Červenec 2013

Nikdy se neptej komu zvoní hrana, zvoní tobě

26. července 2013 v 23:41 | sarush ef |  Co mě napadne
Zaprvé, jsem, soudě podle návštěvnosti a komentářů buď velice špatný bloger, nebo zůstávám nepochopena. To druhé asi nic, takže zůstává to, že nic neumim.

Zadruhé, co vy a Hemingway? Víte, něco mě na tom chlapovi facsinuje. Nejvíc ta jeho surovost, kterou vkládá do svých řádků. Všichni kolem mě, co drželi v rukou Starce a moře, na tu Nobelovou cenou ověnčenou knihu nereagují nijak oslavně. Obvyklé reakce bývají podobné - že jim přišla o ničem, že se tam pořád opakuje to samé. Mně se líbila, jeho styl je obzvášť zvláštní a líbí se mi, jak neříká věci přímo, moc se nezabírá pocity a nechává samotného čtenáře, aby si důsledky odvodil a našel sám.

Teď čtu jeho knížku o vysvětlení podstaty býčích zápasů, o tom, že je má svým způsobem rád, protože nejsou jen o zabíjení zvířat, že je léta sledoval, aby se dozvěděl po válce něco o smrti, ne kvůli tomu, že by jí byl facsinován, spíš proto, aby pochopil lidi. Sám říkal, že psal tu knihu navzdory tomu, že býčí zápasy bývali často lidmi, lidmi co je vlastně nikdy neviděli, odsuzovány. A že takové předsudky existují na základě toho, že člověk má pocit, že by je měl odsuzovat, protože je odsuzuje společnost, ne proto, že by na ně sám šel a řekl, jestli se mu líbí či ne.

Nevím, možná je můj úsudek zkreslený. Váš názor? Jo, nejraděj bych nikam vypadla, ne že by to doma nebylo fajn, ale jo, jela bych někam - na kemp, pod stan, k moři, do deštivé Anglie, do Finska, do Norska, do Itálie, Řecka, na fesťák, panebože, kamkoli. Škoda, že peněženky nejsou bezedné, výplaty desekrát do měsíce, prázdniny nekonečné a realita se furt ukazuje jako ta malá nezkrotná děvka.



MASKY PRO ZNIČENÉ VLASY

25. července 2013 v 13:13 | sarush ef |  Fashion

Tentokrát to bude u doopravdy o těch vlasech - a nevím, do jaké míry mohu mluvit i za vás ostatní - ale to věčné koupání a sluneční záření nedělá v posledních týdnech mým vlasům zrovna dobře.


Ani tisíc vypsanejch propisek ti nedá jistotu

21. července 2013 v 23:30 | sarush ef |  Co mě napadne
Víte, původně byla na dnešek v plánu minirecenzička na masky na vlasy. Tedy, ne, že by krásný háro nebylo tak důležitý, myslím jen, že ten článek o pár dní posunu.

Včera jsem dostala takovou tu nefalšovanou touhu psát. Víte, ne že chcete, spíš, že vážně potřebujete psát, že vás ty zvuky, když v rychlém sledu za sebou stiskáváte klávesky umaštěné klávesnice a pak si to celé přečtete, řeknete si, že to není zas tak špatné a můžete si pousmát, a dělá vás to šťastné.

Víte, psaní je jedna z věcí, při kterých dokážu být doopravdy na vrcholu jakéhosi štěstí - kvůli pocitu z dobré (nebo alespoň nějaké) odvedené práce a kvůli příběhu samotnému, pocitu, že na imaginárním papíru rozehráváte imaginární a přesto tak trochu skutečný, lehce uvěřitelný děj, že vdechujete život něčemu mrtvému; a všechny další ohrané kecy, které se o psaní jako vášni říkají a které musíte cítit taky, pokud mě aspoň trochu chápete.

