Srpen 2013

O asketech, lidech bez snů a nepodstatných prákovinách

31. srpna 2013 v 23:19 | sarush ef |  Co mě napadne
Nemám ráda lidi, kteří životem proplouvají jen tak, beze smyslu, o nic se nesnaží, nic je pořádně nebaví a vlastně si pořád jen stěžují. A nenávidím askety, jejich věčné odšrtávání splněných úkolů a odepírání si cokoli hezkého, ačkoli by si to za všechnu tu dřinu zasloužili dvakrát. Já si nedokážu představit svůj život bez úkolů, co jsou přede mnou, úkolů, ze kterých budu mít fajn pocit a budu moci být spokojená, stejně tak si nikdy neodepřu ty věci za odměnu. Myslím, že člověk by měl takhle žít - protože nemá-li jedno z toho, nemůže si užívat ani to druhé - je šťastný, pokud dokáže něco a dostane za to něco.

A stejně tak to nemůže být něco, co z duše nenávidíte. Nechápu blogery, co se v článku svěří, že blogovat je vlastně vůbec nebaví, že je to ve skutečnosti otravuje a kdesi cosi. Cože? Děláme věci, které nás nebaví, umýváme nadobí, protože se samo neumyje, ale děláme to proto, že musíme. U věcí, které nemusíme dělat bezpodmínečně, se přece rozmýšlíme, jestli nám to za to stojí, ne?

Píšu, protože je to moje největší vášeň a nejde popsat ten pocit mezi mnou a propiskou, někdo to čte a vyjádří se k tomu, třeba jej to i potěší, vytvářím imaginární světy, imaginární postavy s osobnostmi, snové krajiny, kouzelné imprese. Chodím do posilky, protože miluju ten pocit, když celá zpocená dojdu do šatny a celým tělem se mi rozlévá příjemný teplo, cítím se vůbec od té doby, co tam chodím, zdravější a mám víc energie, když tam jdu unavená a nasraná, odcházím vyrovnanější a únava je pryč, pozoruju výsledky na svým těle, den ode dne porozuju, co už moje tělo zvládne, jak se zlepšuji. Nepovídejte mi, že nedokážete najít něco, na čem by jste mohli pracovat a mít z toho radost. Neříkejte mi to. Jde jen o to, jestli to najít chcete.


PS: Řekněme, že mi prázdniny přece jen něco daly. Ochutnala jsem tatarák a absint a ani z jednoho se nepoblila - tatarák s topinkou je lahůdka a absint voní po lékořici, ale lékořice to ve skutečnostii není, ve skutečnosti se do Zelené víly dává anýz. Mé tělo zakusilo noční stanování asi tak v osmi stupních bez spacáku a litr pálavy nalačno, z brigády v callcentru se stále nemůže vzpamatovat ta naivní na-světe-je-přece-spravedlnost-a-nikdo-nikoho-neokrádá část mozku a díky doktorovi Houseovi teď vím spoustu nepodstatnejch ptákovin, třeba jak se projevuje cushingův syndrom nebo jak zpomalit projevy legionářské nemoci. Ať žijou všechny ty nepodstatný ptákoviny!


Zkouška

29. srpna 2013 v 16:43 | sarush ef |  Příběhy
Konečně tu mám ten text. Zoufale nejsem spokojena s minimálně asi patnácti věcmi, ale je mi jasné, že takhle bych nezveřejnila nikdy nic. Ne, není to od začátku. Bylo by to zbytečné. Je to vlastně kapitola, kde se víceméně až tak moc nic neděje, a o to důležitější je. K těm nedokonalostem - mým největším problémem jsou jména, která vznikala asi v době, kdy jsem chodila tak do třetí třídy. Potom vám dojde, že kůň jménem Pegas zas taková výhra fakt není, a ono vymyslet jméno pro divokýho hřebce není žádná legrace. Tentokrát jsem se tomu docela šikovně vyhnula. Jo. Korekturu jsem dělala jen jednou a čárky, překlepy a další věci se tam asi najdou. Měla bych ten text mnohem víc osekat, nechat jen to důležitý, celkově to má být ještě mnohem strozejší, dialogy mají obsahovat méně slov, text méně popisů a vůbec, raděj už mlčím.

