Březen 2013

Přirodně

28. března 2013 v 21:10 | S. |  Fotografie

O lidech, hlouposti a pocitu moci

22. března 2013 v 13:00 | S. |  Co mě napadne
Je mi smutno z tohohle světa.

Je mi smutno, když vidím, jak dva mladí rodiče stojí nad svým asi tříročním dítetem, oba mu foukají kouř přímo do obličeje a přitom mu tím nejhorším možným způsobem dávají cosi za vinu, přímo před zraky kolemjdoucích. Zajímalo by mě, čím tak hrozným se chlapeček mohl ve svém věku provinit a jak se k němu asi budou chovat doma, kde je nikdo nebude kontrolovat.

A pak jdu dál a vidím pět patnáctiletejch týpků v širokých teplákách těch nejprofláklejších značek, ruce v kapsách, občas důležitě rozhazují rukama. Jdou po ulici a přitom na sebe pořvávají, jako by byli pány světa a já vim, že tohle je ta moje nová generace, ta generace, která tu bude za pár let o všem rozhodovat a já jsem zase smutná.

Věřila jsem, že s touhle generací to třeba bude o něco lepší, že máme méně předsudků, větší možnosti a více svobody. Jenže to asi nestačí. Stežujem si, jak je všechno na hovno, ale nikdo už se nezajímá o to, proč, i když máme přistup k informacím jako nikdy. Chcem změnu, jenže nikdo už neví, co udělat jinat, aby se to zlepšilo.

Proč nemohou být oceněni obyčejní lidé, jejichž tvrdá poctivá práce je pro nás nepostradatelná?
Každodenně stojím před rozhodnutím být svině. Kvůli výsledku, protože bez toho sviňáctví to nejde. Jenže být taková neumím. Byla jsem tak vychovaná a beru to jako správné.

Nedávno jsem četla Orwellovo 1984 a Remarquovu Jiskru života. Skvělé knížky, ale o to teď nejde.
Hodně mi to dalo - ano, taková, ta hloupá věta, zkrátka, uvědomíte si díky tomu spoustu věcí. Oba dopodrobna analyzují přičiny vzniku takového pekla, přičiny lidského chování, které může vést k takovým strašným věcem. A je úplně jedno, jestli jsou to komunisti, fašisti nebo církev či cokoli jiného.

Vždycky mě zajímalo, jaký měl Adolf Hilter život. Zajímalo mě, co si prožil a jaké měl důvody pro své chování. Protože ne každý má tendence vyvraždit polovinu světa a pak ten celý svět ovládnout.

Otce nenáviděl, chlastal totiž a mlátil jej a jeho matku, tři ze čtyř sourozenců mu v dětsví poumírali, chtěl studovat umění a být malířem nebo hudebním skladatelem, byl však odmítnut kvůli nedostatku talentu, neudělal maturitu, matka, jediná osoba, kterou měl rád, mu velmi brzy zemřela na rakovinu. Jako sirotek se nějakou dobu potloukal Vídní, nějakou dobu jako bezdomovec a pak se živen příležitostnými pracemi jako třeba vylepování plakátů.

Není tohle na jeden život trochu moc?

A taky, jo, dřív to nebylo lehký. Netvrdte mi, že to teď není lepší. V týhle republice. Je spousta věcí, co jsou postavený hlavu. Ale ve spoustě případu to není tak zlé. Nikdo tu neumírá hlady. Nikoho neodtáhnou do vězení nebo na popraviště proto, jak vypadá. Nikdo vám neříká, co si máte myslet. Nikdo vás nebude nutit říkat, že dva a dva jsou pět. Můžete si dělat víceméně co chcete, když tím nikomu neubližujete, možná o vás budou kolovat fámy mezi důchodkyněmi na na zapadlé dědině, ale to bude všechno. Nikdo nepůjde a neustřelí vám hlavu za to, že chcete být trochu svobodní.

A to je dost. Měli bychom možná zlepšovat to, co je. Možná bychom měli věci zlepšit teď, když to jde. Poučí se lidi někdy ze svých chyb? Jsme pořád stejní - stejně hloupí, nepoučitelní a stejně přeplnění touhou něco mít, ovládat a pokořit.


Vědci nás pravidelně zásobují úžasnými předpovědmi do budoucna. Naše mozky budou skenovány a domy naprogramovány tak, abychom nemuseli hnout ani prstem. Nepřipomíná vám to trochu Velkého Bratra?

A já jen doufám, že se toho nedožiju.

Víte co? Je mi šestnáct a hovno tomu všemu rozumím. Chtěla bych, ale nejde to.
Ale vím, že i mít možnost psát tenhle článek je taky kousek štěstí.

Nostalgické večery

15. března 2013 v 10:33 | S. |  Fotografie
Ta tolik dlouho slibovaná kolekce. Představte si ten deštivý tmavý večer. Je o čase, lásce, kráse. A o pomíjivosti toho všeho.

Zbytek nechám na vás.


Assasin

10. března 2013 v 15:51 | S. |  Fotografie
Konečně píšu. Štve mě to, ale celý týden jsem měla dost dělat co se školou, pak byl počítač na opravě a o víkendu byl u mě přítel a jen jsem relaxovala a byla nakupovat. Tentokrát to bude jen několik fotek ještě z minulého týdne. V hlavní roli miláček a ten největší kuchyňskej nůž, co doma máme. Inspirováno Assasins Creed, ale neberte to zas až tak vážně, byl to takový momentální nápad. Fotek, co tu nebyly, mám ještě spoustu, takže během týdně, kdy budu mít konečně snad už víc času, něco nového určitě přidám. Těšte se na nočně-dešťovou nostalgickou kupu fotek ze včerejška, až bude čas ji poupravit a vyhrát si s ní, tak ji sem hodím. Mám v záoze také shrnutí celého minulého roku v barvách. Co se týče Zkoušky, dostala jsem do komentářů několikrát otázku, jestli chystám pokračování. Abych nějak odpověděla, dělám na pokračování, ale ještě nevím, jakým způsobem s ní seznámit veřejnost, ale myslím, že se pokračování už na blogu nejspíš neobjeví.

Mé další fotky a práce tu.

Když jsem sem házela naše poslední video, přišlo mi, že na něj byla celkem kladáná odezva. A my minulý týden dělali další. Podle mého lepší než to předchozí. Co nedělat ve vztahu 2.