Jenže včera jsem nepsala. Místo abych otevřela nový list Open Officu, otevřela jsem ty staré. A několik hodin zkoumala staré texty, co jsem napsala někdy dřív, před rokem, dvěma, třemi. Povídky, přiběhy i hloupé osobní poznámky a deníčkové výžblechty, co jsem do počítače nacpala. A jedno nepopřu - bavilo mě to číst. Četla jsem si příběhy, jejichž konec jsem zapomněla, psala jsem je já, a přece jsem nevěděla, jak dopadnou. Hrabala jsem se tím skoro do svítání, až jsem si udělala dva závěry - je to dvakrát lepší, než jsem čekala, a je na tom kurva co zlepšovat. Každou třetí větu mě napadlo, co bych změnila - zaprvé stylisticky, ale hlavně co je týče kompozice, aby vše sedělo, a aby to bylo reálné, aby činy lidí byly odůvodněné, souhlasily s charakterem osob, jež je provádějí a nepůsobilo to jednostranně a naivně, těžko se ve třinácti vžijete do role šedesátiletého člověka, těžko ve třinácti dokonale vylíčíte bitvu i s taktikou obou stran, těžko vysvětlíte původ zranění i důvod takové i jiné léčby postav, jež byly zraněny, občas vám ujde, že nemůžete ve fantazy povídce, co se odehrává ve středověku napsat:

"..ale jak znovu držela v ruce meč, vrátil se jí do prstů známý pocit - bylo to, jako když se jednou naučíte jezdit na kole. Už to nezapomenete."

A pak takový ten jazykový cit. Takové ty drobné detaily. Téměř stejná slova, synonyma. A přece jedno sedí v textu víc. To mě na češtině jako jazyku fascinuje nejvíc - ta volba tolika možností, možnost dát slovům nějaké zabarvení, nádech. Proto mě baví se tím zabývat.

I když - a tohle přirovnání moc nemusím - je to běh na dlouhou trať a čekají mě ještě stovky přečtených knih a stovky popsaných stran než budu moct říct, JO, jsem doopravdy spokojená s tím, co píšu.


O jukeboxu s rockovými vály a jiných (ne)příjemnostech

18. července 2013 v 23:35 | sarush ef |  Co mě napadne
Myslíme jednodušeji, než je zdrávo. Jednodušeji, pudověji, neracionálně. Před pár dny na muzikáču chlápek zpíval cosi o borcovi, kterej pořád něco ztrácel. Dala jsem si k tomu pár skleniček bílýho a bylo mi fajn. Ze včerejška mi nejvíc v paměti zůstal jukebox, který jsme ládovali pětikorunami a on nám za to pouštěl rockový vály. Hráli tam Deep Purple a Maidni, potom někoho napadlo hodit tam SOAD, kdosi přednastavil Brichty, Aerosmith, Foo Fighters, vím já dál?

Stihla jsem sjet víc než polovinu první série House. Baví mě to. Měla jsem někde napsané, jaké filmy si chci stáhnout, ale někde jsem ten papír ztratila. Je asi čas začít zapisovat všechny věci do mobilu, ale asi s tím ještě nejsem dostatečně sžitá. Krom toho mi ten mobil začal blbnout a já nevím, co s tím. Bez Evernotu se obejdu, volání je vlastně na nic, ale kdo za mě bude propojovat barevné čáry v Pouovi?

Taky jsem se vyflajzla na tu brigádičku, kterou jsem tu ze začátku vynášela do nebe. Byl to vážení totiž telemarketing. Po téhle zkušenosti vím tři věci - že nemám obchodního ducha, že už nikdy nepůjdu do call centra a že raději než tohle bych šla raději tancovat k tyči někde v nočním baru.
Klidně budu hlídat uřvané parchanty, sázet kvítka v zahradnictví nebo roznášet pití někde v zaplivanym pajzlu, ale už nikdy nebudu nikoho přemlouvat, aby si ode mě koupil levnější plyn.

Ještě mě při té smutné chvíli pravdy napadlo, že sem zatraceně mizernej pisálek, když jsem za poslední měsíc nenapsala ani čárku něčeho kloudného. Rovnice 5 procent talentu, 95 procent usílí ze mě zase dělá jen mizerného blogera a občasného povídkáře. Takže vlastně nic moc. Nechcete někdo zlevnit plyn?


Znáte to..

11. července 2013 v 23:40 | sarush ef
Znáte to. Takové ty sliby, když si člověk říká, jak všechno zvládne.. Nezvládla jsem napsat článek, protože jsem měla práci a potom přijel ňufi a už jsem se jen váleli, já chvíli cvičila a potom jsme relaxovali. To bylo včera.

Pak jsme usnuli. Spíme do kolika chceme, jednou do devíti, jindy do půl jedný. Je to fajn. Někdy mám ráno práci, ale i tak. Ve vlaku si čtu a i když jsem v práci, nějak mi to nevadí. Nemám obchodního ducha, ale je mi to jedno. Chci se naučit mluvit s lidmi. Mám mizerné reakce, něco mi brání, ale snažím se. Zítra mám ranní, a pak už budu mít klid. Minimálně do pondělí, možná dýl.
Ve čtyři přijedu, pustíme si nějakej film, najíme se. K večeru půjdem ven. Obvoláme kamarády, uvidíme, kdo má čas. A když nikdo čas mít nebude, tak půjdem sami. Je to jedno.


Bude noc, bude příjemně. Těším se, až se zase budem jen tak bezcílně flákat po městě. Možná se někde zastavíme, posedíme. Nebo se někam stavíme na víno nebo pivo. Jen tak.

Proč předsudky nikdy nezmizí

8. července 2013 v 21:20 | es ef |  Co mě napadne
Dnes trochu vážněji, i když jsem stále spokojená se vším, co mi život dal.

Brigáda v Brně mi dává překvapivě víc než jen zkušenosti, prachy a poznání novejch lidí ve firmě. Kdo v Brně byl, dá mi za pravdu že hlavas a Cejl je plnej lidí, kterejch se průměrnej člověk raděj straní.

Cikáni, bezdomovci, mrzáci; často směsice těchto tří skupin. Člověk má špatnej pocit, jsou-li příliš blízko u něj, možná strach, já teda na Cejlu a vlastně i na tom nádraží strach docela mám, protože na co tam každej den koukám, prostě nemůže ve člověku vzbuzovat dobrej pocit. To, čeho svědkem jsem tam byla dnes, mi otřásá žaludkem ještě teď, a to nejsem zase tak slabá povaha, ale psát o tom nechci, protože by se to špatně vypisovalo a hlavně se mi to ani vypisovat nechce.

Zatím mě nikdo neokradl, nepřepadl, nevyhrožoval mi, možná chtěl po mě cigáro nebo se ptal po zapalovači, šel proti mně na ulici cigán a měřil jsi mě pohledem jako by mě chtěl rozřezat a nacpat do popelnice, ale to bylo všechno. Ale ze stylu, jakým na sebe pořvávají, vlastně i jak vypadají, je mi jich líto a zároveň mi z nich je špatně, vím, že není správné přemýšlet takhle.. ale možná víte, o čem mluvím.

Panebože. Hlásáme, jak nenávidíme předsudky a přitom jediný, co je po nás pochopenej předsudek je, když posloucháme disco a o týpkovi v triku s Maidnama řeknete, ať si každej poslouchá co chce.
To je naše jediná schopnost chápat ostatní. Pokud někdo je jinej, slepej, na vozejku, je křesťan, vegan, alkoholik, feťák.. neznáte ho, slyšíte o něm a máte divný pocit. Pokud ne, gratuluju, ale bojím se, že vás je menšina. Je to šílený, utopický, hrozný, krutý. Vždycky to tak bylo. I mezi zvířaty, pokud se nějaké narodí výrazně odlišné, třeba jako albín, smečka na něj pohlíží jinak, je odvženo někam na kraj. Ale nechci dnes zabíhat do psychologie.

Díky za to, že mám každej den co jíst, že mám všechny čtyři končetiny, žádnou smrtelnou chorobu, čistou mysl, dělám si, co chci, nemám potřebu po večerech vykrádat obchody a tahle společnost mě ještě tolik neodsoudila.

Jen jedna fotka, nafotila jsem toho za poslední dobu dost, ale ještě nebyl čas to zpracovat. Zítra, snad, protože mám od rána práci a pak se snad jedeme válet někam k vodě, ale pokud článek nenapíšu, nebudu si dělat žádné násilí.