Text záměrně nevkládám na blog, nejsem si jistá, jak by si editor poradil s členěním textu, neříkám, ani teď to není ideální, ale aspoň je trochu vidět, co je odstavec a na Google Dokumentech je možnost to v rámci možností naformátovat.

TEXT

Je možný, že se tom budete trochu ztrácet, ale vysvětlivky fakt rozepisovat nebudu, zvlášť když nevím, kolik lidí si to vůbec otevře. Pokud budete a číst komentovat, zajímalo by mě, jak to na vás působí jako celek, zbytek pro mě tak podstatnej není. Díky moc.

O penězích, který stejně nejsou

26. srpna 2013 v 21:41 | Sarush Ef |  Co mě napadne
Docela by mě zajímalo, kolik jsem si dohromady vydělala, na všech těch brigádách, kde jsem o prázdninách byla. Několik tisíc, nevím ani přesně kolik, a ani mě to nezajímá. V peněžence mám asi tak poslední kilčo. S kamarády to byl podobnej scénář, protočili jsme za tohle zkurvený léto šílený peníze - za dobrý jídlo, cigára, občas víno. A za ptákoviny, perfektní hadry za pár korun v sekáči a ta vůbec, nic moc rozumnýho. A není mi těch peněz líto, třebaže jsme na ně dřeli někde ve skleníku v padesáti stupních vedra a sbírali okurky nebo jsem přemlouvala lidi v callcentru a dycky jsem se akorát tak nasrala. Mám kamaráda, kterej vždycky říká, že peníze budou dycky, my ne. A musím souhlasit, ačkoli jsme v době, kde se lidi neustále někde musí zavazovat. Dokud nemusím, chci mít aspoň tuhle primitivní volnost.


Jak jsme díky nepoctivosti nevyhynuli

22. srpna 2013 v 22:57 | Sarush Ef |  Co mě napadne
Co se stane, začneme-li na nepoctivost pohlížet zcela bez předsudků, závisti a dalších ryze lidských vlastností?

Člověk má proti ostatním tvorům jednu nepřekonatelnou výhodu. Dinosauři a neandrtálci a mamuti vyhynuli, ačkoli byli mnohem silnější jak my, zatímco u lidí se o nějaké obrovské síle mluvit nedá. Všimněte si někdy mravenců, jak na drobných nožičkách nesou mrtvého brouka, který je bez nadsázky pětkrát větší než oni sami. Tohle my nedokážeme. Ale vynalezli jsme si kladky a páky, vozíky, dopravní prostředky, které to udělají za nás. A jen díky naší hlavě, díky našim mozkům máme navrch nad jakýmkoli zvířetem, přesouváme hory, upravujeme Zemi k našemu užitku. To byl důvod, proč jsme přežili. Protože zatímco zvířata kosily nemoci, my, i když několikrát neúspěšně, jsme se snažili najít na ty nemoci léky. My měli oheň, protože jsme dokázali využít jeho účinky, zatímco zvířata umrzala v chladu. Proto taky vyhynuli neandrtálci, protože ačkoli měli mohutnější tělo a silnější svalstvo, jejich mozek byl značně omezenější, a nedokázali se přizpůsobit ostrým podmínkám doby ledové.

