Prosinec 2011

První výcvaky z Nikonu D3100

31. prosince 2011 v 20:44 | S. |  Fotografie
První jakési fotografie, které jsem pořídila novým Nikonem D3100. O foťáku samotném mám téměř napsaný článek, během několika dní by se tu měl objevit. Budu ráda za jakékoli komentáře a poznámky ohledně fotek.
Upravovala jsem v GIMPu, Photofilteru a v Corel Paint Shopu.

Bylo to fajn

27. prosince 2011 v 15:23 | S. |  Co mě napadne
Purpura a skořice, svíčky a dárky, kapr a salát.
Někdy jsou slova zbytečná..

Prý jsem blázen já

20. prosince 2011 v 21:40 | S. |  Co mě napadne
A život je stále stejný. Jen je výchylka na pomyslném grafu mých nálad poslední dobou vyšší než obvykle. Vztekám se víc než obvykle - však ono se to srovná. Nejdůležitější je, že nehniju ve stereotypu, toho se totiž bojím.

Tak například - kdo z vás se pyšní pernamentkou do vlastního světa? Nebylo to pochopitelně zadarmo, dostala jsem ji za to, že jim tvořím dějiny. A jedno vám prozradím - po zemi se tam neválí tolik igelitů a lesy jsou tam čistější.

Jen tak mimochodem - neznám žádnou hudbu, která by člověka nabila tak jako SOAD. Když píšu, pomahá mi jako berlička, bez které by člověk neudělal ani krok, ukazuje mi směr, když šmátrám rukama do tmy a podává mi ruku.

A když tak proplouvám tímhle světem, touhle realitou, tak si alespoň můžu říct, že už se těším, až si zase jednou sednu, přečtu knížku a ní si vypiju zelenej čaj, až se zaposlouchám, zamyslím, zasním. Třeba je na nečem takovém postaveno štěstí - kdo ví?

A stejně to má smysl!

16. prosince 2011 v 20:14 | S. |  Co mě napadne
Dlouho jsem nic nenapsala. Ne sem na blog. Ale od bušení do klávesnice mě nikdo neodtrhl a inkoust v propisce taky naštěstí nevyschl. Takže si to domýšlíte správně, přece jen jsem psala. Všední dny brzy vstávám nejméně o hodinu dřív a vztekle buším do klávesnice. Ráno mám čistou hlavu, čistou jako bílý napnutý plátno čekající na pokyny slečny Múzy.
A slečna Múza se poslední dobu dostavuje královsky často, jestli si ji teda s něčím nepletu. Ve škole jsem si těch písmenek poslední týden taky docela užila, jednak ve slohovkách a taky na češtinářské olympiádě.
Řeknu vám jedno - jsem schopna tvořit, jen pokud nemám příliš vyhrazené téma. Ideální je nemuset se ohlížet a mít možnost pohybovat se po různých zrovna vymyšlených světech, vymýšlet si na líčení snových krajin věci, které na obrázku vůbec nejsou. To mě prostě baví.

Víte, asi si libuju v takovém trochu smutku. Vlastně to není bezmoc nebo zoufalost, spíš smutek, kteý vás udělá šťastnější. Mám dvě možnosti, aktuálně nejsem schopna jednu z nich poslat do háje. Buď jsem opravdu melancholik, nebo jsem jsem se nenávratně stala učebnicovým příkladem puberty z hodin občanské výchovy.

Víte, co je úplně nejhorší? Pořád čekat, že se věci změní k lepšímu. Pokud nedokážeme prožít kouzlo okamžiku, nedokážeme být šťastní. Je to hloupé, ale svým způsobem velice pravdivé. Ale každý si na to bude muset přijít sám.

Toliko o mně, posílám pozdrav ze záhrobí!