Květen 2013

Květnová políbení

27. května 2013 v 15:25 | S. |  Fotografie
Blah blah, tak jsem tu. I s tím slibovaným focením. Mám teď chvíli času, tak sem hodím ty fotky, potom mě čeká světová renesance a pak se na to vykašlu a jedu za mladym. Sednem si do parku, a všechny hlouposti pustíme z hlavy. Chtěla jsem sem hodit už o víkendu, jenže jsem se válela nebo běhala někde po venku. No nic.

K těm fotkám - technicky asi nic moc, já prostě nevím, bojoju s tím pořád, ale ten objektiv (seťák 18-55) je prostě na prd a navíc su líná lemra, ale výsledek se mi fakt líbí. Já nevím, ale ta letní atmosféra a světlo a všechno - to ve mně proouzí fajn pocity a mám s těch fotek upřímnou radost. Celkověu fotek spíš tíhnu k pocitům než bych je chtělaaž tak dobrépo technické stránce. Nicméně, část mých dalších fotek si můžete prohlédnout tady.

A pro případné otázky můj ask.fm, docela mě ta věcička začíná bavit.


Zmrd zas na scéně

22. května 2013 v 12:41 | S. |  Fashion
Mám volno ohledně maturit a mám jej až do pátku, válela jsem se v posteli do desíti. Teď projíždím oblíbený blogy, fotky a píšu tenhle článek. Potom plánuji nějaké to focení, uvidíme.

Já nevím, možná jste mě u předminulého článku úplně dobře nepochopili nebo jsem se nevyjádříla správně.

Ten článek jsem psala s jakousi nadsázkou, s domněním, že třeba někoho třeba donutím o tom popřemýšlet. A pokud ne nevadí. A to stejné bych ráda i od vás, nepoučujte mě. Já nepopisovala úplně sama sebe. Dojalo mne, jak mi tam někteří vyčítali, že se mám nad sebou zamyslet. Bylo to opět jako poučovat vegetariána, aby jej náhodou nenapadlo dát si na oběd steak. Spíš jsem chtěla sepsat nějaký text, který by tak trochu definoval průměrného občana téhle republiky. Nic víc. Já neříkám, je to záležitost nás všech a máme s tím asi všichni problém, ale myslím, že tak moc zle na tom nejsem.

Poslední dobou taky hodně přemýšlím, proč mě tolik lidí nemá rádo, než mě pozná. Napadlo mě, že si možná vytvářím něco jako ochranné chování, které každého odradí. Víte, většina lidí to mívá naopak. Já ne. Většinou ani nemám chuť někoho poznávat, pokud mi nepřijde vysloveně zajímavý, odlišný a nemám pocit, že má něco v hlavě.

Tohle je takový malý aktualní seznam věcí, co chci.

Co se týče oblečení, preferuji jednoduché, pohodlné a kvalitní věci, které lze vzájemně kombinovat. Občas je sama trochu upravuji, pořídím si například jednoduchá pánská trika rockových a metalových kapel, odsříhnu rukávy a nosím je jako tílka, třeba i se sukněmi. Mám ráda černou, která převažuje, a potom hnědou a červenou a nějaké malé množství ostatních barev. Rozhodla jsem si pořídit nějaké neutrální conversky, černá i jiná tílka, nejméně dvoje legíny, které jsou skvělým kousek oblečení, pokud se člověk umí dobře poskládat k ostatnímu oblečení. Chci jedny maskáčové a druhé nějaké černé, máte někdo typ, kde je koupit? Mám zálusk také na jednoduchou černou sukni, nějaká inspirace, hm?

Co se týče kosmetiky, potřebuji toho ještě méně. Myslím, že kvalitní věci k čištění pleti a vhodný make-up, který vám skutečně sedne, je velmi důležitý, ale to je taky všechno, za co jsem ochotná utratit větší obnos peněz. Jinak se ceny mé kosmetiky nejčastěji pohybují v řádech destikorun. Mám jednu nebo dvě řasenky, více stínů, ale většinou používám je černé, bílé, hnědozlaté a stříbrné, pudr, který stejně mocna make-up nepoužívám, balzám, černé tužky a linky ve fizu a hnědá tužka, kterou používám na obočí.. Myslím, že v líčení hrají významnou roli také kosmetické štětce, proto chci investovat do několika štětců k nanášení očních stínů, a štětec napurdatvářenku, který už pomalu přestává plnit svoji funkci a je hrubý a pelichá. Zelený lak na nehty je láska na první pohled, zelená je prostě skvělá.


