Můj malej arzenál

Neděle v 15:54 | sarushef |  Fashion
Ti, co mě trochu znají, vědí, že s kosmetikou fakt vědu nedělám. Jako v x dalších aspektech života se snažím nemít moc věcí, dělat věci jednoduše a nedopadnout jako módní ikony, co se topěj ve rteňkách, krerý nikdy nepoužijou. Ještě na gymplu byly doby, kdy jsem se namalovala jednou týdně, léta se maluju s malými obměnami pořád stejně, pořád si neumím udělat dokonalý linky… a stejně mě make-up docela baví. A zde je můj vyjíměčně malej arzenál, nebo spíš to, co používám nejvíc.

 

M I A T A vol. 2

18. srpna 2016 v 20:23 | sarushef |  Co mě napadne
Jsem tu s další drobností, tentokrát s Miatou, rozevlátejma vlasama a západy slunce. A na to, že se mi to občas klepe, nepotřebuju vaše komentáře, stačí mi oči, ale některý záběry byly prostě špatný a víc jsem z toho nevytřískala. Videovej formát mě vlastně docela baví, a i když zatím umím kulový, mám z tohohle maličkýho počinu docela radost. Aktuálně se mám celkem pracovně, ale na víkend mám rozpracovaných několik delších článků, takže se určitě těšte. Mějte letní atmosféru stejně jako já a užívejte léta!




POOL

8. srpna 2016 v 15:17 | sarushef |  Co mě napadne
Ve volné chvilce a opět s notným zpožděním vám tenhle článek píšu z prosluněné zahrady. Ve chvílích, kdy něco podnikám a nad ničím kdovíjak nepřemýšlím, se mi slova do vět skládají samy, když ale sedím s otevřeným editorem, najednou nevím co by. Je to zvláštní. Dělat z blogu deníček událostí a zážitků se mi nikdy nechtělo, protože jsem nikdy neměla pocit, že by to někomu něco přinášelo. Bavilo mě říkat lidem svůj pohled a tak trochu ukazovat, jak žiju.

Občas nad tím vším váhám. Zcela egoisticky mi tenhle blog nepřišel dost dobrej. Tak trochu mi přijde, že si všeobecný čtenářstvo mnohem víc než to, co dělám já, žádá motivační citáty, výpisy jídelníčků a recenze řasenek. Ne, že bych měla potřeby hnát svou slávu do nebeských výšin, recenzovat pět sprcháčů denně a být se všemi zadobře, i tak mi ale přišlo, že už moje kecy snad nebaví vůbec nikoho. Místo sluníčkovosti jsem chtěla být drzá a opravdová a probouzet v lidech emoce. A pořád chci. A protože mě blog zatím i přes pochybnosti až moc baví, asi skončit nedokážu, i kdybych sebevíc chtěla.

Ostatně mám vypozorovaný, že my, co tehdy ve dvanácti nebo třinácti místo paření simíků rozjižděli první pixelkový blogy o ničem, si tuhle zálibu nesou až doteď. Netuším jak je to možný, ale je to tak. Vy, co mě čtete, jste to možná měli taky tak.


 


M I A T A

29. července 2016 v 14:00 | sarushef |  Fotografie
Neznám nic, co by víc znamenalo léto víc než Miata. Znamená to vítr ve vlasech, západy slunce a spálený záda, protože pro světlý lidi je jezdit v cabrioletu, kde na vás permanentně praží, něco jako rozsudek smrti. Lidi se na vás usmívají a mavají a řidiči s něčím podobným automaticky přidávají vášnivě pokývnutí, jak by jste právě potkali člena rodiny nebo sekty. Je to občas vtipný, večně vám se vám větrem cuchaj vlasy a v zatáčkách je tohle auto docela i zábavný.

Bystří možná pamatují hejt na motoristický šílentví nějakej pátek zpátky. Popravdě, nic moc se nezměnilo. Ačkoli jsem začala dělat autoškolu, o planetovejch převodovkách toho pořád moc nevím. Jediný, co mně trochu rozvášní, je rychlá jízda. Hodně rychlá jízda. Ale jinak čekám, až mi osud, na kterej nevěřim, přinese do života Mustanga 67. A pak se zamiluju.

A Miata? Z tý jsou hlavně zatraceně fajn fotky.

Jíst, cestovat, smát se - léto vol. 3

26. července 2016 v 13:57 | sarushef |  Co mě napadne
Pokračujeme, vážení. Minule, když jsem psala deníčkovej článek s fotkama, tak jsem to utla docela brzo, a když jsem pak chystala další, tak jsem zjistila, že mám ještě dost fotek v záloze. Od té doby jsem změnila účes, kdy mě jeden ten naštvala vyblitě vypadající zrz, co se vymývala do blond pod ní, takže jsem to razantně zkrátila a hodila na to tmavě hnědou. A taky jsem zažila spoustu jinýho, výlety, akce, víkend strávenej malováním pokoje, mástry, o kterých už byl článek. Dneska to bude opět plný momentek, co jsem na telefonu nasbírala a klasicky spousta jídla. O víkendu se plánuju zase vrátit k milovaný zrcadlovce a užít si pohodičkovej víkend.


Masters of Rock

23. července 2016 v 16:04 | sarushef
Jet v devatenácti konečně na Masters bylo něco jako splnit si sen třináctiletý Sáry. A řeknu vám, že shánět v první den fesťáku teprve lístky je na nic. A ještě mnohem víc na nic je myslet si, že ve Vizovicích nebo kdekoli v okruhu deseti kilometrů druhej den fesťáku máte šanci zaparkovat. Protože, já vám to řeknu, nemáte, ani když během dalších pár hodin najezdíte po městě a jeho okolí dalších 80 (!!!) kilometrů a nestihnete kvůli tomu koncert největší legendy.

Amaranth. Písnička, která odstartovala mnohaletou jízdu. Bylo mi dvanáct nebo třináct, když jsem poprvé vyplula na vlnách metalu. Po Nightwish přišla Epica a Sonata Arctica, s přibývajícím věkem pak Zeppelini, Floydi, Sabbathi, Maidni a Manowar. Četla jsem tehdy blog Blackwish a s metalově oblečenými spolužáky chodila po městě, kde nebohý chlapec, jdouce proti nám po chodníku, raději sešel z chodníku do škarpy.

Na mástry jsem chtěla roky. Ta akce znamenala jakousi nejvyšší metu metaláctví, jaké může člověk dosáhnout. Tak jako mají tenisti Wimbledon a fotbalisti FIFU, my měli masters, aspoň podle mýho. A paradoxně jsem se na ně poprvý dostala až ve chvíli kdy se vášnivý zapálení transformovalo do něčeho, čemu by se dalo říkat stálá zaliba, dost podrobená kritice a humoru, protože jinak bych to nebyla já. A tak jsem si dělala legraci z přestárlejch mániček, co by byli adepty do módního pekla, a toho, jak Manowar s železnou pevností ve svých textech opakují 5 stejných slov - metal, king, warrior, steel a brother, a opakují je se skálopevnou vírou a patetičností do nekonečna, ale stejně je, stejně jako celou tuhle scénu, zbožňuju.

Kam dál