Říjen 2011

...a já ti řeknu, kdo jsi.

14. října 2011 v 2:35 | S. |  Co mě napadne
Často je člověk vyznán, aby o sobě řekl pár vět. Začnete jménem, řeknete odkud jste a jen tak mimochodem dodáte, co rádi děláte rádi ve volném čase a co vás baví, ale tím to tak nějak končí.
Řekla jsem si, že se pokusím o takový pohled do zrcadla a ono to najednou bylo tisíckrát těžší, než bych dokázala uvěřit. Teprve když totiž začnete, zjistíte, že o sobě nic nevíte. Aspoň tak je to u mě- a dovolím si tvrdit, že když něco vidíte napsáno černé na bílém, hezky si to urovnáte v hlavě.

Jsem čtrnáctiletá puberťačka, nepopírám, že to slovo nesnáším, jenže označení teenager není o nic lepší. A jsem ještě dítě - neberu to tak, že bych se tím chtěla nějak chlubit nebo naopak ospravedlňovat, prostě to o sobě vím. Moje přezdívka je pouze první písmeno mého křestního jména. Můžete namítnout, že jsem jsem si mohla nějakou vymyslet, jenže to by mě přiliš jednoznačně definovalo. Nebudu tvrdit, že mám deprese, neznám nikoho, kdo byl neustále šťastný, k mému věku změny nálad patří, třebaže dvakrát nechápu, jak zničeho nic člověk může zapochybovat nad vším, co v životě má.

Neumím se rozhodovat. Dělám věci, o kterých vím, že skončí propadákem, jen proto, že si je potřebuji vyzkoušet.

Snažím se najít pro všechny pochopení a nic neodsuzovat, pochopit lidskou hloupost i lidskou krutost. Vždycky mě facsinovali sečtělí, inteligentní a charismatičtí lidé. Vím, že inteligence a vzdělanost není totéž, oboje si však vyžaduje můj neskonalý obdiv. Nudí mě stereotyp, miluju extravaganci.

Studuji osmileté gymnázium, ale jsem k tomu tak trochu skeptická, neb si nejsem jistá směrem, kterým bych se ráda ubírala. Odjakživa mě bavila přírodověda a biologie, cizí jazyky, filologie, lingvistika, literatura, občanské vědy, psychologie a historie. Krom toho miluji veškeré umění a neskonale ráda píšu a fotím. Věřím, že zlomový bod v mém životě byl den, když jsem začala učit číst.

Většinou mi dlouho trvá, než před někým začnu bez ostychu mluvit, ale potom se už většinou nezastavím. Mám pocit, že si se spoustou lidí nemám co říct. Ve chvílích, kdy je důležitá důvěra, jsem nedůvěřivá. A ve chvílích, které si naopak vyžadují ostažitost, jsem naivní.

V jistých ohledech mám sklony k perfecionismu. V afektu bývám velmi agresivní. Dokáže mě rozčilit opravdová hloupost, ale obvykle to netrvá dlouho. Občas o sobě pochybuju a občas si zase věřím víc, než je zdrávo. Neumím moc dobře lhát a nemám moc trpělivosti. Jsem spíše introvert. Pokud bych měla vybrat jednu vlastnost, kterou bych na sobě vyzvihla, byla by to patrně upřímnost. Nebudu říkat kamarádce, jak v té sukni vypadá dobře, když v ní vypadá jako slon, ikdyž samozřejmě netvrdím, že se vždycky vyplatí říkat to, co si myslíte. Často přemýšlím o životě.

Díkybohu nemám strach z takových hloupostí věcí jako jsou výšky, pavouci, hadi a očkování u lékaře, ale často přemýšlím, jak bych reagovala, kdybych měla jít nějak dejme tomu do války a věděla bych, že umřu, neb se bojím, že bych utekla. Miluju adrenalin. Nevěřím ničemu nadpřirozenému, to, že si člověk nedokáže vysvětlit některé věci, ještě neznamená, že racionálně vysvětlit nejdou. Navzdory tomu jsem obrovský snílek.

Trávím spoustu času u knížek. Mám ráda autobiografickou literaturu, zvláště tu s drogovou tématikou. V poslední době čtu hodně klasické autory a historické romány. A mou největší slabostí je fantasy. Z autorů zmíním Poa, Exupéryho, Pullmana, Remarqua, Londona, Foglara, Tolkiena, Vernea a Sapkowského. Vždycky jsem toužila po tom, abych uměla číst mezi řádky, vždycky mi záleželo na tom, abych pochopila autorovu hlavní myšlenku.