Je to jenom naše inteligence, díky které tu jsme. A protože je člověk tvor nesmírně vynalézavý a ještě víc líný, nemusí k dosažení stejné věci díky inteligenci vyvinout takové úsilí. Přirozeně volí cesty, kvůli vlastnímu přežití, které jej budou stát úsilí co nejméně. Proto krademe, protože ukrást něco je jednodušší než dřít na stavbě. Ale ostatním se to nelíbí. A je to v pořádku. Stejná nepoctivost jako krádež je ovšem i to, když si ženská zaplatí liposukci, místo aby šla třikrát týdně do fitka a přestala se přežírat. A to už nikomu nevadí, s výjimkou těch, co si tu liposukci nemohou dovolit a taky by rády potěšily své manžely. Nevadí to nikomu, protože majiteli obchodu nic nezmizí a plastický chirurg dostane zaplaceno. Není to špatně. Člověku přirozeně vadí jen to, co se jej týká. Víte, nejsem pro falešný soucit, který se v nás denně snaží probudit média. Je hloupost plakat nad týranými štěnátky a znásilněnou třináctkou, člověk má truchlit, přijde-li o někoho blízkého a ne u Televizních novin. Není to o povýšenosti, nezájmu nebo absenci empatie, prostě je to tak.

Nechci tím říkat, že máme podporovat naše politiky v korupci. Jen to, že alespoň nepotlačujeme starý pud sebezáchovy.

Je to jak víno, s roky lepší a lepší

20. srpna 2013 v 22:38 | Sarush Ef |  Co mě napadne
Zjistila jsem, že píšu se strachem, aby pak to, co publikuji, nebylo špatné. Nejde mi ani tak o překlepy, nejsou-li to shody přísudku s podmětem nebo zaběhnuté tvary, které chybně napsané vypadají fakt blbě, snažím se vždy o to, aby to co zveřejňuji, mělo aspoň trochu pomyslné šťávy a čtenář neproběhl článek očima s tím, že je to nuda. Jestli mi někdy někdo napíše k článku, že se u něj nepředstavitelně nudil, končím.

Nemám ráda dlouhé články, a zvlášť se do jejich čtení nepouštím na blozích, které neznám. Existuje asi tak pět blogerů, jejichž každé slovo přečtu, neboť vím, že kvantita nebude na úkor kvality, že to bude vždycky o něčem. Nemám ráda dlouhá a složitá souvětí, zvlášť u lidí, kteří se v nich ztrácejí. Jsou spisovatelé, kteří to dokážou, a pak je to geniální, ale co si budeme nalhávat. Já vidím u blogerů raději strohost a jednoduchost. A ideálně špetku dramatičnosti - jakou mají v peru třeba Kirsten Axe nebo Lennie Heroin.

Nedokážu se držet jednoho tématu, pozoruji, že mě vždycky napadnou dvě věty o aktuálním rozpoložením, pokračuji pojednáním o globálním oteplování a končím zjištěním, že jediná jistota života je smrt. Což v jistých případech a u geniálních lidí může být výborný, nadruhou stranu, nedozvíte se nic o ničem a to je taky na hovno, protože můžete napsat sebelepší práci, ale pokud nebude na zadaný téma, nejste schopni odmaturovat.

To je tak vše. A ještě, že se zámerně vyhýbám tomu slíbenému článku z toho, co píši tak nějak vážněji. Asi se i trochu bojím, chybí mi pár jmen, musím to celé spravit a občas mi tam možná lehce nesedí věci v kompozici, je to přecejen docela složitá věc, moje popisy bitev, prostředí a zbraní budou asi pro větší znalce docela sranda, ale chtěli jste to. Máte to mít.


Pod stan bez spacáku

19. srpna 2013 v 23:10 | Sarush Ef |  Co mě napadne
Jen idioti jedou na fesťák a nevemou si s sebou spacáky. Jen idioti pak v noci klepou zimu, mačkají se k sobě, nadávají na tvrdou zem a rvou se o slabounkou deku. Jen idioti pořád inteligentně prohlašují, že nad ránem je prostě největší zima, a pak udělají tohle. Tak jo. Jsme mizerní zálesáci.

Ale Toužimskej byl prostě úžasnej, ta energie, co v sobě ten borec má, neskutečný.

