Frozen

Pondělí v 6:00 | sarushef |  Fotografie
Jak jsem řekla, další fotky jsou tu. Tentokrát budou z náměšťstkýho rybníka, kde jsem neodolala zasněženýmu rybníku a o chvíli pozděj už nejistě našlapovala po zasněžený ledový ploše. Zimu obecně spíš nesnáším, je mi pořád zima, mrznou mi prsty a štve mě, že se spousta věcí nedá dělat, ale sníh je aspoň z estetickýho hlediska hrozně krásnej, všehno je čistý a zářivý. Tyhle fotky jsme stejně jako ty předchozí sfoukli asi za deset minut, protože dýl se to vydržet snad ani nedalo, a měla jsem při focení dvoje rukavice, ale výsledek zbožňuju a pár fotek vám tu teď ukážu.

Taky jsem si konečně objednala pevnej objektiv a to sakra znamená, že mi v nejbližším týdnu nebo dvou dojde 35mm! Vím, že všichni frčej spíš pevný padesátky, ale já si prostě nevěřila, že s takhle velkou ohniskovou vzdáleností něco vyfotím. Těším se jak malý dítě, protože pevnej objektiv chci roky, a zatím z toho vždycky nějak sešlo, potřebovala jsem peníze na něco jinýho nebo si prostě nebyla schopná ušetřit, takže odpočívám dny do chvíle, kdy přijde, a pak snad nebudu dělat nic jinýho, než ho zkoušet.

 

Petroff

Pátek v 23:37 | sarushef |  Fotografie
Ve svátky jsem nechala všechno plynout a hodila za hlavu, Štědrej den a 25. prostě vypínám a užívám si čas s rodinou hlavně doma, přejím se bramborovýho salátu, kterej jedinej na Vánocích bezvýhradně miluju a všechno je mi jedno. Tenhle rok mi o Vánocích přibyla příprava na první vysokoškolský zkouškový, ale celý Vánoce jsem tomu stejně odmítla věnovat čas a všechny povinnosti pak řešila klasicky spíš v hraničních termínech. Až na některý stresy, za který si samozřejmě nejvíc můžu sama, to vlastně nebylo zase tak náročný a dramatický, a potvrzuje se, že žurnalistika není takovej strašák, jak si myslí všichni v mým okolí dyť na tu školu jsou hrozně těžký příjímačky, je to hrozně prestižní záležitost, ne? a že mě to furt hrozně baví, což je po osmi letech na gymplu sotva něco, co bych čekala, že mi může nějaká škola splnit.

Někdy 26. mi ale domácí válení trochu začlo lézt krkem a 27. jsem vytáhla Toma na Petrov. Mám tu vyhlídku ráda, pravda je ale taková, že 27. byla nahoře a vlastně v celým Brně taková zima a studenej vítr, že jsme na Petrově vydrželi asi pět minut. Další den jsme si tam udělali výlet znovu a já konečně dofotila, co jsem chtěla S obvyklýma zpožděníma jsem tam doběhli asi pět minut před čtvrtou, takže v tu chvíli zrovna zapadalo slunko, ale co víc jako fotograf chcete?

Zdá se, že jsem zpátky. Zkoušky mám kromě jedný úspěšně za sebou, zbývaj mi ještě nějaký menší práce, který jsem si velmi tradičně nechala na poslední chvíli. A mám toho klasicky na srdci hromadu, jen kdoví, kolik z toho dám dohromady? Drobný výkřiky můžete sledovat na instagramu, což je prakticky jedna z posledních sociálních sítí, co doopravdy aktivně používám. A teď jdem na ty fotky z Petrova!



Nikdy nevěřte blogerkám

21. prosince 2016 v 0:55 | sarushef |  Co mě napadne
Sledujete blogy a blogerky a youtubery? Nemyslím teď drobný blogery na blog.cz kteří píšou blog jako deníček, mám na mysli holky, co se věnují módě nebo kosmetice, mají tisíce followers, čarokrásný instagramy a spolupracujou s firmama. Sledujete? Já taky. Ze zvědavosti, nudy, čehokoli, co si budem. Jsme v tom tak trochu všichni.

Sledování youtuberů se tak nějak stalo součástí běžnýho života. Blogeři a youtubeři jsou navíc obvykle oproti hercům v zábavných pořadech přirození, bezprostřední, osobní. Sledovat je něco jako koukat na vzdálenýho kamaráda.

Karta se ale často rychle obrací. Čísla i návštěvnost a zhlédnutí rostou. A firmy si toho všímaj, protože si uvědomily, že jsou pro ně blogeři nejlevnější forma propagace. Pro blogery, kteří doteď psali pro radost, je nabídka docela velkých peněz za pár hodin psaní docela slušnej výdělek. Nabídnou blogerovi spolupráci, ten je poctěnej zájmem a spolupráci vezme. Splní pár podmínek, co mu firma nadiktuje, vezme za to peníze nebo věci zdarma a nic se vlastně neděje. Čtenář netuší, že jde o reklamu a má pocit, že mu bloger doporučuje oblíbenej produkt. A zde začíná ten problém, protože povědomí o reklamě je v tomhle smyslu pořád hrozně malý.