Psaní mě baví, snažím se stále zdokonalovat své vyjadřování. Asi v jedenácti jsem si vybájila svůj svět, vlastní příběh. Za ta léta se spousta změnilo, ale hlavní postava a chuť pokračovat zůstala. Nechápu, jak se mi to mohlo vzít v hlavě a jak to tam mohlo zůstat tak dlouho, nicméně na tohle téma stále píšu a neskutečně mě to naplňuje a nikdo mi to nevezme. Krom toho občas vytvořím nějakou kratičkou povídku a pak taky samozřejmě píšu na blog. Věřím, že ačkoli je vždycky co zlepšovat, mám pro tohle alespoň trochu citu.

Fotím. Věřím, že fotkami lze vyprávět. Nejraději zachycuju lidi a jejich vlastní příběhy.

Z hudby preferuji rock a metal, moje nejoblíbenější kapely jsou legendární The Beatles, arménštní System of a Down, finská Sonata Arctica, něměčtí Helloween a z českých Čechomor.

Záměrně neuvádím žádný citát nebo slova, které byla třešničkou na dortu tohoto počinu. A nedovoluji si odhadovat, jak zkreslený můj pohled je.

Ráno pro bohy

10. října 2011 v 16:57 | S. |  Fashion
Co vám budu povídat, dnešek byl boží.

Ráno před školou jsem se vypravila k doktorce, neb mě už několik dní pobolívá v krku a tak trochu kašlu. Takže jsem tam přišla - a na dveřích vidím nápis, že milá paní doktorka má dovolenou a zástup je až od desíti.
Myšlenku, že půjdu do školy a na desátou se k doktorce vrátím, jsem rychle zavrhla, naše učitelka totiž nikoho, kdo nemá omluvenku od rodičů, v průběhu vyučování nikam nepustí (rozuměj: první hodinu byla matematika).
A pak už to šlo rychle. Když jsem poklidně dokuřovala, napadlo mě, že mám hroznou chuť na kávu a že bych si ji měla dát.
Vydala jsem se do kavárny, kde mají famózní latté a hodinu jsem tam jen seděla a četla si. Další hodinu jsem se jen tak flákala po městě, oběhla všechny knihkupectví a nakupovala šminky. Viděla jsem letáček, který sliboval zbavení se podezření z nevěry za pomoci soukromého detektiva a vyvolalo mi to úsměv na tváři.
Mimochodem, když jsem se poté dohrabala k doktorce a vydržela do té doby, než na mě přišla řada, bylo mi doporučeno, aby několik dní zůstala doma a poležela si. Vidím to tak, že zítra možná zůstanu doma.
Vrátila jsem se do školy, jen abych si napsala test z dějepisu, na kterej se mi vážně nechtělo učit dvakrát, protože bych si všechny ty datumy nepamatovala ani do zítřka.

Ušetřím Vás zbytečných otázek a narovinu říkám, že mi hlouposti tohoho typu dělají fakt radost!

Koupila jsem si barvu na vlasy, neb jsem na CASTING od Loréalu slyšela samou chválu. Měli dokonce jakousi akci, takže jsem tak mimochodem ještě dostala zadarmo šampon, takže ho nejspíš věnuju mamince. Pořídala jsem černé linky ve fixu od Essence, mám už druhé a nemůžu si je vynachválit. Sice se nevyrovnají těm gelovým v kelímku, které vydrží i ve vodě, ale zase je s nimi práce vážně na dlouho a já na ráno potřebuju něco, co nezabere tolik času. Tyhle jsou tak perfektní, že s timi skoro dokonale vytvarovanou linku vytvoří i takovej antitalent jako jsem já. Vybrala jsem si dva laky Colorama od Maybelline, takže si konečně můžu udělat francouzkou manikúru, ikdyž bez klasickým nalepovacích špiček - myslím, že je to takhle jednodušší a ani to není takový rozdíl. Poslední věc je make-up NATURAL MATTE od NYC, potěšilo mě, jak mi sedl k pleti, občas mám se svou svtělou pletí problém sehnat vyhovující odstín. Mám pochopitelně nejsvětlejší odstín. Ještě jsem nemělo pořádnou příležitost jej vyzkoušet, ale pěkně kryje a vypadá přirozeně.

