Listopad 2011

Navždycky, Elessare

27. listopadu 2011 v 20:04 | S.
Když jsem uviděla téma týdne, věděla jsem, že si tentokrát opravdu chci napsat. Že si to chci napsat ne kvůli blogu, ale kvůli sobě, abych to měla černé na bílém.
Když jsem si projížděla ostatní články na tohle téma, uvědomila jsem si, že můj výběr že je asi tak originální, jako kdybych měla pod polštářem fotku Roberta Pattisona. Ale o to nejde.


Začnu tím vůbec nejoblíbenějším - Aragornem. Mohlo mi být osm nebo devět, když jsem Pána prstenů držela poprvé v ruce, přesto pro mě neztratit kouzlo ani po tolika letech, ba naopak. Vznešený númenorský král pro mě byl vždycky velikým vzorem - snad proto, že byl tak nesmírně obětavý, moudrý a statečný, možná proto, že už se mi zdál nepřístupný a krásný, jenom když jsem si představovala, jak asi vypadá. A možná taky proto, že ve filmovém zpracování v podání Vigga Morgesterna vážně krásnej je. Aragorn byl člověkem s neskutečně šlechetnou povahou, právě ta jeho dokonalost mě fascinovala a fascinuje mě dodnes.

Ale Elessar není jediným oblíbencem z řad Středozemě. Dalšími milášky jsou Pipin, Faramir, který by býval zemřel za svou zemi, a Túrin Turambar, který celý život bojoval se zlem a snažil se zvrátit svoji sudbu.

Další postava, které bych nejraději složila poklonu, je Pippy Dlouhá Punčocha. Vidím v té malé holce kousek sebe. Zrzka s jedním copem nakřivo, trochu rebelka. Řeknu vám, co se mi na ní líbí. Dělala si vždycky, co chtěla, šla za tím, co se jí zdálo nejlepší. Byla svobodná, ale zůstala dobrým a nesobeckým člověkem. Milovala dobrodružství, ale uměla se obětovat pro ostatní.

Ravic z románu Vítězný Oblouk E. M. Remargua mě zaujal na první pohled. Oslnil mě svojí surovou existencí, hrdostí, láskou k životu. Oblíbila jsem si ho, protože ikdyž v životě viděl jen zoufalství a nespravedlnost, dokázal si uchovat svoji lidskost a hrdost.

Jistě znáte Malého prince. Nesobecký, přátelský, oddaný a zvídavý - a přestože možná příliš naivní a důvěřivý - neznám nikoho, na koho by Malý princ neudělal alespoň malinký dojem.
Možná proto, že u něj nacházíme to, co u lidí těžko hledáme...

Geralt z Rivie a Yennefer z Venemburgu, zaklínač a čarodějka. Ona na první pohled krásná a pyšná, na druhou stranu ale velmi ctižádostivá a milující žena. On je naopak další příkladem člověka, který se celý život pral se svým osudem, ale nikdy mu nebylo souzeno zvítězit.

Lyra Stříbroústá, navzdory svému věku odvážná a odhodlaná.

A tak bych mohla pokračovat dál a dál, ikdyž bych možná těch, které bych označila jako oblíbené, zase tolik nenašla. Možná by stálo za objasnění toho, proč jsem si vybrala zrovna tahle jména - všichni do jednoho se mi vryli do srdce, jejich činy mi prostě imponují a snad mám i pocit, že mám s nimi některé vlastnosti společné...

Dokud věříme na pohádky

25. listopadu 2011 v 19:14 | S. |  Co mě napadne
Budu tajně doufat, že se objeví někdo, kdo mi bude ochoten prodat ten kouzelný hrášek, který snědla Pippy Dlouhá Punčocha, aby nikdy nevyrostla. Jsem ochotna se za něj upsat krví. Spěchá to, ozvěte se. Děkuji pěkně.

Na horší časy

16. listopadu 2011 v 20:32 | S. |  Co mě napadne
Nerada věci zbytečně okecávám. (hah.)