Instagram je asi jediná sociální síť, na kterou jakž takž pravidelně přispívám. I na mým (zde, případní followers!) instagramu jde vidět přesně to, o čem mluvím na konci. Chcem být rádi krásný, stylový a přidáváme jen hezký fotky. To ale nemění nic na tom, že už nikdo nevidí zrovna můj zrovna neuklizenej pokoj s haldou bordelu, špinavý tričko a hádky s blízkejma. Všichni se koupem v podobných sračkách, nebojte.
 


Bomber obsession

17. listopadu 2016 v 0:48 | sarushef |  Fashion
Trendy jdou většinou normálně mimo mě a nějak výrazně se nemění, to co nosím, z obvyklý směsice nebarevnýho, jednoduchýho, a paradoxně někdy extravagantního oblečení. Bombery, ačkoli v posledních letech spíš ožily, než by vznikly jako úplně novej trend (skinheadi by mohli povídat, žejo), taková módní záležitost poslední doby prostě jsou, jakkoli bych to mohla chtít popírat. Ačkoli ale jde taky o univerzální a lehce kombinovatelnej prvek a co si budem, pořád to vypadá líp pak mikina.

Já si zatím pořídila dva - lehkej černej z aliexpressu a teplejší z New Yorkeru asi jako první věc v khaki barvě. Snad mě skinheadi nezabijou. A ani zima. Už na ně totiž začíná být moc zima a já je zatím nestihla pořádně provětrat venku ani se v nich venku vyfotit.

P.S. Ups, koukám, že se mi tenhle článek zase stočil do fashion koutečku, což úplně není směr, kterým bych chtěl blog ubírat. Neva. Příště fashion nebude, slibuju.


Jak se dělá žurnalistika

12. listopadu 2016 v 0:55 | sarushef |  Co mě napadne
Minulej rok touhle dobou jsem měla sytě růžový vlasy, všemožně se vyhýbala škole a byla s nervama v háji. Okolnosti a peripetie života, osm let na gymplu spolu s na můj vkus příliš moc slov jako musíš a udělej plus snaha nás před maturitou vystresovat ještě stokrát víc, než by bylo potřeba, daly dohromady, že jsem měla všeho toho dost. Od všeho jsem chtěla pryč, neřešit to, uklidnit třesoucí se ruce a prostě si dát voraz. A pak tu byl fakt, že jsem prostě chtěla na tu žurnalistiku.

Teď, rok později ji totiž fakt dělám. Pravda je taková, že když jsem podávala přihlášku, zajímaly mě média, načetla jsem hodně klasický literatury a něco málo vážněj i nevážněj napsala, ale o žurnalistice jako takové vlastně věděla kulový. Neměla jsem ponětí, jaký náležitosti má zpráva, že sémiotika je i něco víc než svoje definice na wikipedii a že to celý bude ještě stokrát barvitější, zajímavější, těžší (a hlavně skvělejší!) než jsem čekala.

Všechno se dělá intenzivně a hned. První zprávu se všema náležitostma píšete už v druhým měsíci. Kdo očekával, že se na mluvení s lidma, výzkumný rozhovory a sémantický analýzy budete oťukovát další dva roky, ten čekal blbě a přesvědčí se o tom na úvodních hodinách předmětů prvního semestru. Čeká vás to hned, ale já se za ty dva měsíce naučila snad víc jak za celej maturitní ročník a konečně trávím hromadu času něčím, co mi jako celek dává smysl a kde můžu u sebe pozorovat ohromnej posun. Asi nikde jsem nepotkala tolik rozdílných skvělých, zajímavých a inspirativních inteligentních lidí jako právě zde.

Jen na to vlastní psaní mi toho času nezbývá moc. A možná je to lepší, nechat to v sobě vyzrát a místo toho koukat kolem sebe a učit se. Kromě školy jsem totiž začala chodit zase do fitka a na plavání a zjistila, že na rozechvělý ruce a stresy je nejlepší pohyb. Poprvý nezvedám ty činky jen kvůli hezčímu zadku a místo toho mě baví vidět, jak se člověku lepší fyzička. A taky, že i když člověk odchází po hodině a půl s totálně potem propoceným tričkem (anebo ve tři ráno totálně mrtvej po šesti hodinách dokončuje poslední část seminárky), tak je to vlastně jeden z nejlepších pocitů vůbec.

A tohle je první várka fotek, co za tu dobu, kdy jsem nic nepřidala, vznikly. Většina je focená u náměšťskýho rybníka a mně se hrozně líbí ten ocelovej nádech.


Arabiatta penne s pestem s vlašskými ořechy

18. října 2016 v 17:33 | sarushef |  Co mě napadne
Pořád zkouším nový a nový recepty a tenhle je jeden z těch zdravejch a prakticky z celistvejch surovin. Vaření zdravějc je u mě velkej posun a určitě se nedá říct, že by na něj dalo naběhnout ze dne na den ani že se dá zvládnout z ničeho nic přejít z relativně nezdravýho jídla na tuny napařený zeleniny. Nikdy jsem neměla základ ani v jednom z těhle extrémů, ale došlo mi, že si chci z obou protipólů brát to nejlepší. Že nechci skončit ani na klíčkách, ani na burgrech a hranolkách neschopná se pohnout.

Tyhle arabiatta jsou upravený po mým, protože samotnej recept je zoufale nudnej. Koukejte:


Kam dál