Ohledně fotek byl tak trochu problém, v průběhu focení můj Olympus, zřejmě uražen tím, co to fotím za hlouposti, plnit svoji práci a při zapnutí se jen vysouval objektiv. Po půlhodině zapínání a vypínání se to konečně dalo do pořádku, já ale věřím, že to byl signál k tomu, že bych jej konečně měla vyměnit za lepší.

Ukojení intelektuálních tužeb

7. října 2011 v 23:11 | S. |  Knihy
Po tom, co jsem fanaticky oběhla všechny knihkupectví a knihovny v okrese, si mohu zase spokojeně oddechnout a říct si: "Tak máš zase na pár dní co číst.. "
Jenže tak to nebylo. Začalo to návštěvou naší malinké vesnické knihovny, kde jako bonus stály krabice s vyřazenými knihami, které se zadarmo rozdávájí, pokračovalo návštěvou velikánské městské knihovny, kde mi paní oznámila, že kvůli prodloužení lhůty na vrácení musím knížky donést už za deset dní a končilo návštěvou v Levných knihách, kde jsem si po delším váháním vybrala další knížku.

Nevím, jak bude kdo reagovat, když zjistí, že v pomyslném košíku knížek skončilo i Stmívání. Přijde mi, jako by existovala jedna strana, která tvrdí, že Stmívání je nejkvělejší věc (jako argument poslouží Edwardova neobyčejná dokonalost.) a druhá strana, která argumenty nepotřebuje, protože Stmívko je prostě sračkoidní klišé a ohranej upíří slaďáček a kdo to neví, má smůlu.
Ale protože jsem od mnoha slečen slyšela, že tohleto Stmívání byla jediná knížka, kterou se rozhodly dobrovolně přečíst, rozhodla jsem se, že zjistím, co za tím vězí. Abych řekla pravdu, viděla jsem první film a přišlo mi to jako absolutní propadák.

Na knížky od Funkeové jsem četla několik dobrých recenzí, snad mě nazklamou.
Za závojem bude nejspíš jedna z takových těch hořkých autobiografických výpovědí. Několik takových knížek jsem už přečetla a do téhle se nejspíš pustím taky.
Křišťály moci mám díky předchozí zkušenosti s autorkou.
O Tolkienovi není třeba nic dodávat, snad jen, že to byla úplně poslední knížka, kterou jsem od něj nečetla. Čtení spojeno s obvyklou nostalgií.


E. M. Remarque - Vítězný oblouk

1. října 2011 v 22:25 | S. |  Knihy
Ve zkratce tedy řeknu několik vět pro ty, kteří by snad tohoto muže neznali, ikdyž věřím, že jich nebude moc.

Erich Maria Remarque byl něměcký spisovatel. Narodil se v roce 1898, v osmnácti odešel do války, kde byl zraněn a po návratu měl problémy začlenit se do společnosti. Vystřídal řadu povolání, mimo jiné byl automobilový závodník, což se později stalo námětem pro některá jeho díla. Oženil se, ale jeho manželství trvalo jen 7 let. Byl nominován na Nobelovu cenu míru a podařilo se mu vzbudit dojem vydáním knihy Na západní frontě klid, během tří let se prodalo 3,5 milionu výtisků. Jeho díla pro zaměřeny silně antifašisticky.
Po nástupu nacismu se dostal na seznam zakázaných autorů, byl zbaven německého občaství, nacistiská propaganda vyhlásila, že je ve skutečnosti Žid a jeho díla byly veřejně páleny. Roku 1939 emigroval do USA, kde získal americké občanství. Po válce se do Německa nevrátil, oprávněně se totiž styděl za to, čeho jsou Němci schopní.
Vítězný oblouk je o německém imigrantovi Ravicovi, který prochá do Paříže před nacisty. Nemá žádné doklady a je na černo zaměstnán jako lékař na jedné z místních klinik. Jedné osudné noci potkává Joan, zamilují se ho sebe.
Ravic jednoho dne pozná nacisty Haakeho, který kdysi mučila týral ho a jeho přátele.
Zbytek pochopitelně nezmiňuji.

Co mě na knize nadchlo, je hlavně způsob, kterým Remarque popisuje, přirovnává nebo líčí pocity.
V nejbližší době si stoprocentně přečtu i Tři kamarády, Nebe nezná vyvolených a Na západní frontě klid.