Winter stories&dog queen

1. března 2017 v 22:41 | sarushef
Tak jsem to s tou aktivitou porušila. Zase. Ale když mám po první odevzdaný práci tohohle semestru volnou chvíli, zase otevírám editor blogu a chystám dlouho zapomenutej článek s fotkama, který jsou vlastně starý několik týdnů, totiž z bílý zasněžený neděle, kdy jsem nacvakala možná poslední doopravdy zimní fotky tenhle rok a ještě je na nich i psí princezna.


 

Brno, kšiltovka a The Immigrant

21. února 2017 v 16:41 | sarushef |  Fotografie
O novým objektivu už tu byl celej článek, ale zatím jsem neukázala žádný fotky z něj, takže je čas na ty, který jsem posbírala za minulej víkend. Dneska vám ukážu nějaký první cvaku ze první soboty s ním z Brna, kde jsme si udělali klasickej pohodovej den, zašli si do jump parku vybít energii a na pozdní oběd a burger. Ten objektiv mě strašně, strašně baví, a vlastně mě celkem mrzí, že jej nemám už dýl, protože ty fotky jsou fakt o nečem jiným. Samozřejmě se tak nějak učím, ale jdu na to klasicky spíš intuitivně a na odborný knížky o focení klasicky kašlu. No nic, teď ty fotky, v nejbližší době čekejte tu druhou, delší část ze zbytku víkendu.


35mm of love - Yongnuo f/2.0

13. února 2017 v 17:13 | sarushef |  Co mě napadne
Pevnej objektiv jsem chtěla roky. Strašně. Vlastně jsem ho chtěla už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nějaký pevný objektivy existují. Vy, co trochu fotíte a stejně jako já hlavně lidi, věci a občas krajiny, asi dobře víte, jak skvělý pevný skla jsou. Seťák 18-55mm byl sice sakra univerzální, ale taky hrozně kazil perspektivu a fotky nebyly tak kvalitní. A já chtěla změnu a magický bokehy a hlavně zas to svoje cvakání posunout trochu dál.

Jenže tyhle hračky jsou taky ohromně drahý a 5-6 tisíc sice není tolik, když si uvědomíte, jak často tuhle hračku budete používat, ale pořád je to 5-6 tisíc za objektiv. A tak jsem pořád přemýšlela a vždycky se mi ty peníze podařily utratit za něco jinýho.. a když jsem je konečně měla, tak jsem našla alternativu. Protože Youngnuo vyrábí prakticky stejný objektivy jako Nikon a Canon, světe div se, a za třetinu ceny. U nás se klasicky nedají koupit, ale aliexpress pomohl a za tři týdny jsem měla tuhle lásku doma. A nadšená vám můžu říct, že asi neznám líp utracený dva tisíce.

Přirozeně jsem se taky rozhodovala, jestli vzít 50mm nebo 35mm a padesátka dlouhou dobu vyhrávala. Padesátkama fotí všichni, mají nejpřirozenější perspektivu, ale já se hrozně bála, že tím nic nevyfotím. V interiérech nebo třeba u focení jídla bych byla nahraná a to jsem nechtěla, takže jsem vzala pětatřicítku. Celej víkend jsem si s ní klasicky hrála, zkoušela a cvakala a cvakala. Zvlášť jídlo a portréty boží, jen pohyb zvládá zdá se mi hůř, taky ve videích ohromnej rozdil oproti seťáku a parádně ostří. Tak uvidíme, jak s ním budu spokojená dál!

 


Fotodiář Redmi 3 - SKØG, septum, burgery, zasněžený pláně!

11. února 2017 v 12:46 | sarushef |  Fotografie
Kromě zrcadlovkovejch fotek se mi hromadí taky ty na telefon, přirozeně s sebou velkej foťák netahám úplně všude. Když mi ukradli předchozí telefon, byl můj jedinej požadavek na novej následující - aby fotil tak, aby se na ty fotky aspoň trochu dalo dívat. A tak mám zase Xiaomi, tentokrát Redmi 3 a musím říct, že můj požadavek se splnil, má navíc velkej skvělej displej a fingerprint, takže nemusím jak idiot vyťukávat kódy a displej se mi hned odemkne. Elektronika a jídlo jídlo jsou holt věci, na který asi neušetřím. Taaakže..

Já vím, že tohle fejkový septum nikdo nemá rád, a sama je vlastně nikam nenosím, ale tu fotku jsem si neodpustila!