Stalo se toho víc. Víc dobrých věcí, a nějaké ty špatné. Ale dnešní večer to na mě padlo. Jsem smutná. Ochlazuje se, dnes jsem zmokla, a doběhla jsem domů naskrz promáčená a zmrzlá. A ačkoli je přes den ještě teplo, v noci už se ochlazuje. Chci, aby zůstalo teplo, hnusné otravné parno, ve kterém člověk vyjde na chvíli ven a je během chvíle mokrý od potu. Chci, aby toho zůstalo všechno tohle, jak to je teď, teplé noci a pohodové večery.. ale člověk touží po jistých věci jen proto, že je nemá - anebo o ně nechce přijít. Měla bych se teď nejlíp někam zavřít a několik dnů a večerů se zabejvat jen sebou, hodně psát, ujasnit si pocity, makat na sobě, doopravdy. Není mi zle, jen lehce nevím, co dál. Je důležité stanovit si cíle, znovu. Vím, že by to bude správné.

Trochu mě zklamávají čísla v návštěvnosti. Přemýšlela jsem, kde je chyba. Doufala jsem vždycky, že jestli něco trochu umim, tak je to právě psaní. Dokonce jsem s blogem byla i docela spokojená. Bum. Je to o hovně. Jestli nechci nějakou věc, tak nechci být průměrná. Ale co mě těší, jsou pravidelní čtenáři a ještě víc, když vidim svůj smradlavej blogísek u někoho napsanej v menu jako oblíbenej.

Jsem smutná. Ale pořád ne zlomená.

Já vím, od minule slibuju ty fotky. A už dlouho ten text. Zítra, slibuju, zítra jedno z toho bude.


People think I'm insane because I am frowning all the time

16. srpna 2013 v 12:34 | sarush ef |  Co mě napadne
Připadá mi to jako návrat do známých míst. Když dlouho hledáte cestu zpátky, a najednou tu je, stojíte kousek před domem.

Hudba pro mě dlouho dobu znamenala mnoho, ačkoli teď jsem prožívala období, kdy pro mě nebyla prakticky ničím. Dlouho dobu jsem ji vnímala jen jako něco, čím si člověk ukrátil dlouhou chvíli, občas jsem si pustila něco, co se mi líbílo, nechala to hrát. Byla jsem líná hledat skutečné umělce, najít znovu něco, co je člověku blízké, těch několik měsíců.

Což je špatně.

Dnes se to vrátilo. Zeppelini, Floydi, Maidni, Sabbati, The Doors. Ti, co mi v hlavě zůstávaví nejdýl. A jiní, chci jen přiblížit, o co tu jde. Stejně to musíte spíš slyšet - je to naskrz surově upřímné, divoké, nepochopitelně silné a nadpřirozeně krásné.

Poslechněte si Paranoid od Sabbatů a Devision Bell of Floydů. Nebo The End od Doors. Přečtěte si texty. Dojde vám, o čem mluvím. Dojde vám, o čem je moje nejmilovanější hudba. Možná se mezi vámi najde i nějakej milovník starýho rocku a heavymetalu, nebudem tu slovíčkařit o stylech, je to jedno, a třeba mě pochopí, že starý rockový balady jsou kouzelný stejně jak prázdná noc, kdy ji člověk poslouchá s husí kůží. Je toho víc, co mi hraje do sluchátek, třeba Kato z Prago Union a folkovej Čechomor, ale rock a heavy metal je něco, co ve mně probouzí ty nejzvláštější pocity a když poslouchám řvaní a vidím dlouhý vlasy a kytary a představuju si, jak šílená a krásná musela bejt ta doba, mám pocit, že bych taky měla stát na pódiu a mluvit k lidem, protože když oni dokázali v jedné písničce dokázali vyjádřit tolik, co by jinej nevyjádřil v deseti knihách, měla bych to zkusit taky.


Sehnala jsem perfektní koženkovou bundu za necelý dvě kila. Do chladnějších nocí bude ideální. V posilce mě to začíná bavit, kdo mi zaplatí pernamentku? Předvčerejškem jsem fotila jednu z nejkrásnějších slečen, co znám.


Za dvě hodinky odjíždím na fesťák. Nemám absolutně nic nachystané, zbytek fotek příště. Mějte se.