Ombre hair a jiný nepodstatný podstatnosti

7. července 2013 v 16:28 | es ef |  Co mě napadne
Mám docela fajn náladu. Potěšily mě komentáře, potěšily mě i jiné věci, ne z virtuálního světa, ale o to nejde. Vlastně, co vám chci říct je, že chci teď víc psát, když mám čas.

  • Založila jsem si bloglovin. Nikdy jsem nevěděla ani nepátrala po tom, k čemu je ta věc vůbec dobrá. Teprve, až když jsem na googlu zjistila, že někdo sleduje můj blog, mi ta věc přišla k chuti. Znáte to, adresy se prostě zapomínají. Ale s Bloglovinem ne. Má-li někdo další zájem přidat si mě, máte možnost tu Follow my blog with Bloglovin
  • Filmy už stahuji jenom přes uTorrent. Je to rychlejší, větší výběr a download se dá stopnout. Momentálně 50GB 1.-7. série Dr. House. Je sice pravda, že případy bývají po padesáté už docela ohrané, ale osobnost hlavního doktora je prostě bomba. Nějaké filmy, filmy, ne romantické sračky, klidně i starší, co stojí za to? Tipy? Víte, mě vlastně filmy hrozně, hrozně nudí. Většina. Raději čtu.
  • Mám ombre hair. Ne výrazné, pokud chcete dosáhnout viditelného odbarvení, nepoužívejte blond pěnovku z Rossmanu jen proto, že ji mají zrovna za třicet korun, jako jsem ji použila já. Nicméně - kamarádka mi vytvořila velmi přirozený přechod. Vypadá to přesto lépe, než když je barva celistvá - alespoň tedy mě to tak přijde.
  • Upravila jsem design. Pár věcí mi ještě chybí, a není jich tolik, vzhledem k jednoduchosti a strohosti, na které je vzhled postaven.
  • Zítra nastupuji do práce. Doufám, že se zadaří a vydělám si i na pevnou padesátku k foťáku, kterou fakt chci už staletí. Je to možná hloupost, ale těším se tam. Fakt že jo.
Vlastně jsem dneska přemýšlela, že si ty prázdiny nesmím rozvrhnout, aby v nich byl čas jen na ty věci, při kterých se člověk musí snažit. Že jen pracovat, cvičit a vzdělávat se je hloupost. Jsou to přece prázdniny. Člověk musí mít čas si odpočinout - u piva s přáteli, u knížky, dobrého filmy, u vody, dobrého jídla. Tak to má být.


O nervozitě, jistotě a zákonech víry

3. července 2013 v 22:54 | es ef |  Co mě napadne
Řekla jsem, že tyhle prázdiny budou stát za to. Že nebudu jen bezduše zírat do zdí a stěžovat si, že se nic neděje. Když toho tolik potřebuji a hlavně chci stihnout. Že chci psát, fotit, cvičit, vydělávat, smát se, užívat si. A bůhví, proč to tak je, ale mám pocit, že to před léty bývalo jiné, ale teď člověk musí něco dělat i proto, aby se nenudil.

Neříkám, že je to špatně. Je to jen.. těžší?

Nedávno jsem s kamarádem absolvovala pohovor na letní brigádu. Vedli jsme takové ty řeči, že nás tam stejně nevemou a že je to prakticky jedno, že si aspoň uděláme výlet do Brna a někde se dobře najíme.

Víte co?
Jej tam nakonec vzali, mě ne. A ono vám to začne vrtat hlavou, proč zrovna vy ne, co je na vás tolik špatnýho a že nejste k ničemu dobrý. A jak jsem tak četla ten e-mail a byla úplně v hajzlu, napadlo mě, že to zkusím ještě jednou. Na netu jsem našla tu stejnou práci a během pěti minut měla odeslanou další žádost o pohovor.

Později úspěšnej pohovor. Zítra se jdu zaučovat, hah.

Co tím chci říct je, že člověk se nesmí nechat odradit a nesmí se ani bát. Při prvním pohovoru jsem měla rozklepaná kolena, podruhé mi to bylo už jedno. Přihlásila jsem se dokonce, že chci jít na řadu první. Ten strach je další šílená věc, kterou člověk musí překonat, ale stojí to za to.

Odzkoušeno v praxi, přátelé.