Back

8. února 2017 v 0:06 | sarushef |  Co mě napadne
Mít za sebou zkouškový a mít hromadu času je rozhodně skvělej pocit. Tak nějak jsem si zkouškový celkem vyděšeně rozvrhla na první termíny a kromě jedný zkoušky, která mi o pár bodů utekla a o týden později jsem ji celkem hravě zvládla taky, jsem všechno zvládla napoprvý a znamenalo to dlouhátánskej volnej čas až do víc jak půlky února. Ten si aktuálně královsky užívám a dělím jej do věcí, co mě baví - hromadu času fotím, jsem venku, cvičím doma nebo ve fitku, píšu, snažím se zas tak nějak realizovat a zachytit nápady, co mi probleskujou hlavou. A baví mě ten stav, v kterým to všechno zrovna teď je, a říkám si, že za půlroku můžu bejt úplně jinde, možná ne zrovna krmit na druhý půlce zeměkoule delfíny, ale nadruhou stranu, mít tu možnost, proč ne?

Vrhla jsem se do knihovny, kde jsem si popůjčovala pár svazků nejdětinštějšího fantasy (občas je to prostě potřeba), konečně pokořila Velkýho Gatsbyho (a doporučím ho i vám!), stáhla si znovu Lineage 2 (občas mě po letech přepadne nostalgie a já chci jen expit a expit), vyzkoušela milion zdravejch receptů, ale klasicky si neodpustila všechny ty DOKONALÝ burgery a těstoviny, zkoukla Narcos (proč mám všechny skvělý seriály dávno zkouklý?), zkusila si JUMPPARK, kterej byl absolutně top, oblíbila si veškerý pokrývky hlavy (čepce, kšiltovky i klobouky!) ♥ a já vlastně nevím co všechno dál, ty osobní zážitky stejně nemá smysl ventilovat ven, a o tom to celý je, že tady budu vždycky někdo trochu jinej než doopravdy. Tak.

Trochu jsem se teď zase odmlčela (mým osudem je asi přidávat nárazově), ale neva. Čekejte v nejbližší době fotodiary z mobilu, další zrcadlovkový fotky tentokrát z novýho objektivu a pokud se fakt hecnu, tak i dva úplně netradiční články.


Kdo bejt a kdo nebejt

21. ledna 2017 v 23:13 | sarushef
Pokaždý, když nepíšu, není to tak, že bych přestala být blogerkou. Blogerkou člověk prostě je, poznáte to tak, že několikrát za den zašrotuje člověku v hlavě, jakej je vyvrhel, že pořád ještě nepíše. A hrozně vás to štve, zároveň ale víte že není čas (na to se vznešeně vymlouváme všichni, ale málokdy je to tak docela pravda) a nebo prostě není o čem psát, aby to bylo dostatečně dobrý k vydání.

Ve mně se v době, kdy jsem nepsala, mísilo hromadu pocitů. Především mi to celý chybělo, věděla jsem, že až zase sednu k editoru blogu, hrozně mě to zase chytne, ale že si na tu kouzelnou chvíli musím počkat a kdybych začala teď, nenapsala bych ani čárku. A taky jsem přemítala nad všema sračkama, co poslední dobu blogovou a potažmo YT scénu a blogerky provází. A že nejsem ten typ holky, co by do toho konceptu zapadal. Že sakra píšu blog jinak, s jinejma cílema, a že kdoví, jestli to co dělám, má svý čtenáře, když dokážu věci vidět jen kriticky a ne opakovat prázdný motivační fráze, že většina trendů mi přijde hloupejch a přízemních a fakt kašlu na to kvůli pár stovkám šaškovat a vychvalovat do nebe šampon, kterej je beztak stejnej jako všechny ostatní. Na žurnalistiku jsem šla, abych se naučila psát, ale s psaním je to děsně složitý a samotný psaní vlastně není ani z poloviny tak důležitý, jak jsem asi vždycky myslela, po pár týdnech mi došlo, že se na tý škole asi naučím hromadu věcí, ale psaní paradoxně ne.


Kde jsme to vlastně skončili.. když já vlastně ani nevím. Ale v půli prosince jsem oslavila dvacetiny, asi poprvý mi bylo jedno, že je mi zase o rok víc, tak nějak jsem začala objevovat, jak to funguje na vysoký, co se po mě chce, co musím dělat pilně a co můžu s přehledem vypustit, aniž by to byl problém. Tak nějak jsem přestala řešit hovadiny, začala makat na tom, co chci, psychika to ocenila a je mi zase o level líp. Zkouškový je od minulýho týdne úspěšně za mnou, jednu zkouška mi poprvý o pár bodů utekla, takže jsem si ji druhej týden úspěšně zopákla a šmytec, mám zase božskej klid. Ačkoli to další semestr asi nebude takhle snadný, proč se bát, když je zatím lepší slavit?

No a z tý doby se mi tu nahromadila hromada fotek, který jsem vám chtěla ukázat, tak koukejte, dneska toho bude asi líp jak obvykle!

Když mi k dvacetinám dala kamarádka moji namalovanou fotku, bylo to fakt dojemný!

Kam dál