Únor 2013

Zkouška

23. února 2013 v 23:58 | S. |  Příběhy
Sedmadvacátý den. Přicházíme na tábora zničení, bezmyšlenkovitě padáme na lůžka. Naše těla jsou otupělá, svaly neskutečně rozbolavěné - upíráme se k jedinému vysvobození - spánku, přestože víme, že nám tohle potěšení bude za pár hodin upřeno. Ze devětatřiceti bojovníků jich podle prastarých pravidel Zkoušky zůstalo jen devět, devět, kteří se postaví jeden druhému v posledních třech dnech smrtícího pekla, devět, kteří budou v posledním dni podrobeni zkoušce Klíčů, která najde konečného vítěze, ocení skutečného mistra bojovníků napříč celou Istrélií.

Všechny, všechny nás svírá pocity, že lehnout a ponořit se do snů by bylo teď to nejlepší řešení. Věříme, že bychom dokázali prospat celé týdny, než bychom znovu získali ztracené síly. Ale něco nás to donutí neudělat, neboť raději padneme vysílením na kolena nebo budeme poraženi soupeři, než bychom se vzdali při dovoleném odpočinku. Velmi nás vysiluje i úmorné horko, neboť se tato zkouška už po staletí koná v té nejteplejší části léta. Podle předpisu každý bojovník musí být zahalen do temně modrého pláště a na očích mít černou masku, aby mu soupeři nemohli vidět do očí. Jen v chladnějších nočních hodinách je tedy zmírněno naše utrpení. Studený vánek se dotýká naší nahé kůže a my víme že všechno tohle je skutečné, skutečně bojujeme, trpíme a umíráme v tomhle šíleném pekle jen proto, abychom ukojili svou touhu dokázat si, že jsme ti nejlepší.

Ještě před několika dny většina z nás byli plní síly. Elfové se vždy nad ránem uchylovali ke svému meditačnímu cvičení, prováděli nelehké formace složitých cviků se se stejnou lehkostí, jako by to bylo pár cviků pro protažení po ránu. I na nich se ale podepsalo vyčerpání, a tak své cvičení zkracují jen na pár minut po probuzení místo obvyklých dvou hodin. Dokážou je nicméně stále velmi dobře ukočírovat. Celý život jsem slýchávala, že zkouška prostě pro lidi není. Elfové sice ve vší slušnosti umožňují účastnit se každému, ale vědí, že žádnému člověku nikdy k výhře nebuou blahopřát. A těch bleskurychlých bestií, od kterých čekám od začátku všechno, jen ne slitování, tu mám proti sobě rovnou sedm. Bláznivou devítku uzavírá tmavovlasý muž. V boji jsem s s ním dosud nesetkala, ale viděla jsem, jak si poradil s třemi elfskými bojovníky najednou. Nikdy jsem ho ještě neslyšela promluvit, neprojevuje se, nemluví, spí daleko ode všech a často se během volna vytrácí někam pryč.

Nohy mám tak ztěžklé, že mám pocit, že už chci jen zemřít a nic necítit. Vím, že tuhle noc už jistojistě neusnu. Po chvíli se postavím. Nahá chodidla mám mokré od rosy. Svítá. Vzhluboka se nadechuju vlahého vzduchu a najednou vím, že ještě vydržím další den. Ano. Na zlomek vtěřiny zahlédnu svou zbraň, která leží pokojně na zemi spolu s mými věcmi. Cítím se jistá. Mohu se spolehnout na své schopnosti a na svou mysl. Před takovým bojem nemohu chtít víc.

Jak jsem se stala trapákem

20. února 2013 v 20:05 | S. |  Co mě napadne
Když jdete kolem kašny, taky máte chuť raději ty mince v ní vybrat, než je tam pro štěstí naházet?

No vážně, tohle bylo jen tak na začátek. Pokud by v tom někdo chtěl pátrat, ne, není v tom nějaký hlubší smysl ani pohled na svět.

Víte, napadlo mě, že sem nedávám skoro žádné články, které by řekly něco víc, poslední dobou to většinou to jsou jen ty pseudoúvahový kváky na pár řád doplněný o pár fotek. A já mám pocit, že je spoustu věcí, který bych ze sebe chtěla dost a tak nějak je ventilovat ven. Mám spoustu myšlenek - a spoustu z nich ne dost ucelených a taky spoustu věcí, o kterých moc nevím, co si mám myslet, ale jsou to věci, o kterých chci psát a mluvit a poslechnout si taky názory ostatních.

Fascinuje mě pozorovat lidi, když se snaží někoho potopit. Nedávno jsem natočila video, kde jsem ze sebe udělala totální krávu, ale myslím, že každému člověku s obyčejným selským rozumem muselo být jasné, že to nemohu myslet vážně. Jenže jsem si to myslela špatně. Facebook zaplavily kecy, že bych měla absolvovat nějaký pobyt v zařízení pro psychicky narušené. Sledovanost rostla a já se jen musela smát. Paradox, a on to takový paradox vlastně není, je že tyhle "parodická" videa mají obvykle nejvíc shlédnutí. Když čtu kolikrát ty komentáře, je mi z těch lidí špatně.

A jinak? Hodně čtu. Netvrdím, ře Remarque a fantasy jsou úplným vrcholem literatury, ale je to věc, která je mi nejblíž. Naposledy jsem četla eragonovskou Inheritanci a za mě ano, byla dobrá. Pak taky hltám ságu o Darrenovi Shanovi. Je to chlapci, který se stane upírem. Když si to čtete, vypadá to, že to musí být hrozná píčovina, ale to skvělé slabounské knížečky plné překvapení a ke všemu jsou úplně bombarďácky morbidní. A i když je tématika upíru dost profláklá, tohle je hodně osobitě zpracováno.

A když nečtu, trávím hodně času s přítelem, kterej je ve spoustě věcí úplně stejnej jak já, takže se shodujeme v muzice, počítačovým hrách a trávení času. A pomáháme si.

Jo, a taky se snažím učit, občas píšu a nebo točím totálně trapácká videa, po kterých si o mě každej myslí, se mnou rodiče v dětsví pravidelně mlátili hlavou o zeď.

PS: Hrozně mě dokáže potěšit, pokud si někdo třeba dá takovou práci a obtěžuje se napsat pár řádků jako komentář, nebo vyjádří souhlas s mým názorem. Těší mě to.Dík za to!

Časoprostor

11. února 2013 v 22:09 | S. |  Co mě napadne
Času nevládne nic, je to prostě čas. Není ničím jiným než směsicí, chotitickou směsicí stereotypních přítomností, nervózních budoucností a nostalgickejch minulostí. Vládne navzdory všemu, i příbězích, kde by všechno mělo trvat věčně, vládne začátkům, koncům, králům, bohům, hrdinům, vládne celé Zemi a koneckonců vládne Zemi samotné. Ničí a zabíjí, mění, vytváří.
Je to tak dokonale abstraktní věc, že z něj máme strach. Strach z konců, stárnutí, loučení.
Stojí nad vším, i nad vesmírem. Nad námi všemi.

King of mad worlds

5. února 2013 v 7:42 | S. |  Fotografie
Pár snímku z té minulé mlhavé studené soboty. Pár cvaků - víc nic. Nikdy mě ten obličej nepřestane fascinovat.