Ale abychom se konečně hnuli z místa..
Situace vypadá asi takhle, že máme něco s modemem a do té doby, než jej opraví, jsem tak jaksi bez připojení k internetu. Osobně samozřejmě nevěřím tomu, že budu absolutně odříznutá, nadruhou stranu budu mít těžko čas smolit články na blog.
Další, a pravděpodobně o dost závažnější důvod je učení, kterého mám stále víc a víc. Třetí důvod nejjednoduší. Dávám si pauzu - neb jsem zjistila, že na internetu trávím víc času, než by bylo zdrávo a odřínutí od internetu mi jen prospěje.
Zní to jako slova závisláka a ono to tak vlastně vůbec není, ale já potřebuji mnoho času pro spřádání svých ďábelských plánů!

Dodám jedno jediné - žijte svůj svět. Každý si to vyložte sám.
A moc mě neoplakávejte! Budu zpátky dřív, než byste si přáli.

Dojmy ze života

13. listopadu 2011 v 17:31 | S. |  Co mě napadne
Díkybohu za to, že na tomhle pochybném světě existují věci, které člověku vykouzlí úsměv na rtech, donutí jej přemýšlet a zcela bezostyšně se vryjí hluboko do srdce.
Takové věci přicházejí náhle a zcela nečekaně, kdy člověk zapne televizi, slyší chytlavou melodii, zahlédne v časopise zajímavý titulek nebo potká zajímavého člověka. Jejich kouzlo tkví v jejich tajemnosti a pomíjivosti. Znáte ten pocit?

Několik podzimních

6. listopadu 2011 v 20:06 | S. |  Co mě napadne
Abyste věděli, nikdy jsem se s makro fotografiemi kytiček nějak zvlášť nekamarádila. Upřímně se nemůžu ubránit dojmu, že je to trochu kýčovité a nudné, hlavně v mém podání. Nicméně v posledních dnech jsem neustále narážela na všechny ty podzimní barevné lístečky a nemohla jsem se ubránit tomu, že by bylo fajn trochu se na tom vyřádit.

Nedopadlo to nějak extra, fotky byly většinou šíleně přesvětlené, tudíž jsem napřed ani nezamýšlela, že je budu někde zveřejňovat, nicméně jsem měla čas a trochu jsem si pohrála v kontrastem a saturací, takže jsem to nakonec trochu přehodnotila...

Kdyby to někoho zajímalo, fotky jsou pořízeny Olympusem u820. Vážně už se nemůžu dočkat, až budu fotit Nikonem D3100, který dostanu k Vánocům.

Stephenie Meyerová - Stmívání

5. listopadu 2011 v 22:50 | S. |  Knihy
Původně jsem se zařekla, že knížku, které propadly miliony poblázněných puberťaček, ani nevezmu do ruky, natož aby ji četla. Potom mě ale napadlo, že bych se možná měla přesvědčit o tom, že je ta knížka vážně tak hrozná.

Lady Vanilka jednou kdesi prohlásila, že nečte, ale Stmívání prý dala šanci a nelitovala. Já ano. Bude to možná tím, že mi se svými zhruba šedesáti knížkami za rok nemůže konkurovat. Nebo tím, že jsem zvyklá na lepší věci.

Na knize oceňuji, že je psaná lehkým stylem a děj pěkně plyne. Ale to je asi tak všechno, co mohu vyzvihnout.
Celé to působí hrozně strojeně, všechny ty řeči o upírech tam působí neskutečně uměle. U jiné knížky prostě vezmete všechny nadpřirozené věci jako součást děje, ale zde se mi to nepodařilo. Výsledný dojem žádný. Pokud mám v ruce dobrou knížku, po dočtení mám zvláštní pocit a musím o knížce ještě dlouho přemýšlet. Ale Stmívání jsem zaklapla a ono nic. Navíc mě úplně neuvěřitelně otravovala Bella se svými paranoidními představami a naivitou.
Osobně nechápu, co na tom ty slečny uhranulo.

Pokud hledáte něco hodně prostoduchého a oddechového a nebude vám vadit Malá outsiderka a Pan dokonalý, odvážím se Vám Stmívaní navrhnout. V jakémkoli jiném případě vám ale na rovinu říkám ne.