Bomber obsession

17. listopadu 2016 v 0:48 | sarushef |  Fashion
Trendy jdou většinou normálně mimo mě a nějak výrazně se nemění, to co nosím, z obvyklý směsice nebarevnýho, jednoduchýho, a paradoxně někdy extravagantního oblečení. Bombery, ačkoli v posledních letech spíš ožily, než by vznikly jako úplně novej trend (skinheadi by mohli povídat, žejo), taková módní záležitost poslední doby prostě jsou, jakkoli bych to mohla chtít popírat. Ačkoli ale jde taky o univerzální a lehce kombinovatelnej prvek a co si budem, pořád to vypadá líp pak mikina.

Já si zatím pořídila dva - lehkej černej z aliexpressu a teplejší z New Yorkeru asi jako první věc v khaki barvě. Snad mě skinheadi nezabijou. A ani zima. Už na ně totiž začíná být moc zima a já je zatím nestihla pořádně provětrat venku ani se v nich venku vyfotit.

P.S. Ups, koukám, že se mi tenhle článek zase stočil do fashion koutečku, což úplně není směr, kterým bych chtěl blog ubírat. Neva. Příště fashion nebude, slibuju.

 

Jak se dělá žurnalistika

12. listopadu 2016 v 0:55 | sarushef |  Co mě napadne
Minulej rok touhle dobou jsem měla sytě růžový vlasy, všemožně se vyhýbala škole a byla s nervama v háji. Okolnosti a peripetie života, osm let na gymplu spolu s na můj vkus příliš moc slov jako musíš a udělej plus snaha nás před maturitou vystresovat ještě stokrát víc, než by bylo potřeba, daly dohromady, že jsem měla všeho toho dost. Od všeho jsem chtěla pryč, neřešit to, uklidnit třesoucí se ruce a prostě si dát voraz. A pak tu byl fakt, že jsem prostě chtěla na tu žurnalistiku.

Teď, rok později ji totiž fakt dělám. Pravda je taková, že když jsem podávala přihlášku, zajímaly mě média, načetla jsem hodně klasický literatury a něco málo vážněj i nevážněj napsala, ale o žurnalistice jako takové vlastně věděla kulový. Neměla jsem ponětí, jaký náležitosti má zpráva, že sémiotika je i něco víc než svoje definice na wikipedii a že to celý bude ještě stokrát barvitější, zajímavější, těžší (a hlavně skvělejší!) než jsem čekala.

Všechno se dělá intenzivně a hned. První zprávu se všema náležitostma píšete už v druhým měsíci. Kdo očekával, že se na mluvení s lidma, výzkumný rozhovory a sémantický analýzy budete oťukovát další dva roky, ten čekal blbě a přesvědčí se o tom na úvodních hodinách předmětů prvního semestru. Čeká vás to hned, ale já se za ty dva měsíce naučila snad víc jak za celej maturitní ročník a konečně trávím hromadu času něčím, co mi jako celek dává smysl a kde můžu u sebe pozorovat ohromnej posun. Asi nikde jsem nepotkala tolik rozdílných skvělých, zajímavých a inspirativních inteligentních lidí jako právě zde.

Jen na to vlastní psaní mi toho času nezbývá moc. A možná je to lepší, nechat to v sobě vyzrát a místo toho koukat kolem sebe a učit se. Kromě školy jsem totiž začala chodit zase do fitka a na plavání a zjistila, že na rozechvělý ruce a stresy je nejlepší pohyb. Poprvý nezvedám ty činky jen kvůli hezčímu zadku a místo toho mě baví vidět, jak se člověku lepší fyzička. A taky, že i když člověk odchází po hodině a půl s totálně potem propoceným tričkem (anebo ve tři ráno totálně mrtvej po šesti hodinách dokončuje poslední část seminárky), tak je to vlastně jeden z nejlepších pocitů vůbec.

A tohle je první várka fotek, co za tu dobu, kdy jsem nic nepřidala, vznikly. Většina je focená u náměšťskýho rybníka a mně se hrozně líbí ten ocelovej nádech.


Arabiatta penne s pestem s vlašskými ořechy

18. října 2016 v 17:33 | sarushef |  Co mě napadne
Pořád zkouším nový a nový recepty a tenhle je jeden z těch zdravejch a prakticky z celistvejch surovin. Vaření zdravějc je u mě velkej posun a určitě se nedá říct, že by na něj dalo naběhnout ze dne na den ani že se dá zvládnout z ničeho nic přejít z relativně nezdravýho jídla na tuny napařený zeleniny. Nikdy jsem neměla základ ani v jednom z těhle extrémů, ale došlo mi, že si chci z obou protipólů brát to nejlepší. Že nechci skončit ani na klíčkách, ani na burgrech a hranolkách neschopná se pohnout.

Tyhle arabiatta jsou upravený po mým, protože samotnej recept je zoufale nudnej. Koukejte:

 


I Need A Gangsta

11. října 2016 v 20:48 | sarushef |  Fotografie
Mám pocit, že už toho zase začíná být hromada k dělání, ale neudělat si chvíli teď, asi si ji neudělám ani zítra a pozítří. Klasika. Po tom, co jsem se tak rozplývala fotkama z telefonu, mi byl nedávno ve vlaku ukraden a strávila jsem dvě hodiny na policajtech, abych co nejlíp popsala paní, co mi jej vzala. Paráda, veřte v lidi a mějte pevný nervy, fotky z xiaomi v nejbližší době nebudou a novej se nevyrábí, takže jsem zpátky u xperie . Taky jsem začala chodit plavat a dodělávám autoškolu. Už se netřesu před každou stopkou a kruháčem a o něco víc obratně se plížím městem, ale na to nebýt v háji z každý nový situace to ještě není.

Prokousávám se odbornou sociologickou a žurnalistickou literaturou a ještě se ve volných chvílích snažím žít. Tenhle měsíc mě čeká asi poprvý opravdová novinářkská práce, opravdový lidi, opravdová reportáž. Jestli to dám, asi se zblázním blahem.


MINT LEMONADE

9. října 2016 v 13:33 | sarushef |  Co mě napadne
Mátu mám spojenou hlavně s létem. Je supr v limonádách, čajích, drincích, a i když je léto už v trapu, zjistila jsem nedávno, že se parádně nám pozrostla na zahradě do půlmetrovýho keříku a že ji tam prostě nemůžu nechat uschnout a pomrznout. A tak jsem část otrhala a rozhodla se mimo jiný udělat sirup. Koukejte!


Industrial

30. září 2016 v 23:13 | sarushef |  Fashion
Pořádnej fotkovej článek je někdy víc než hora ohromně chytrýho textu a přesně v tomhle duchu bude tenhle spontánní post. Jednoduchý a stylový místa k focení jsou pro mě tak trochu orgasmus a tohle střešní parkoviště v Brně je jedno mých oblíbených.

Ačkoli tohle město docela znám, začít tu studovat parádně otevírá nový obzory a nový místa. Baví mě to a samotnou mě to překvapuje. Je to asi přesně to, co jsem čekala, intenzivní, docela těžký, ale zajímavý. Do školy chodím dva dny, ale příprava a práce jsou docela časově náročný. Jsem v centru města i věcí a je to fajn, po docela dlouhý době nicnedělání je režim a práce paradoxně to, co mi dělá radost. Začala jsem se trochu víc hýbat, víc číst a vůbec zase tak nějak být víc aktivní. Život je krásnej, minimálně když si jej člověk umí užít, a mně zase chybí slova. Ha. Těště se příště!


Kam dál