Z bitevních polí Istrélie

17. května 2013 v 22:32 | Sarush Ef |  Co mě napadne
Flaumenn ležel na zemi a kašlal a plival krev. Dostala se k němu a položila mu dlaň na rameno.
"Zvítězili jsme?" zeptal se s nadějí. Rozhlédla se. Poslední divoši padali k zemi meči natalenských bojovníků.
" Zvítězili.." odpověděla a po tváři jí sjela slza

Starý není nový, dost není dost

12. května 2013 v 20:38 | es ef |  Co mě napadne
Občasný úklid pokoje ve stádiu, kdy už se na ten bordel nemůžu dívat je většinou mojí spásou. Při včerejším odstraňování prachu a nečistot, skládání věcí na jejich původní místo a nudném třídění oblečení do skříní mě ale napadlo ještě něco.

Probírala jsem se všemi těmi hloupostmi. Věcmi, které ve většině případů už nikdy nepoužiju a protože nejsem typ člověka, který by měl v povaze přechovávat docela všechno, jen maličký zlomek těch píčovin neletěl do koše.

Nicméně, vě většině případů to byli věci, které by se dali ještě využít. Vyhazuji papíry, nad kterých je z desetiny něco napsáno. Vyhazuji je, protože jich mám dost. Mám dalších šedesát nepopstatnům sešitů a vedle v přihrádce asi osmset sněhobílých listů. Kdybych jich tolik neměla, papír by v koši neskončil. Ale já mám.

Ekonomika je prý postavená na tom, že padesát procent věcí skončí na skládce. Vidím to všude. Lednička je plná. Vezmu si od každého trochu a nikomu nevadí, že se zbytek vyhodí. Na stole mi leží dvanáct deodorantů, probleskne mi hlavou, když k nim přidávám třínáctý. Jak je mám zatraceně všechny spotřebovat?

Mám pocit, že si tenhle osud ty věci nezaslouží. A ty lesy taky ne, jen si vzpomeňte na všechny ty papíry, co jste nechali skončit na skládce. Možná že by z nich mohla být hodně tlustá knížka, třeba i malá knihovnička.

Máme těch věcí prostě moc.

Průřez stoletím

8. května 2013 v 19:23 | Sarush Ef |  Fotografie
Dávat sem fotky za poslední měsíc a půl asi není nápad nic moc. Ale couž.



O istrélijských příbězích

4. května 2013 v 23:11 | Sarush ef |  Co mě napadne
Jsem odmalička přiběho-tvořivec.

Už když jsem byla ještě tak malá a nevěděla, co je to radioaktivita a slova jako je žurnalistika a stylistika pro mě byly neznámé pojmy, jsem si často vytvářela v té své malé roztomilé hlavičce malinkaté příběhy.

Ne proto, že by mi rodiče řekli, že paní spisovatelky jsou slavné a mají spousty peněz.
A vlastně jsem ani před ničím neutíkala. Mě to bavilo.

Když mi bylo řekněme šest nebo sedm, nemohla jsem před spaním často dlouho usnout. A v tom šestiletém mozečku se rodily roztodivné situace. A ty mě naprosto pohlcovaly. Mé představy, jak ležím těžce nemocná v lazaretu, umírám - a najednou mi svitne naděje, ty představy mi nepřijdou hloupé ani teď.

Obrovský vliv na to nejspíš měly i knihy, od řekneme třetí třídy čtu pravidelně víceméně jednu knížku za druhou, a vlastně je to asi jedna z mála věcí, která mě nikdy neomrzí a ke které se nikdy nemusím nutit. Nicméně..

.. pak vznikla Istrélie. Tehdy pod jiným jménem a trochu jiným pojetím, než je teď, přesto se stejnými základy, zlatovlasou dcerou natalenských králů. Vznikla někdy, když mi bylo jedenáct a Airin vyrostla i proměnila se se mnou. Istrélie byla se mnou každou vteřinu a nikdy, nikdy jsem ji nechtěla opustit, denně mě lehce šimrá svou historií, za roky mi přišly na mysl tisíce scén a obrazů, stovky jich byli zapsány. Vlastně jsem toho už napsala mnoho, cítím ale, že mé myšlenky ještě nejsou dost dobře roztříděné, stále nevím dost o lidech, válkách, zbraních a psychologii.

A občas si říkám, že je pár věcí, který, jo, kurva, jinejm docela závidím.

Ale pak si vzpomenu na malou Natalenku. A ona už není tak malá. Prameny dlouhých medových vlasů jí dopadají na odhalená ňadra. Přivírá oči nad dopadajícím sluncem...

A já jsem na sebe docela pyšná.