O Velkém Bratrovi a jiných věcech, kterými se netřeba zabývat

13. srpna 2013 v 15:14 | sarush ef |  Co mě napadne
Mám po dlouhé době krátkou chvíli na přemýšlení. Přede mnou leží těstoviny od včerejška, co jsem si vzala na oběd, ale nemám hlad. Napadlo mě, že se z mého života pomalu vytrácí to, co mě na něm nejvíc fascinuje - ta obrovská síla a nezdolnost člověka, kontrasty mezi jedním člověkem, vyhraněnost názoru, čiré šílenství.. a umění.

Mám odjakživa ráda lidi, co si umějí dělat srandu sami ze sebe. A mám ráda lidi s konstrasty. Myslím tím lidi, o kterých se postupem času dozvídáte věci, co by vás nikdy nenapadly, věci co na první pohled nejdou k sobě, ale přesto, když se nad tím zamyslíte, je to neuvěřitelné, ale o to působivější.
Třeba překrásný holky, co po nocích hrají Battlefield a zajímají se o druhou světovou.

A pak mě napadlo, do jaké míry jsme manipulovaní, kolik z toho, co nám neservírují média, je vlastně vůbec pravda. Kouknete-li se občas na TV Nova, a já občas jo, protože se řežu smíchy od začátku do konce, tak víte, co se asi snažím říct. Protože ať to zní jakkoli, člověk stejně dělá jen to, co vidí u ostatních, protože je pořád taková obrovská opice. A takovým způsobem lze manipulovat lidi neuvěřitelně snadno.

Nevím toho o manipulovaní lidí moc, jen něco z hodin psychologie a brigádě, callcentra a dokumentu Šmejdi o předvádějích akcích pro důchodce, ze zpravodajství televize Nova, když pustí dramatickou písničku, mluví cosi o beznaději a chtějí poslat peníze pro týranýho psa, ale řeknu vám, že je to až směšně jednoduchý, stačí ta správná slova, správná intonace a je z vás manipulátor číslo jedna.

Skoro mám chuť mluvit o tom, kde se ztratila ta svoboda. Jenže si nejsem jistá, kdy bychom ji měli pociťovat, když ne teď. A ačkoli tu nemáme Velkého Bratra a televize s vestavěnými kamerami, představte si, co by o vás moh člověk zjistit skrz email a facebook. Vždyť i ten facebook toho ví o mně víc, než moji nejlepší přátelé. Nemám ani tak strach z toho, že někdo najde, kde bydlím , vytáhne na mě ty nejstarší a nejzapadlejší zážitky a vykrade mě. Mám strach z toho, jak obrovský musí být ten systém. A že budu taky manipulovaná. Že zmizí ta síla ducha, o které tak ráda píšu.

Raděj běžím do posilky.
Třeba získá sílu aspoň moje tělo.


Prázdinové nákupy a přemýšlení

11. srpna 2013 v 22:42 | sarush ef |  Fashion
Posledních pár dní bylo řekněme docela zlých, avšak všechno se nakonec ukázalo jako příliš vyhrocené, a včerejšek ukázal, že vlastně nešlo vůbec o nic. A protože včerejšek krom dobrých zpráv přinesl i den výplat, všechno se tak nějak k lepšímu obrátilo. Zmokli jsme durch při bouřce na večerním koupání v aqaparku, ale uplavala jsem asi dvacet bazénů. Chodím na brigádu, kde od šesti ráno sbírám okurky, ale ta prdel která tam je, by nás asi donutila i dělat tam i zadarmo. V pátek odjíždíme na fesťák, opráším glády, ve kterejch mi tam bude nepředstavitelný vedro a který mi budou chtít rodiče rozmluvit - je totiž pěkná ptákovina brát si na letní akci kožený boty. Ve vinárně si koupím litr vína, stejně moc nepiju, budu jej tam v tom šíleným vedru a gládách popíjet a bude mi fajn.


