A stejně to má smysl!

16. prosince 2011 v 20:14 | S. |  Co mě napadne
Dlouho jsem nic nenapsala. Ne sem na blog. Ale od bušení do klávesnice mě nikdo neodtrhl a inkoust v propisce taky naštěstí nevyschl. Takže si to domýšlíte správně, přece jen jsem psala. Všední dny brzy vstávám nejméně o hodinu dřív a vztekle buším do klávesnice. Ráno mám čistou hlavu, čistou jako bílý napnutý plátno čekající na pokyny slečny Múzy.
A slečna Múza se poslední dobu dostavuje královsky často, jestli si ji teda s něčím nepletu. Ve škole jsem si těch písmenek poslední týden taky docela užila, jednak ve slohovkách a taky na češtinářské olympiádě.
Řeknu vám jedno - jsem schopna tvořit, jen pokud nemám příliš vyhrazené téma. Ideální je nemuset se ohlížet a mít možnost pohybovat se po různých zrovna vymyšlených světech, vymýšlet si na líčení snových krajin věci, které na obrázku vůbec nejsou. To mě prostě baví.

Víte, asi si libuju v takovém trochu smutku. Vlastně to není bezmoc nebo zoufalost, spíš smutek, kteý vás udělá šťastnější. Mám dvě možnosti, aktuálně nejsem schopna jednu z nich poslat do háje. Buď jsem opravdu melancholik, nebo jsem jsem se nenávratně stala učebnicovým příkladem puberty z hodin občanské výchovy.

Víte, co je úplně nejhorší? Pořád čekat, že se věci změní k lepšímu. Pokud nedokážeme prožít kouzlo okamžiku, nedokážeme být šťastní. Je to hloupé, ale svým způsobem velice pravdivé. Ale každý si na to bude muset přijít sám.

Toliko o mně, posílám pozdrav ze záhrobí!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katherine Katherine | Web | 17. prosince 2011 v 20:09 | Reagovat

Zato mě ta múza pořád nechce navštívit. Ráda bych zas (co zas, moc jsem toho nenapsala, ale stejně) psala, třeba jen na papír totální blbosti .. jenže nějak mě nenapadá o čem.

2 n.Claire n.Claire | Web | 8. ledna 2012 v 11:35 | Reagovat

Se slečnou Múzou je to těžké. Já pro své psaní, ať už na blog nebo jen na papír, potřebuju určitou inspiraci, která když se dostaví mám neskutečnou radost. Po přečtení něčeho, co jsem napsala, se pak nakonci divím, jak jsem vlastně byla schopna něco takového vůbec vytvořit.

3 dreaming-girl dreaming-girl | Web | 11. února 2012 v 11:40 | Reagovat

Mě například hrozně vadí určená délka příběhu, například 4 normostrany a tak... Ale když mi někdo dá trochu volnější téma (zoufalství, štěstí) a ne přesné, kde je má fantazie k ničemu (ztratili se mi klíče, chtěla bych pejska...). Jinak mám trochu zadané téma ráda, vymýlí se mi na to rychleji, než když si mám vybrat z těch miliónů možností, které se mi nabízejí... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama