jaké je to hrát si na staré časy. Chvíli cítíte vůni starých kouzelných věcí, ne zase zatoužíte po přítomnosti. Staré věci jako zálesáctví stejně přebije touha po cigáru a dlouhejch hodinách filosofie. Neuděláte s tím nic, nelze číst do konce života jen pohádky, když vaše nitro touží po Hemingwayovi.

Ani já nenavštěvuji jen blogery, s kterými souhlasím ve všem. Hlavně proto, ze bych takhle nemohla navštěvovat vůbec nikoho. Nečtu jen knihy, jejichž poselství mi přijde supermegúžasný. Protože, jak se říká, máme se učit od nepřítele, poslouchat i názory druhých, protože je to jediná možnost, jak pochopit ty druhé.

To je jediná výhoda těch propastí mezi námi.


Jak jsem se setkala s Bellacry

15. září 2013 v 19:48 | sarush ef |  Co mě napadne
Strávila jsem v Istrélii několik dní, a popravdě jsem ani tak netoužila spatřit krásy prosnulých gardénijských zahrad, jako jsem toužila spatřit ji.

Když jsme se setkaly poprvé, chvěly se mi trochu ruce. Zjistila jsem, že ji vlastně vůbec neznám, i když jsem přesně věděla, jak vypadá, stejně mě znovu a znovu ohromila svou krásou. Byla jako já, jenže dokonalá - kůži měla bělejší a hladší, vlasy neměla zničené peroxidy a byly delší a jejich zlatomedový odstín mě nepřestával fascinovat. Byla drobounká a přesto nepřehlédnutelná, útlá a přesto s dokonalými ženskými tvary, šermířka zároveň módní diva, dokonalá ve všech těch protikladech a s těmi všemi kontrasty.

Moje malá princezna.

Anglicka klavesnice, PMS a grafy funkci sou zlo

11. září 2013 v 21:28 | sarush ef |  Co mě napadne
Moje blogova kariera je, mili ctenari, prirmo umerna dobe, kdy mi na pocitaci zase pofrci ceska klavesnice. A co teprv ta vetsina programu, ktera se tez rozhodla na me srat. Ja mam trpelivosti tri prdele, ale psat takhle clanky se mi fakt nechce. Mam nekolik rozepsanych textu, ale jsou rozdelany v sesitku, protoze je radeji skrabu na papir nez mit prohozeny y a z. Chce to milion fotek, a fotek, co budou mit trochu stavu, a na ty ted neni tolik casu, matematicky funkce a p prvky me strasi i ve spani a ja nevim, co driv, a ucit se mi nechce. V zajmu prokastinace jsem si pujcila Hemingweye a Lolitu. Uklidnuju se tim, ze to prece je dulezite ctivo, coz sice pravda je, nicmene v rysovani grafu mi to moc nepomuze, a z cestiny jsem teda jeste nikdy nepropadala.. Trochu me boli zada a bricho a pred chvili jsem si brala paralen na bolest hlavy, PMS sux. Zasvecena polovina planety vi. No nic, jeste neumiram.


Cas, kdy konecne muzu vytahnout kotnickovy boty, aaa! Musim si poridit minimalne dalsi patery!


Kašlu na vás, svině, raděj si dám burčák

7. září 2013 v 20:45 | sarush ef |  Co mě napadne
Začala burčáková sezóna. Mám ráda tu sladkou chuť, kvasnicovou vůni a dokonce mě nezastrašuje ani to, když burčáku vypiju víc a pak mi vesele bublá v břichu. Dneska jsme se dokonce dostali k flašce totohle pití zadarmo, takže pijeme co můžem a co naše střeva zvádnou, hah.

Kašlu na věci, co mě serou, netýkají-li se mně osobně. Nejde to ustát, pokud se jimi moc zaobíráte. Fakt že ne. Já se neumím nějak extra chovat a dělám občas píčoviny, vykřikuju na ulici sprosťárny a baví mě ten nejčernější humor, ale tím to končí. Nikdy jsem nic neukradla. Ne že bych na to neměla koule, ale proč panebože? Až budu pod mostem a budou se mi útroby svírat hladem, možná si ty rohlíky s vlašákem pod bundu v Kauflandu strčím. Ale dřív ne. Když mám doprdele nějakej problém, tak končí veškerý hrdinství. Nedělám, že se nic neděje. Řeším to i za cenu toho, že budu muset uznat, že jsme to posrala.

Já vím, že to moc lidí přiznat nedokáže. Že se cukají a nedělá to jejich egu dobře. Kraďte si tu. Hrajte si na hrdiny, když tomu sami věříte. Je to každýho věc.

A je mi to najednou docela jedno.


Lež má krátký nohy, ale na stovce hravě předběhne Bolta

4. září 2013 v 20:41 | sarush ef |  Co mě napadne
Jako správnej rebel jsem se dneska vyhnula tisícovce pokuty ve vlaku. Ne že bych jezdila imrvére na černo, nejezdim na černo nikdy, ale vysvětlujte nasranýmu průvodčímu, že když si doprdele zapomenete doma peněženku, nekoupíte si od něj asi ten lístek, ani kdybyste chtěli. Řek mi, ať si vystoupim na další stanici, stanici před tou. kde jsem měla vystupovat. Bylo už dost pozdě, čekat na další vlak se mi taky nechtělo, tak jsem to nějak s vypětím sil projela. Ještě teď čekám, kdy mi u dveří zazvoní fízli. Jestli toho chlapa potkám, asi mi naplive do ksichtu a já jemu, ale pro dnešek dobrý.

Jinak ok, matika je stejně na nic jako minulý roky, jen s tím rozdílem, že teď píšeme testy denně namísto jednou za týden. Jsem od od pondělí podivně unavená a nic se mi nechce, záda bolí, ale to se srovná. Zas brzy vstávám, méně lenoším, mám míň času na to, co dělat chci a ztrácim spoustu času věcmi, co dělat nechci. Ať žijou logaritmy.

Jsem zmatená. Trochu víc nasraná na okolí. Mám spoustu revolučních myšlenek, a to znamená a spoustu věcí, v jakých se jako naivní pískle můžete zklamat. Ještěže písklata mají schopnost mít celej ten globální problém a politickou situaci hodit za hlavu. Jsem největší rejpal a buřič, co je v přes to všechno šťastný.