Včera jsem se konečně dostala do obchodů, kde jsem si vyloženě za pár korun nakoupila docela hezkých věcí. Dneska jsem nafotila opět nějaké další fotky, ale přidám je až někdy později, jsem teď unavená. Mějte se!


Boty Vans - kupovány přes internet přes jednu českou slečnu z Číny, 750Kč i poštovným
Bílé šortky - Tesco, původně 299, sleva 189Kč
Riflové šortky - Tesco, původně 350, sleva 219Kč
Riflové legíny - C&A, původně 499, sleva 225Kč
Sukně - Calliope, původně 399, sleva 89Kč
Triko - Calliope, ve slevě za 49Kč
Sluneční brýle - Calliope, původně 249, po slevě 49Kč

Kokosová sada na vlasy Balea - šampon a kondicioner - oboje asi za 29Kč
Sprchové gely Balea - božsky voní - oboje také za 29Kč
Gumičky do vlasů - vietnamci - perfektně drží i vysoko posazený culík a necuchají vlasy - 6ks za 15Kč
Náhrdelník - Lumbers shop - 120Kč
Tvářenka Maybelline - výborná, skvělý odstín, 60Kč
Lak na nehty Maybelline - v akci levnější produkt zdarma jsem jej díky zakoupené tvářence měla zadarmo, jinak stojí 40 Kč
Tužky na oči Essence - výborné, krásně pigmentované, tolik se nerozmazávají, 30 a 40Kč
Rudá rtěnka - vietnamci - má nádhernou barvu




Však můžeš být taky, řekla mi Gaga a zasmála se

10. srpna 2013 v 23:11 | Sarush Ef |  Co mě napadne
Z noci na dnešek mne ve snu navštívila Lady Gaga. Dostala jsem se na její show a ohromená sledovala její vystoupení. Pamatuju si, že byla nasoukaná do kratičkého obleku, měla krásný dlouhý nohy a pohybovala se jako loutka. Když to celé skončilo, vydala jsem se za ní do zákulisí a řekla jí, že obdivuju co dělá, že mě fascinuje její odvaha a inspiratismus. A že je úžasná.

Zasmála se. A pak mi odpověděla. Anglicky, ale myslím, že jsem jí rozuměla správně. Stála tam, pořád v tom kratičkém oblečku a řekla zvláštně:

Však můžeš být taky.

Slabosti a posouvání vlastních hranic

6. srpna 2013 v 15:23 | sarush ef |  Co mě napadne
Tak jo. Nemám zrovna od přírody dokonalou postavu - ženská postava s lehounkým sklonem k tloustnutí. Jsem zvyklá se docela přecpávat, a ač se mi docela daří jíst pravidelně, už se mi tolik nedaří jíst v menším množství a vždy zrovna ty neideálnější a nejzdravější jídla. Ani netoužím se jich vzdát, spíš jen lehce omezit a kombinovat je i s tím dobrým. Ještě před nedávnem jsem skoro vůbec nejedla ovoce a zeleninu, teď už jsem na tom trochu líp, i když housky, pizzy, hamburgery, čokoládové tyčinky a další hříchy stále trvají ve velkém množství. A ono je člověku vážně o něco líp, když si dáte o kousek menší maso a po hlavním jídle si dáte ještě misku ledového salátu s pikantní zálivkou. Třebaže se to občas nedodrží - a pak toho za den spráskáte víc než jindy za dny tři. Když na to občas koukám, divím se, že ještě vážím tolik, co vážím. Občas se jdu najíst ve dvě ráno, protože, když jdu spát ve tři, a najím se naposledy v sedm večer, dostanu do té doby prostě hlad, a vím, že by mi nebylo pak ráno dobře, kdybych to neudělala. Nemohu si tedy stěžovat, že bych jedla lehká a zdravá jídla v přiměřeném množství a číslo na váze ukazovalo přesto víc, než by mělo.

S čistým svědomím tedy klidně přiznám, že si za to mohu sama.



