Damn, tohle je nejspíš úplnej konec

26. března 2018 v 14:05 | sarushef |  Co mě napadne
Fakt hrozně mě potěšilo, kolik z vás si i takové době neaktivity přečetlo minulej povídavej, hodně impulsivní, upřímnej a pocitovej článek, který jsem vlastně nikdy pořádně nepsala. Potěšilo mě to, protože tenhle blog byl na dlouhý roky mý oblíbený místo, kousek mě, kousek vás, moje malý utočiště. Když kouknu do archivu, napsala jsem spoustu věcí, na který jsem i teď docela pyšná, ale taky spoustu věcí, u kterých si klepu na čelo nebo si fakt říkám, jak jsem mohla být tak blbá. Občas je mi trochu trapně, ale spíš to vidím jako součást vývoje. Trapnost si odpouštím a těším se, až ji za pár let uvidím ještě s větším odstupem.

Hodně se v mým životě změnilo a hodně věcí vidím jinak, ale základ je stejnej - žije ho pořád stejně zvědavá holka, co pořád vidí ve věcech to dobrý a hledá si ty svoje cestičky, jak si dělat věci po svým. Když jsem nasraná, tak nadávám a když smutná, tak brečím, a o to víc si pak užívám to dobrý. Tenhle svět je ostatně navzdory všemu strašně skvělej.

No a tohle je každopádně nejspíš úplnej konec tohohle blogu. Nevím, možná přijde ještě pár štěků jako byl minulej článek, ale blog jako takovej definitivně končí. Všechny vás ráda uvidím ve svým novým minivesmíru, kterej je od tohohle trochu odlišnej, ale zároveň pro čtenáře v mnohým asi o dost zajímavější.

TELEPORT DO MINIVESMÍRU


P.S. Jo, a jestli chcete na konec jednu, jedinou zásadní radu, přečtěte si Candide od Voltaira. Ignorujte ten nudnej příběh a zaměřte se na význam. Třeba vám to řekne to samý co mně.


Ups, koukám, že už ani fotky přes galerii nahrávat nejdou, takže je potřeba je nahrát přes URL. Škoda.



 

Z dopisů na leteckým papíře

21. března 2018 v 23:36 | sarushef |  Co mě napadne
Raz dva tři, scéna.

Chci stopnout svoji existenci a probudit se za měsíc nebo rok. Necítit, nebýt, neřešit. Nemuset nikomu nic vysvětlovat. Přemýšlím, jak by vypadala terapie ještě větší bolestí nebo terapie šokem. Jestli by mi pomohla. Nemám v úmyslu se sjíždět, dál se destruktivně ničit, nechci dokonce, aby ten pocit sám od sebe odezněl.

sarushef.blogspot.cz

13. října 2017 v 13:12 | sarushef

Ačkoli psaní samotný ze mě asi nikdo nikdy nevymlátí ani železnou tyčí, po pauze pokračuju na blogspotu. Důvody asi není potřeba řešit a to, že šel blog.cz za poslední dobu do kopru, byl jenom jeden z nich. A tohle je zde fakt nejspíš úplně poslední článek. A myslím, že mi blog.cz bude chytět, protože jsou to pro mě roky života, část dětsví a skoro celý dospívání, nespočet blogů, známejch tváří, inspirace a skvělýho čtení. Díky.



NOVEJ BLOG

INSTAGRAM



P.S. Při psaní a nahrávání článku se mi opět dvakrát posralo nahrávání fotek a jednou se mi článek celej vypnul s chybou. Vyřešte ty problémy aspoň po technický stránce, tohohle serveru je škoda. Pořád je tu hromada skvělejch lidí.

 


Winter stories&dog queen

1. března 2017 v 22:41 | sarushef
Tak jsem to s tou aktivitou porušila. Zase. Ale když mám po první odevzdaný práci tohohle semestru volnou chvíli, zase otevírám editor blogu a chystám dlouho zapomenutej článek s fotkama, který jsou vlastně starý několik týdnů, totiž z bílý zasněžený neděle, kdy jsem nacvakala možná poslední doopravdy zimní fotky tenhle rok a ještě je na nich i psí princezna.



Brno, kšiltovka a The Immigrant

21. února 2017 v 16:41 | sarushef |  Fotografie
O novým objektivu už tu byl celej článek, ale zatím jsem neukázala žádný fotky z něj, takže je čas na ty, který jsem posbírala za minulej víkend. Dneska vám ukážu nějaký první cvaku ze první soboty s ním z Brna, kde jsme si udělali klasickej pohodovej den, zašli si do jump parku vybít energii a na pozdní oběd a burger. Ten objektiv mě strašně, strašně baví, a vlastně mě celkem mrzí, že jej nemám už dýl, protože ty fotky jsou fakt o nečem jiným. Samozřejmě se tak nějak učím, ale jdu na to klasicky spíš intuitivně a na odborný knížky o focení klasicky kašlu. No nic, teď ty fotky, v nejbližší době čekejte tu druhou, delší část ze zbytku víkendu.


35mm of love - Yongnuo f/2.0

13. února 2017 v 17:13 | sarushef |  Co mě napadne
Pevnej objektiv jsem chtěla roky. Strašně. Vlastně jsem ho chtěla už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nějaký pevný objektivy existují. Vy, co trochu fotíte a stejně jako já hlavně lidi, věci a občas krajiny, asi dobře víte, jak skvělý pevný skla jsou. Seťák 18-55mm byl sice sakra univerzální, ale taky hrozně kazil perspektivu a fotky nebyly tak kvalitní. A já chtěla změnu a magický bokehy a hlavně zas to svoje cvakání posunout trochu dál.

Jenže tyhle hračky jsou taky ohromně drahý a 5-6 tisíc sice není tolik, když si uvědomíte, jak často tuhle hračku budete používat, ale pořád je to 5-6 tisíc za objektiv. A tak jsem pořád přemýšlela a vždycky se mi ty peníze podařily utratit za něco jinýho.. a když jsem je konečně měla, tak jsem našla alternativu. Protože Youngnuo vyrábí prakticky stejný objektivy jako Nikon a Canon, světe div se, a za třetinu ceny. U nás se klasicky nedají koupit, ale aliexpress pomohl a za tři týdny jsem měla tuhle lásku doma. A nadšená vám můžu říct, že asi neznám líp utracený dva tisíce.

Přirozeně jsem se taky rozhodovala, jestli vzít 50mm nebo 35mm a padesátka dlouhou dobu vyhrávala. Padesátkama fotí všichni, mají nejpřirozenější perspektivu, ale já se hrozně bála, že tím nic nevyfotím. V interiérech nebo třeba u focení jídla bych byla nahraná a to jsem nechtěla, takže jsem vzala pětatřicítku. Celej víkend jsem si s ní klasicky hrála, zkoušela a cvakala a cvakala. Zvlášť jídlo a portréty boží, jen pohyb zvládá zdá se mi hůř, taky ve videích ohromnej rozdil oproti seťáku a parádně ostří. Tak uvidíme, jak s ním budu spokojená dál!


Kam dál