Cvičím. Začala jsem s tím asi před půl rokem, a musím říct, že mě to i baví, ačkoli jsem to nikdy předtím nedělala. Co je na tom dalšího pozitivního krom zpevněného a štíhlejšího těla je to posouvání vlastních hranic. Před půl rokem jsem nezvládla udělat jediný pánský klik. Nevím, možná je to fakt směšný, ale já tehdy necvičila, neposilovala a navíc mi docela bránila moje stavba těla. Když jsem začínala, dělala jsem kliky dámské, ale i to mělo svoje účinky. Teď zvládnu těch normálních dvacet a zdá se mi to docela normální. Což je fajn, člověk má ze sebe dobrý pocit, když vím, že bych jich třeba mohla zvládnout padesát.

Takhle, cvičila jsem ze začátku JILLIAN MICHAELS. S největší pravděpodomností, pokud se o tyhle věci aspoň minimálně zajímáte, tuhle fitness trenérku znáte. Její cvičební videa jsou docela ostrá, ale zvládnout se dají, a mají dobré výsledky, pokud do cvičení dáte maximum, a to v docela nízkém čase. Mně osobně vadila nejvíc kardia, tedy poskakování na místě, která zrychnují tepovou frekvenci a především metabolismus. Pomáhají tedy, abyste dostali z cvičení co nejvíc. I kardia se ale zvládnout dají.

Taky jsem se hodně věnovala posilování břišních svalů. Ze začátku to byla androidová aplikace CAYNAX na mobilu, podle které jsem cvičila, později jsem si oblíbila známé video 8 MINUTES ABS - vyhovuje mi, že není příliš dlouhé a během zmíněných osmi minut si dáte do těla.

Navíc jsem si vytvářela a upravovala cvičení podle sebe. Většinou to byly směsice protažení, cviků na břišní svaly a kliků. Je pravda, že těch různorodost cviků nebyla velká, což asi nebylo úplně nejlepší. Aktuálně se inspiruju na internetu - návodů, videí a článků tu plave spousta a každý si může vybrat, co sedí právě mu.

Aby to nevypadalo, musím říct, že necvičím rozhodně každý den. Nevím, má-li někdo stejný problém jako já, ale pokud několik dní neposiluju, je pro mě pak dost těžké vstát a jít něco dělat, jak ale nějakou dobu namáháte svaly, máte chuť posilovat víc a víc. Nemyslím si, že by byl problém jeden den vynechat, důležité je nebýt zklamaný, že jste necvičili včera a nevykašlat se tak na celý týden, ale přinutit se a jít něco dělat. Nemám-li vyloženě náladu, jsem-li unavená a vysílená nebo před den pryč, taky to nehrotím a prostě na to kašlu.

Takový ten pocit, když docvičíte, celý tělo vás bolí, ale cítíte takovej ten přijemnej pocit, příjemný teplo, co se rezlévá tělem..víte, že jste pro něj udělali něco fajn.. je totiž k nezaplacení.


A jaké zlozvyky sužují Vás? Provozujete bílý sex? Odkládáte cvičení na dobou neurčitou? A naopak - jaká cvičební videa vyhovují právě Vám?

O vrcholu vkusu s Ramones a whiskey

2. srpna 2013 v 16:13 | Sarush Ef |  Co mě napadne
Chtěla jsem vlastně jen říct, že mně udělalo radost, že mělo tolik lidí zájem o ten úryvek, o kterým jsem psala v minulym článku, snad si to někdo taky přečtě, za to bych byla ráda. Během týdne dodám, jen, co si to po sobě přečtu, protože jsem zjistila, že když píšu a nevnímám tolik, jsem schopna napsat neskutečné paskvily, a nerada bych, aby si mě někdo bral do huby, že neznám vyjmenovaná slova.
***
Jak jsem tak jela na kole vyprahlou silnicí a rozteklý asfalt v krystalkách zdálky vypadal úplně jako ostružiny, napadlo mě, jak bídně je na tom teď říkejme tomu česká fashionscéna. A vůbec, i ta světová. V předchozích létech to taky nebylo nic moc, osmdesátky a devádesátky a zvonáče nebyly taky žádnej med, ale dneska je vrcholnej důkaz toho, že máte styl vlastnění dvou triček jakékoli barvy - z nějž to první musí na sobě nápis Ramones a v druhém případě máte hrdě na kozách napsáno Jack Daniels. A ono jsou to trika docela fajn, mám od Ramones pár písniček, co se mi fakt líběj, ale tím to asi tak končí. Danielse jsem v životě nepila a jsem přesvědčená, že by mi nechutnal o moc víc než nějakej levnej patok, k té chuti bych se asi musela propít, takže zatím taky nic, stejně tak jako mi nechutnal Jameson nebo Tullamorka.

Jo, navlíkne to teď na sebe kde kdo, i vobtloustlý čtrnáctky, protože trička teď prodávají i vietnamci a dokonce ve všech barvách, počínaje neonově oranžovou a konče sytou růžovou, přes to, že i kdyby jste si odmysleli ten nápis tak to na nich prostě pořád nevypadá hezky, navzdory tomu, že i u těch vietnamců stojí jednou tolik než všechny ostatní trika v krámě, a určitě ne kvůli hezčímu materiálu.

Značka se prostě prodává.
Což pro mě znamená, že si je nikdy nekoupim a asi přestanu jezdit na kole.

Napadají mě totiž pěkný píčoviny.


Teda, možná na to nejsem o tolik líp. Ale..

Ztracený plavky, vaskulitida a tisíce hodin spánku

1. srpna 2013 v 0:08 | sarush ef |  Co mě napadne
Tak jsem, milí čtenáři, přišla o svoje nejmilovanější plavky. Stalo se to zcela náhodou během zcela obyčejného kolotoče mého věčného zapomínacího zlozvyku. Doma mi promlouvají do duše a říkají, proč si probůh nemohu dávat na svoje věci trochu pozor. Mohla bych říct, že nejsem žádný materialista a upínám se k duchovnímu poznání, ale to bych si lhala sama sobě. Ty plavky mi totiž budou chybět.

Mám sice ještě jedny, podle slov mých kamarádek stejně fajn, ale stejně, dejte na mě. Pokud jdete ze sprchy, zkontrolujte po sobě, jestli jste na zemi nenechali něco tuze důležitého. Budete za to rádi.

Jinak píšu, cvičim, válím se v posteli, čekám na objednávku černých vansek, fotím, upravuji, čtu, hraju si na studentku medicíny s obrovitánskou bichlí s pěti tisíci odbornými pojmy a poučuji blízké, co je to vaskulitida, v posledních tropických dnech jsme trávili hodně času po přehradách a koupalištích, takže jsem si občas, když jsem vylezla z vody, připadala jako Hlaváčová po přeplavání kanálu La Manche, spím tak průměrně tisíc hodin a jo, to blogovaní mě baví. DÍKY.
***
Svítalo, ale ráno nebylo tentokrát doprovázeno pronikavým zlatým světlem, vzduch se plnil mléčně mlhavým oparem a miniaturní kapičky rosy jí dopadaly na kabát. Pozdní léto a zlaté klasy obilí vystřídal chmurný podzim, vítr byl silnější a studenější, deště vytrvalejší a víc blátivé a ačkoli poledne zůstávala teplá, noci si žádaly o mnoho víc svršků než před několika týdny.

"Myslel sis, že budu jiná? Byl bys raději? Krev nikdy nezradí."
"Byl bych rád, že se nemusím bát, že ti někdo neprožene ocel hrdlem.."
"Ale jinak? Myslela jsem, že to chápeš.. Po tom všem co se stalo.. nemůžu jen tak sedět. Nemůžu jen obíhat plesy a přemýšlet, jestli se mi klobouk hodí k šatům. Nejde to. A teď? Co se stane, co budeme dělat? Mám strach z toho, že nevím, co se bude dít."

(Něco z toho, co píšu. Byl by tu někdo, kdo by chtěl delší úryvek?)